Psáno asi dva měsíce před porodem. A vyhrabáno z archivu půl roku po napsání. Hezky na pátek třináctého, když je to o té pověrčivosti.

 

Už jako dítě jsem hrdě šlapala na kanály, podcházela pod žebříky a křížila cestu černým kočkám. Pamatuji si živě i jeden hovor z pískoviště, kdy jsem se snažila ostatním předškoláčkům vysvětlit, že pověry neplatí a my lidi přece máme mozek a rozum a co se bude dít rozhodujeme my, ne černé kočky. Reakci si nepamatuji, ale pravděpodobně mi děcka rozšlapala bábovičky a zabavila lopatku.
A popravdě jsem si to asi zasloužila. Potřebovala jsem dalších skoro třicet let a jedno oplodněné vajíčko, aby mi došlo, že i pověrčivost umí být rozumná. A já, tvářící se jako výkvět racionality, že umím být nerozumná.

 

Pověrčivost útočí. Poprvé.

Po letech jsem seděla opět na písku. Ne na pískovišti, ale na prašné a pískové návsi africké vesnice a moji tamní přátelé mi vykládali, že země není kulatá. Že muž nesmí vidět novorozeně, protože by neunesl jeho nevinnost a mohl by se zbláznit, onemocnět, nebo zemřít. A já poslouchala a ani radši jsem Zimbabwanům po jejich „bábovičkách“ nešlapala.

Nebo na bambusové rohoži v Indonésii jsem zase poslouchala o dracích, otevřené spojnici mezi světem živých a mrtvých. O tom, že nesmím sahat na červený korál vyplavený z moře, protože způsobuje rakovinu. A o duchách a démonech, dracích a posednutí ďábli.

Nejprve jsem asi podobné vyprávění brala jako roztomilé povídánky mytických společností. S úsměvem a respektem. Ale to bylo všechno. A sama jsem se svých přátel na jejich život doptávala „jazykem rozumu“, „jazykem Evropy“. Prostě tak, jak jsem se po většinu života cvičila v akademickém prostředí. Moje otázky se hemžily slovy jako „kolik“, „procenta“, „jak často“, „průměrně“… A protože si moji přátelé neosvojili tu evropskou zdrženlivost, možná trochu hraný respekt, otevřeně se mi vysmáli! Rozšlapali bábovičky.

Že prý kladu hloupé otázky. Že číslo mi nic neřekne. Že se mám ptát na lidi a příběhy a ne na čísla.  Tahle jejich odpověď pro mě byla tím pravým kulturním šokem! Kam se hrabe odlišné stravování, suché záchody bez toaletního papíru, úsměv pro každou emoci, odlišná gesta, absence elektřiny! Teprve fakt, že v jistých situacích…

…nejde přemýšlet v číslech, datech a faktech, ale pouze v příbězích, symbolech a mýtech, mě šokoval. Posunul. Blíže ke kultuře mých přátel. Dále od toho, co jsem třicet let pečlivě budovala. Ale hlavně mi otevřel úplně nové okno v hlavě, kterým jde koukat na svět. A vlastně asi jediné okno, kterým jde koukat na lidi. A opravdu je vidět, ne jen počítat, průměrovat, klasifikovat.

 

Žít ve světě mýtů. Společenská realita je utvářená lidmi, ne objektivně.

Pověry a mýty se najednou stali reálnými. Najednou jsem opravdu byla na ostrově, kde žijí draci. Chodila po placaté zemi. Mohla se dotknout spojení mezi světem mrtvých a živých. Jen díky tomu, že lidé, s nimiž jsem sdílela život, tomu věřili. Že pro ty, kteří tvořili můj dočasný domov a svět, byli draci skuteční.

A pak jsem se vrátila domů a musela najít cestu, jak spojit a nastolit harmonii mezi Adélkou, která kříží cestu černým kočkám a Adélkou, která žila s draky.

Přiznávám bez mučení, chápání světa rozumem je mi pořád bližší a tak i ten soulad a harmonii (říká se tomu kongruence, dodávám pro případ, že někdo z čtenářů si také tak ujíždí na vědecké terminologii) jsem hledala předně rozumem. A podařilo se, zachránil mě sociální konstruktivismus (opět milá zápaďácká teorie, která je ale intuitivně vlastní kmenovým neteoretikům):

• Lidská, společenská realita není daná a měřitelná, objektivní jako realita fyzikální, jako svět přírodních zákonů.
• Je vytvářená lidmi. Tím, jak si vysvětlují svět. Jeho vysvětlení, pochopení, je jen v naší hlavě.
• Ale toto vysvětlení nezůstává v hlavách jako nějaká představa. Ovlivňuje naše chování. A tím se promítá do té viditelné, hmatatelné, měřitelné reality. Stává se skutečností.
• A skrze naše chování ovlivňuje druhé. Ovlivňuje, jaký svět oni vidí a žijí, jak si ho následně vysvětlují a jak potom jednají.
• Naše víra, přesvědčení, tak vlastně tvoří svět! To mě nepřestává fascinovat. A děsit.

Drak nebo lev: nemusíte je vidět, stačí žít, jakoby číhali za rohem

Na základě toho mi přestalo záležet na tom, zda na Aloru žijí draci nebo ne. Lidé se chovají tak, jako by tam žili. Co na tom, že jsem draka neviděla.

Bylo to pro mě podobné, jako když jsem o něco později byla v Zimbabwe. Tam žijí lvi. Objektivně. To všichni přeci víme. A lidé se podle toho chovají, což dá rozum. Jenže stejně jako jsem na Aloru neviděla draka, neměla jsem ani v Zimbabwe to štěstí, abych viděla živého lva. Ale všichni mi historky se lvy vyprávěli, stejně jako na Aloru historky s draky.

Kdybych v Zimbabwe nedbala doporučení (nechodit v noci sama do savany, daleko od obydlí), mohl by mě sežrat lev. Kdybych na Aloru chodila do míst v lese, která jsou tabu, protože je obývá drak, tak by mě drak asi nesežral, ale nezapadla bych do komunity a místní by mě nepřijali.

A tak jsem žila podle místních pověr, jako by byla realitou. Nechodila jsem tam, kam jsem neměla – abych nerušila draky nebo lvy. Vlastně v tom pro mě nebyl rozdíl.

 

Pověrčivost útočí. Podruhé.

Hm, červený korál…to byl jen takový úlet, myslela jsem si po návratu do Čech a dál vesele šlapala na kanály.

Do toho jsem otěhotněla a vedle veselého šlapání na kanály jsem dělala i jiné pověrami opředené činnosti, jako je věšení prádla a tak.

S představou, že v mé hlavě nemají pověry místo jsem žila až do chvíle, než jsme se vrátili od mého bratránka z předporodního „klečkování“.

Klečkovací vsuvka – aneb co je klečkování

„Klečkování“ je slovo, které nám v rodině hezky zdomácnělo. Celá naše rodina je „odkojená“ na Cimrmanech a vrchní inspektor Klečka, který v Rozpuštěný a vypuštěný sebral inspektoru Trachtovi stůl i boty se stal synonymem pro zabavování věcí. Prvně jsem toto slovo použila asi já, když jsem někdy před víkendovou výpravou v dobách středoškolských studií zklečkovala mamce obsah ledničky.

Předporodní klečkování tak znamenalo, že jsme si byli vybrat z výbavičky po mém synovci.

No, vrátili jsme se z klečkování, před barákem vykládali vaničku, autosedačku, oblečky… A když došlo na kočárek, se studem jsem špitla: „Jiříku, ten kočárek asi odvezte do práce…“

Najednou jsem měla blok vzít kočárek domů. Nevěřím tomu, že by přítomnost kočárku způsobila něco špatného. Ale…je to sdílená víra tady v Čechách. V mém kulturním okruhu. V kultuře, do které se narodí a do které budu uvádět své dítě. A najednou jsem měla pocit, že tohle přesvědčení musím respektovat.
Že se podle něj musím řídit.

A když se Zelenda vrátil z práce a sdělil mi, že ve skladu čeká několik dalších kočárků na to, až jejich budoucí uživatelky porodí. To mi udělalo tak dobře na duši! Zase jsem měla ten pocit, že někam patřím. Že můj kočárek čeká spolu s ostatními kočárky na ten radostný den. Že v čekání na porod nejsem sama. Že někdo prožívá něco podobného jako já. Zkrátka že já a lidé kolem máme něco společného, sdílíme nějaké zvyklosti a tradice.

 

Pověra nás chrání před nejistotou a nerozumností světa

V mnoha kulturách se nenarozeným dětem nevybírají jména předem. A když už se vybírají, nehovoří se o dětech jménem, nežli se narodí. Někde se dokonce čeká do x-dní, x-měsíců věku dítěte, než se mu jméno přidělí.

Jiné kultury zase věří v magickou moc jmen a na první dobrou se skutečným jménem nepředstaví ani v dospělosti minimálně do doby, než pojmou důvěru k druhému. Nebo mají dvě jména – jedno pro veřejnost, druhé pro nejbližší.

Koneckonců i v našich zeměpisných šířkách a délkách se věřívalo v magickou moc jména.

 

Síla jména na mě plně dopadla v momentě, kdy jsme se se Zelendou dobrali rozhodnutí, jak se to naše robě bude jmenovat.

Nijak jsme se s výběrem netajili, ale mně začalo být až fyzicky nepříjemné, když někdo toho tvora v mém břiše jmenoval a oslovoval jeho jménem. Pak jsem vysílala Zelendu, aby všem vysvětil, že si to nepřeji.

A sama, i když na své dítě mluvím, jsem ho nikdy jménem neoslovila.

 

Blok vůči pojmenování a oslovování nenarozeného dítěte ve mně je až fyzicky uhnízděný. Prostě to nejde.

U nás v Česku asi není nepoužívání jména pro nenarozené tabu. Ale používání „pracovních názvů“ je rozšířené. A v jiných kulturách je nejmenování nenarozených naprostým standardech. Až si říkám, zda není jistá zdrženlivost nějakou antropologickou konstantou. Výrazem vědomí, že dokud se dítě nenarodí, je vše tak strašně nejisté.

Zatím cítím, že nemám právo svého syna jmenovat. Je pro mě synem, dítětem, robětem, někdy štěnětem.

Mimochodem, z pracovního názvu štěně je nadšená celá má škodolibá rodina a hojně ho používá!

Štěněčí vsuvka – aneb proč svému dítěti říkám štěněte

Pracovní termín „štěně“ vznikl vlastně omylem. Moje mamka takhle jednou drbala našeho psa a říká mu: „Rojíčku, tobě se brzy narodí bratříček nebo sestřička.“ A protože si zakládám na tom, že psa nemáme za dítě, ale prostě za psa, jala jsem se vysvětlovat: „To neříkej, to nebude bratříček nebo sestřička, Roy není naše dítě! Je to prostě pes. Ale neboj, vysvětlujeme mu, že se smečka rozroste a že budeme mít štěňátko!“ Mamka se samozřejmě začala smát. Mně, v rozhořčení nad polidšťováním psa, absurdita celého výroku hned nedošla. A tak jsem ještě přilila oleje do ohně: „No ne, tak Roy asi neví, co je miminko, tak aby to pochopil…, proto říkáme štěně.“ No a od té doby je naše dítě štěnětem.
V této souvislosti mě pobavil fakt, který mi vysvětlila spousta žen, když jsem i s outěžkem cestovala po Thajsku, a sice že tamní rodiče často označují své děti jako psy a štěňata. Aby odradili zlé duchy, kteří by se dětí chtěli zmocnit.

 

Rozumná pověrčivost

Tyhle a podobné další zkušenosti trochu otřásli mým sebeobrazem Adélky jako té rozumné a racionální.
Ale pak mi došlo, že pověrčivost je vlastně vrcholně rozumná:

•  …dává nám pocit jistoty, tam, kde je svět nejistý a děsivý
•  …spojuje nás s druhými, kteří pověrčivost sdílí, zařazuje do kultury
• …činí svět přehlednější tam, kde na to rozum nestačí
• …může tlumit iracionální strach a nejistotu
• …je výrazem čehosi pudového, iracionálního v nás, staršího než věcná strohá racionalita

Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan (v jehož léčebnách tedy byla obrovská sebevraždenost, zejména mezi personálem 🙂 ) říkal něco ve smyslu (hodně volně parafrázuji), že „duševní nemoc je normální reakcí na tento svět, to, co nazýváme normalitou je iracionální, nenormální – není přece v souladu s rozumem být vyrovnaný a bezstarostný ve světě plném nebezpečenství, kde všichni míříme ke smrti“.

S Lacanem se sice plně neztotožňuji, ale vždy na něj myslím, když přemýšlím o pověrách, sklonu lidí k mystice a různým vírám. Možná nejsou v souladu s racionálnem, ale jsou funkční strategií, jak smysluplně a vyrovnaně žít a existovat v nejistém světě přesahujícím rozum. Jsou způsobem, jak tento svět a kulturu sdílet s druhými lidmi.