Už víc jak tři týdny je tu se mnou a se Zelendou malý Zelenda, náš Jindříšek.

Tenhle příspěvek píšu jako svůj střípek k toliko propíranému tématu porodů, porodních traumat, respektu k porodu apod. Nesjem si jistá, zda je jsou porody opravdu tak silným tématem poslední doby, nebo je ke mně zavály všechny sociální sítě poté, co objevily, že jsem těhotná. Ať tak či tak, ráda bych s úlevou řekla, že jsem měla štěstí a že existují porodnice, kde i na poslední chvíli komplikující se porod může být odveden s respektem a tak, že o pobytu v nemocnici s manželem mluvíme jako o porodním wellness 🙂

Mimochodem, Jiřík náš porodní pobyt opravdu nazval „wellnessem bez procedur„. Na to jsem si jen odfrkla a odvětila, že já si procedur užila až až a jako důkaz místo slibů mu ukázala čípek, který jsem zrovna vyfasovala.

***

Jindra se narodil ve středu 8. 5., na Den vítězství. K velké radosti svého tatínka, původně historika. K trochu menší radosti mojí, protože jsem termín měla 30. 4. na Čarodějnice (kdyby termín vyšel, bylo by to k velké radosti mojí, proč, to si domyslete…) a ty neustálé otázky jestli „už?“ a soucitné pohledy, že „ještě néé“, mě dováděly k šílenství.

Ale Jindra holt prostě věděl, kdy se narodit a ani nedělní výšlap na Říp (3 dny před porodem) s ním nehnul. Čekal na Den vítězství. A vítězství to pro nás oba bylo tvrdě vydřené.

***

Nejsem žádná esenciální intuitivní super-žena, jsem víc racionální než emotivní. Víc sledující fakta, než intuici. A tak i k porodu jsem přistupovala s heslem: „nemusí to být mystický zážitek, ale ať mě nikdo u toho nikdo a nic neštve, to stačí“.

Nakonec jsem ale měla víc štěstí než rozumu. Nikdo mě neštval a proti mé vůli a očekávání se dostavil i ten mystický zážitek.

***

Na Den vítězství jsem od tří od rána věděla, že je to tady. A také, že je dost času. A tak jsme s manželem ještě v klidu navštívili Zelendovu sestru, zašli si na oběd, dali odpoledního šlofíka. No a pak to bylo jasné. Už byl čas jen na poslední sprchu a kafíčko z dortíkem z oblíbené kavárny. Holt v sobě kavárenského povaleče nezapřu, ani když rodím.

A od příjezdu do porodnice to trvalo nějaké tři a půl hodinky, než přišel Jindříšek mezi nás. Holt hyperaktivní jsem zůstala i při porodu 😀 Ale ty tři a půl hodiny byly jako týden, jako minuta, jako celý život, jako mžiknutí oka.

***

První dobu porodní jsem si užívala. Dokonale jsem věděla, tedy moje tělo to vědělo, jak dýchat, jak se hýbat, jak si ulevit. Žádná bolest nebyla dost velká a dost nepříjemná, abych ji nezvládla. Přišla jsem si silná, krásná a užívala si každý okamžik, vítala bolest jako součást cesty. Nikdy jsem nic podobně intuitivního a přirozeného nezažila. Najednou jsem nepotřebovala ten svůj rozum, racio, fakta…vše fungovalo na nějaké nejnižší nejpudovější nejzvířečtější úrovni.

Když šlo do tuhého a blížil se samotný porod, poslala jsem Zelendu pryč. Vždy jsem věděla, že svého muže u samotného porodu nechci. Rození mi přišlo jako ryze ženská záležitost sdílená jen mezi ženami, u které nemá chlap co dělat. Jen ať mu něco zůstane zastřeno rouškou tajemství.

***

Bohužel při samotném porodu šlo nakonec do tuhého víc, než jsem čekala. Ten můj hladký fyziologický porod se zkomplikoval, že se stal ohrožujícím pro mě, i pro našeho syna. Nebudu tu zacházet do podrobností, ty vlastně nejsou podstatné. Jen zmíním, za co jsem vděčná:

…ač jsem pro komplikace nerodila jen s asistentkou, ale motalo se kolem mě nakonec asi šest lidí, jsem vděčná, že to byly samé ženy. Povzbuzovaly mne, držely za ruku, hladily po čele. A tak se mi splnil sen o porodu jako ryze ženské a přirozené záležitosti.

…nechaly mě vyzkoušet si všechny porodní polohy, abych našla tu nejlepší.

…jednaly se mnou na rovinu a jasně, ale s respektem a laskavě.

…celou dobu jsem rodila v šeru. Žádné nemocniční zářivky a bílé světlo.

…medicínské zásahy minimalizovaly na nezbytnou míru a i přes komplikace jsem měla tu čest zažít takřka přirozený porod.

 

Jak byla první doba v pohodě, druhá byla peklo. Já, hrdá na svůj zvýšený práh bolesti, jsem řvala jako tur! Já, která si sama zvládne nahodit vykloubený prst zpět do jamky! Já, která si sama čistila ránu zhnisanou až na kost! Já, kterou jen tak něco nebolí…jsem brečela, řvala a bušila do peřin s mandalami na porodním křesle pěstí. Třičtvrtě hodiny.

A pak se Jindříšek narodil. Některé z kolem stojících žen byly pediatričky a dětské sestry už už připravené křísit. Ale Jindra naštěstí hned začal řvát, aby ukázal, že je tur po mamince a žádnou asistenci od přítomných ženských nepotřebuje.

***

Celý porod jsem byla jako v transu, změněném stavu vědomí. Kam se na porod hrabe žvýkání betele, pití pálenky araku a rituální celonoční tance! Porod, to je teprve ta pravá jízda, ten pravý trip!

A jako každý pořádný mejdan, i já po porodu skončila rozklepaná, se svalovou horečkou a zimnicí. Když mi Jindru ukázaly, zvládla jsem říct jenom „jé, ty jsi ale vošklivej, ale to je dobře“. A požádat porodní osazenstvo, ať ho nejdřív dají Jiřímu. Bonding nebonding, neudržela bych ho.

A tak byl hozen do vody i Jiří. Jiří, který se bál, jestli bude to úplně malé miminečko umět držet! Uslyšel pláč Jindry, ulavilo se mu a než mrkáním zahnal slzy, už mu Jindru sestra šoupla do náruče a tatínku poraď si! A minimálně u Jiříka tak bonding zafungoval na sto procent. Už se nikdy nebál a s Jindrou je suverén.

A do půl hodiny už bylo vše, jak má být. Nahý Jindra na mém nahém těle, zkoušecí se poprvé napít. A už mi ani nepřišel vošklivej, ale prostě můj, náš.

A když jsem ho tak držela, myslela jsem asi tak na tři věci:

…že tohle byla pořádná jízda, životní cesta.

…že nesmím zapomenout všechnu tu bolest. (A nezapomněla jsem. Do teď, si ji umím živě vybavit. Kdyby vás to zajímalo, pozvěte mě na kafe a vše vám do nejbolestivějších detailů povím :-D) A že bez té bolesti by to stejně nebylo ono.

…na slova mojí mamky, které se jí vybavily, když prvně držela mě: „máš ji jenom půjčenou“. I já mám Jindříška jen půjčeného, jeho život patří jemu samému.

A tak jsme si s Jindrou nazí poleželi nějaké dvě hodinky a pak šli na pokoj a už byli jenom a jenom spolu.

***

A ještě za jednu věc jsem vděčná, tentokrát svému manželovi:

že s námi byl ve chvílích, kdy s námi být měl a nebyl ve chvílích, kdy s námi být neměl

Cením si toho, že nechtěl být za každou cenu u porodu a nechal ten zážitek jen a jen mně. Mně ve společnosti jiných žen, zkušených matek. A že dobrovolně souhlasil s cejchem chlapa, který nebyl u porodu. Udělal totiž pro mě i Jindru mnohem víc, než kdyby jen koukal na tu krvavou show!

Následující dny totiž s námi bydlel v porodnici. Staral se o mě i o Jindřicha a vše si vyzkoušel od samého počátku.

24 hodinová přítomnost otce u dítěte v prvních dnech po narození považuji za mnohem víc, než přítomnost u porodu. A to jak pro matku, protože tam jí otec dítěte nejvíc pomůže (první den mi Jiřík musel natahovat i kalhotky). Tak i pro dítě, protože se matka i otec vše učí a své dítko poznávají spolu. A hlavně pro samotného otce, protože je od počátku stejně kompetentní se starat jako máma. Jiříku, děkuji…pořád s láskou vzpomínám na ten náš „wellness pobyt v porodnici“.

***

 

A kdyby náhodou někoho zajímalo, kde pořádají takové porodní wellness s příjemným respektujícím personálem, minimem rušení a zásahů, tak mohu doporučit porodnici v Roudnici nad Labem.