O masajské chýši a uhranutém dobytku: aneb bacha na šestinedělku

Když byl můj Zelenda v Keni, natrefili tam na masajskou vesnici. Ne takovou tu ukázkovou pro turisty, kde za nějaký ten dolar Masajové předvedou taneček s výskoky, ale zapomenutou vesnici u silnice, která neležela na trasách keňských cestovek a lokálních průvodců. Tamní Masajové si nezakládali na dokonalém masajském vzhledu a červené kostkované plédy bez výčitek doplňovali tričky Adidas a nadace fly dubai (mimochodem, trika a dresy fly dubai nosí snad všichni vesničané třetích zemí). Ale na některých zvycích si zakládali opravdu silně. A tak mi Zelenda vyprávěl o chýši bez oken, se zarkýglovanými dveřmi a jediným otvorem pro denní světlo o velikosti pětikoruny, ve které trávila svých šest týdnů masajská šestinedělka. Šest týdnů ve tmě, v jediné chýši, se svým miminkem a občasnou návštěvou jiných žen, které jí nosily jídlo a vodu.

Zimbabwe, traditional village

A podobných obyčejů pro ženy v šestinedělí lze nalézt po světě spousty. V zimbabwské vesnici, kde jsem žila, byla žena po porodu deset dní zavřená v kuchyni (nepředstavujte si kuchyni jako místnost v domě, kuchyní je prostě jedna z chýší – ta na fotce – s ohništěm uprostřed). V kuchyni se u zimbabwských Ndebelců i rodí a novopečená maminka může z kuchyně vyjít teprve po proběhnutí obřadního očistného rituálu, kdy se celá kuchyně včetně šestinedělky a miminka vykouří dýmem z vlhkých větví a listů stromů. A to proto, že miminko je tak nevinné a čisté, že by pohled na ně mohl jinak hříšné může zabít, či minimálně dovést k nemoci a šílenství. A také proto, že šestinedělka je naopak nečistá. A tak dým měl miminko pošpinit a ženu očistit, aby se mohli oba zapojit zpět do života vesnice.

V našich emancipovaných a osvícených podmínkách se tyhle tradice mohou zdát šílené. Kruté. Šovinistické. Zaostalé.

Ale není to tak dávno, co izolace ženy v šestinedělí byla běžnou součástí života i na české vesnici. Ještě na počátku dvacátého století, v době, kdy už tatíček Masaryk osvíceně hřímal ve veřejném prostoru proti antisemitismu a ve prospěch demokracie a humanity, byla na českých a moravských vsích rozšířená víra, že šestinedělka má být izolována, jinak způsobí kdejaké neštěstí. Bouřky, sucha, povodně, uhranutí dobytka, vyschnutí studní, požár…prostě jakoukoli katastrofu, která vás napadne.

A tak i kdejaká naše česká nebo moravská prapraprabába (nevím, zda je počet pra dostatečný, tak to prosím nepřepočítávejte, nebo přepočítáte-li, neupozorňujte mě na pra-počtářskou chybu) trávila své šestinedělí v koutě světnice odděleném tzv. koutnicí nebo také koutní plachtou. Závěsem zdobeném červenými výšivkami s ochranným významem, do kterého často byly všité i snítky bylin, kousky chleba, česneku…prostě cokoli na ochranu. Vycházet prabáby mohly jen do jiných částí domu, nikdy ne ven. A vždy musely mít zakryté vlasy. A svůj kout nesměly opustit ani mezi setměním a rozedněním a také během poledne. Až do konce šestinedělí a do chvíle, kdy došlo k jejich rituálnímu očištění a tzv. úvodu, kdy bylo rituálně jejich šestinedělí ukončeno. Poté následovala hostina, probodnutí a rozsápání koutní plachty a přikládání cárů plachty na hlavy bezdětných žen, aby i jim se brzy dostalo zvětšujícího se břicha a aby si mohly užít svých šest neděl za plachtou.

***

Momentálně si i já „užívám“ své šestinedělí. A chodím ven, občas dokonce prostovlasá, což bylo dříve pro šestinedělky také tabu, takže se tímto všem omlouvám, pokud náhodou jsou aktuální horka a sucha, nebo nedávno hrozící povodně mojí vinou.

Na druhou stranu ale spoustu času trávím i doma a je pro mě vždy obrovskou úlevou, když za sebou zabouchnu dveře. Když se můžu rozcuchat, odlíčit, svléknout jen do kalhotek a tílka a prostě si být. Srovnávat se sama se sebou, se svým dítětem a s životem naruby.

Jedna z prvních věcí po návratu z porodnice, které jsem udělala, bylo zabrání ložnice. Naprosto intuitivně jsem si do ložnice natahala vše potřebné – pití, knížky, pleny… a požádala své blízké, aby do ložnice nechodili. Nebo aspoň ne bez mého svolení. A jak jsem si tak hověla, nebo spíš trpěla, celá poraněná a unavená ve své milé izolaci, vzpomněla jsem si právě na onu Masajku, o které mi Zelenda vyprávěl. A otřásla se tou hroznou představou, být někde zavřená v chýši. A radši si zavřela dveře do ložnice. A zatáhla rolety. A jak jsem si tak potmě seděla ve své ložnici, došlo mi, že si jí sama měním na takovou dobrovolnou masajskou chýši.

***

Napříč kulturami je prostě pro šestinedělí typická izolace. A já osobně jsem si ji tak nějak instinktivně a pudově vybrala také. Potřeba zavřít se, usebrat se do sebe sama, setřást ze sebe všechna očekávání společnosti, nekomunikovat (tímto se omlouvám všem, jejichž zprávy apod. jsem vyignorovala), se staly nějak instinktivně přirozenou součástí mého šestinedělí. Až si říkám, že izolace a jistý „chráněný režim“ (koneckonců chrání-li se vesnice před šestinedělkou, chrání i šestinedělku – před obtěžujícími návštěvami, běžnými povinnostmi, prací, dodržováním dekóra a denní etikety), je možná něčím zcela přirozeným, hlubokou pudovou potřebou žen po porodu.

Holt Masajka, Ndebelka, prabába i Adélka a tak možná i kdejaká jiná moderní žena, potřebují po porodu klid, ticho, vynětí z běžného chodu světa. Jistou izolaci, chráněné období i území. Možná je to hluboce, pudově daná potřeba. jediná cesta k zotavení, přijetí nové role a vlastně k přerodu ženy v matku. Izolace jako součást přechodového rituálu také není ničím neobvyklým.

Jenže vedle tady těch pudových potřeb, máme my ženy západní civilizace i potřeby vyšší. Třeba, mám-li mluvit za sebe, potřebu cítit se jako člověk, kterým jsem kdysi bývala. Ne jako tvor určený ke kojení a zajištění přežití jiného, malého, uvřískaného tvorečka. Potřebu seberealizace, sociálních kontaktů a spousty dalších výmyslů… A tak vždy, když už mi je v mém koutě, masajské chýši až moc dobře, tak se oklepu, namaluji, oháknu a vyrazím ven. Vyhledávat návštěvy, plnit běžné povinnosti a držet dekórum i etiketu každodennosti. A to jen proto, abych se následně s ulehčením vrátila do svého kouta.

Připouštím, že v šestinedělí na mě platí taková ta urážlivá průpovídka o ženách, že neví co chtějí…

***

Jen doufám, že jsem při svých výletech neuhranula nějaký ten dobytek.

Nebo nezapálila stodolu.

Nebo nezneúrodnila pole.

Nebo nepřivodila šílenství, nemoc či smrt nějakému příliš hříšnému muži.

Pokud jo, tak se všem poškozeným omlouvám. No, pokud ne, tak není všem dnům konec. Do konce šestinedělí mi ještě dva týdny. A pokud máte tu potřebu, jakoukoli katastrofu teď na mě můžete hodit 🙂

Koneckonců hledání obětních beránků, v tomhle případě obětních šestinedělek, prý v posledních letech docela frčí!
Zdroje:
Bahenský, F.; Holubová, M.; Kafka, L. a kol. Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada sv. IV., Lidová kultura. Praha. Paseka. 2014