Opustili jsme rozpálenou Prahu a vydali se horám vstříc. S bágly, stany, přáteli a dvěma psy. S očekáváním menšího vedra, krasných hor a fajn chvil mezi lidmi, co se mají rádi.
Bylo nám ale dopřáno víc.

Nebo aspoň mně. Nechci mluvit za kamaráda, manžela, ani za psy.
Bylo mi dopřáno skutečné terapie a dvou uvědomění:

1) Že i když to člověk nečeká, ztrácí se někde ve svých starostech a každodennosti, prakticky kdekoli se na něj může usmát štěstí. V drobnostech. V maličkostech, které jinak ignorujeme. A přitom každý den z mraků všedních dní vykoukne sluníčko a svět je veselejší. Nebo, mám-li tuhle paralelu napasovat na letošní vedra: každý den na chvilku zajde sluníčko a svět je veselejší. A chladnější. A osvěžení, vytržení z úmornosti se prostě dostaví.

2) Že musím udělat něco se svým životem, protože právě k těmto drobnostem ztrácím vnímavost. Mávám nad nimi rukou, jako nad nepodstatnými, protože starosti, práce, nervy, emocemi nadupaná každodenní práce s lidmi… A pak nevidím to sluníčko, co vykoukne z mraků.
Prostě jsem si naordinovala terapii čundrem. Opět mi ty důležité věci došly, až když jsem někam vyjela. A práce i peněženka mi mohou děkovat, že tentokrát stačily Jizerky.

Nechci tu kázat moudra o každodenních radostech. Zvlášť poté, co jsem přiznala, že je také přehlížím.

Nechci tu kázat moudra o radostném a pohodovém životu, když poslední dny jsem energeticky trochu dole.

Nechci tu kázat moudra, o receptu na spokojený život. Takový recept ani nemám, ani mít nechci a kdybych ho i měla, tak určitě nikomu jinému fungovat nebude.

Chci jen sdílet pět prostých momentů, kdy jsem dokázala věřit, že každodenní radosti jsou součástí mého života, že radost a pohoda se válí všude kolem a že na spokojený život recept netřeba, protože život je sám o sobě skvělý.
A asi víc, než všechna písmenka neobratně zformovaná do slov, řeknou obrázky:

 

Probudit se

 

To ráno, někde na hranici Česka a Polska, na soutoku Jizery a Jizerky, jsem se probudila. Ve stanu, po boku svého muže (teda, mezi nás byl vklíněný pes, roztažený přes obě karimatky, ale kdybych napsala, že jsem se probudila po boku psa, tak to už nezní romanticky). Vylezla jsem ze stanu a najednou to bylo jiné ráno než tak, co znám. Věděla jsem, že svět je teď a tady a není žádné až. Žádné „až zase odjedu do Indonésie“, „až vyřeším v práci to a ono“, „až budu mít dítě“, „až se mi podaří napsat knížku“, „až budu vědět, čím chci být, až budu velká“. Jo, furt to nevím a větší taky nebudu. Prostě bylo jenom teď a jediné „až“, které se tam míchalo bylo, „až se vyčurám, bude mi lépe“.

A teď babo raď, jak si ráno bez „až“ zařídit doma v Praze, kde je samými „až“ nadupaná každá ulice, tramvaj, barák s názvem pracoviště.

 

Prostě jít

 

Nahoru, dolů, po rovině, doleva, doprava… A nemyslet na tisíc padesát jedna povinností a položek v „to do listu“. Mít čistou hlavu. Slyšet, jak křupá štěrk a písek pod nohama kamarádů a jak mi občas zakručí v žaludku.

A tohle dokonce umím i v Praze! Nejít přímo domů, ulice, tramvaj, ulice, ale projít se pod stromy. Jen to dělat častěji, že…

 

Tančit v dešti

Začalo pršet. Zelenda odhodil batoh a triko, rozpřáhl ruce, otevřel pusu (má jí fakt hrozně velikou) a natočil se kapkám vstříc řka „na tohle budu v Praze ještě dlouho vzpomínat“.

 

Odhodit boty, odhodit naučené role

V Praze, i když rozhodně nejsem…

• žena v kostýmku
• konformistka
• vyvoněná dámička

…tak pořád hraju různé role. Sice se nebojím sednout si na obrubák, vyjít bez make upu a nereprezentativně se poflakovat, tak stejně hraju role.

Ne tak v lese, když se zují boty. Všimli jste si někdy, že boty víc než cokoli jiného definují, v jaké roli jsme? Všechny předpisy na vhodný outfit nejvíce zdůrazňují boty! Boty do kanceláře, boty do divadla, boty volnočasové, boty módní… A stejně tak i různé sporty – z oblečení vám stačí triko a kraťasy skoro na všechno, boty ale musí být spešl: trekové, halové, běžecké, vycházkové, cyklistické, tenisové, na tvrdý povrch, do terénu… U profi sportu to určitě smysl dává, ale jinak? Buď to dává smysl prodejcům toužícím prodávat víc a víc boty, nebo nějaké divné lidské mentalitě, která s přezutím bot přezouvá i roli.

Tak, mám funkční promakané běžecké boty, budu dobře běhat… Prdlajs. Prostě na boty asi máme jako civilizace nějakou úchylku. Botami říkáme, kdo jsme. Nebo chceme být. Přezouváme se z role do role.
Zhruba od dubna do listopadu proti posedlostí botami bojuji zarputilým nošením žabek. Už slyším, jak si pro mě jede módní policie…

Ale ještě lepší, je zahodit boty jako takové. Na čundru jsem žabky neměla, jen své letité trekové sandály. Ale zout i ty a vyzout se tak z kolonky „nadšenec do outdooru“ je osvobozující.

A mimochodem, špína z lesa jde mnohem snáze vydrbat ze zrohovatělé kůže na patách, než špína z města. Na tom rozlišování čisté a špinavé špíny skutečně něco je.

Prostě být spolu

Tady nebudu komentovat vůbec nic. Jen svému Zelendovi, který sem tam na Edunomáda zavítá, vzkážu: Mám vás moc ráda, Jiříku! A děkuji!

 

Terapie čundrem. Za minimum peněz, za minimum času, maximální výsledek.