Vy vole, já Vás miluji! Aneb proč si s manželem vykáme

Dneska je to na den přesně 11 let, co jsme se s mým kamarádem Jiřím, dali dohromady jako pár. Tedy, data si moc nepamatuji, takže to možná není na den přesně…ale když jsme se před pár lety snažili rozvzpomenout, kdy že to byl ten památný den přehoupnutí našeho kamarádství v něco víc, dohodli jsme se na dvanáctém srpnu. A radši se v tom dál nešťouráme. 12. srpen je dnem našeho prvního políbení. A výročí slavíme tak jednou za tři roky, pokud si na to vzpomeneme.

Naštěstí další výročí máme i 13. srpna, pak 4. září, pak 28. září a nakonec 13. února… Takže je šance, že si alespoň na jedno se Zelendou vzpomeneme.

A i když si vzpomeneme, tak je většinou neslavíme. Nebo neslavíme…rozhodně ne v klasickém duchu kytka, večeře…o to nestojí ani jeden z nás. Slavíme je spíš tak, že si prostě vzpomeneme a pak si hodinu dobíráme jeden druhého tím, jak už dlouho spolu jsme a že jsme špatný pár, protože jsme se po tolika letech ještě neomrzeli. A vymýšlíme, jak to udělat, abychom se omrzeli. A zatím jsme to nevymysleli.

Občas se nad naším manželstvím lidé pozastavují. Děláme si ze sebe drsnou legraci, nechováme se romanticky, za celý svůj život jsem od Jiřího dostala všeho všudy jednu kytku (a pak se rozbrečela, že zvadne a tak jsme ji raději rychle odnesli na hrob Václava Havla)… A ještě si ke všemu vykáme!

A protože jsem v posledních týdnech byla několikrát na edunomádovi dotázána:
Je to překlep, nebo si s manželem vykáte?
Pochopila jsem to dobře, že si vykáte?
Proč si vykáte?

Tak to tady vysvětlím jednou provždy. A protože jsem tvor občas líný, budu příště na podobné dotazy vkládat odkaz.
(Mimochodem – pokud tohle čtete a patříte mezi ty, co se na vykání dotazovali, tak musím říct: ne, nevadilo mi to, odpovídala jsem ráda…a vlastně díky vám mi došlo, že to může být zajímavé téma, takže díky!)

Jak to všechno začalo

Bylo nebylo, milé děti, Jiřík a Adélka se do sebe zamilovali. Adélka se tomu chvíli bránila, ale nakonec podlehla.

A protože Jiřík a Adélka přistoupili ke svému vztahu zodpovědně a racionálně, dali si na začátku několik předsevzetí:

• Jakmile nás bude něco štvát, řekneme si to, aby ty drobnosti nepřerostly ve vzájemnou averzi, kdy na druhém nenávidíte i to, že chřoupe, když jí papriku.
• Budeme se bavit o všem otevřeně a ani sex nebude tabu v našich debatách.
• Nebudeme před sebou skrývat své obavy, sny a dokonce ani rodinná traumátka a smuténky špaténky.

Takové předsevzetí se dají snadno, ale dodrží hůře. Zvlášť když jste z druhého na větvi, nechcete ho urazit, ponížit, frustrovat, dotknout se ho…

Jedna věc je si podobná předsevzetí dát a jiná věc je říct „štve mě, jak chřoupeš papriku“, „to si neseš ze vztahu s…“, „ne/mámi ráda, když děláš.“ Vždyť to může znít tak divně, neuctivě, tvrdě…

Ale protože jsme lidé zásadoví, chtěli jsme svým předsevzetím dostát. A tak jednoho z nás – nevím koho a občas se o to dohadujeme – napadlo, že bychom si tato žinantní a citlivá témata mohli říkat ve vykání.
Zajímavé je, že si nepamatujeme, kdo s tím nápadem přišel, ale okolnosti si vybavuji přesně. Podzim, chlad, my spolu nazí…. Takže ano, naše vykání začalo sexem.

A protože jsme se o svém milostném životě a společném prožívání bavili hodně, tak jsme si i hodně vykali.

A pak nám vykání začalo fungovat i v otevřeném sdělování svých potřeb, nelibostí, v komunikaci o tíživých zážitcích a vztazích.

A tak jsme si vykali v posteli a ve vážných debatách…

Vykat či nevykat

Měsíce plynuly a najednou koukáme, že si vykáme furt. Neplánovali jsme to, prostě se to stalo.

A objevili jsme minimálně další tři výhody vykání:

• Ve vykání se neumíme pohádat. Jako ošklivě pohádat. „Vy vole!“ zní přeci jen uctivěji a roztomileji než „Ty vole!“ O peprnějších výrazech nemluvě.
• Ve světě, kde si s každým tykáme – v práci, škole, s kamarády, s rodinami… Zní vykání tak nějak výlučně. Je to něco, co máme jen my dva. Mimochodem, můj Zelenda je totálně nežárlivý typ, ale pokud mi nějaký muž-kamarád, začne byť z legrace vykat, nelíbí se mu to.
• Každým slovem, si vyjadřujeme úctu. Přeci jen o tom vykání je…o vyjádření toho, že si druhého vážíme, o prokázání úcty. A my tak činíme každým slovem.

Roky šly dál a my si vykáme furt. Už nám nejde si tyknout – párkrát jsme to z legrace zkoušeli a prostě to nejde.

Dokonce když jsme měli svatbu, museli jsme vznést dotaz na biskupství, zda manželství slib, který je v liturgii formulován v tykání, můžeme přeformulovat do vykání. Mohli jsme.

A mimochodem, to, že si vykáme má ještě jeden kouzelný aspekt. Protože jsme si začali vykat právě v posteli, nazí a přivinutí jeden k druhému, je vzájemná přitažlivost do našeho vykání doslova vpletena.
A v každodenní komunikaci třeba o mytí nádobí není obsažena jen vzájemná úcta, ale i přitažlivost a vášeň.

A varování nakonec:

Vykání je prudce nakažlivé. Už se nám stalo i to, že Jiřímu po chvíli v naší společnosti vykla jeho maminka!

Vykání mate okolí! Stačí říct směrem k Jiřímu „podejte mi, prosím, sůl…“ a natáhne se spousta cizích rukou! A nebo – a to je horší – když se zeptám, „dáte si kávu?“ tak nejednou musím nachystat hned několik šálků, protože toho rádi využijí všichni okolo. A na slova typu „dejte mi pusu!“ si musíme dávat pozor už tuplem 😀