Lehla jsem si do své africké chýše, odehnala komáry a vydechla. Měla jsem hlad a prolétlo mi hlavou: Adél, co tu vlastně děláš?!?

A odpověď byla jasná:

To, co mě baví! To, čím rostu! To, co ze mě dělá aspoň trochu lepšího člověka!

A to, co neumím!

 

Silnostránkový přístup vocamcaď pocamcaď

Poslední odpověď mě zarazila. Fakt jsem si vybrala, že budu dělat to, co neumím? Vždyť věřím v přístup pozitivní psychologie, že člověk má rozvíjet své silné stránky. Ne se lámat do toho, co je mu nepřirozené… Vždyť udělat svůj hlavní koníček, projekt a v budoucnu snad i tak trochu práci z toho, co neumím je na palici! A v rozporu s tím, co doporučuje moderní psychologie i neurověda!

A přesto je edunomád vlastně hlavně o tom, že dělám, co neumím!

 

Dámy a pánové, vážení přátelé – vy co mě znáte, tak jistě potvrdíte správnost mých slov – vy, co mě neznáte, berte to jako přiznání:

Nejsem sympaťačka na první dobrou, která si získá celou hospodu, jakmile do ní vkročí!

Vést drobnou nezávaznou konverzaci je pro mě utrpení. Nebo minimálně dost obtížné. Neumím to a jsem při tom nesvá.

Jsem sice extravert, ale někdy potřebuji být v ústraní, tiše sama se sebou a jakmile jsem obklopená lidmi déle jak 12 hodin, tak trpím.

A přesto jako edunomád jezdím po světě a dělám přesně tohle – získávám sympatie a přátelství, konverzuji horem dolem a vzdávám se svého soukromí, abych natěsno žila s lidmi jiné rasy, jiné kultury, stylu života, které jsem nikdy předtím neviděla.  A dávám tak svůj život a soukromí všanc – měním jej ve věc veřejnou. A to hned dvakrát – v úzkém spolubytí s místňáky kolem světa a s vámi tady na blogu a facebooku.

 

Komfort v nekomfortu

A je mi tak strašně dobře. A nějakým záhadným způsobem to funguje. A zároveň se před mými světovými přáteli nepřetvařuji, zůstávám sama sebou, jen se víc usmívám a konverzuji. A chvílemi mám podezření, že ve své cestovatelské, špinavé, smradlavé, usměvavé, ukecané a zdánlivě nepřirozené poloze jsem víc sama sebou než kdy jindy.

Přestože je to nekomfortní. Přestože dělám, co neumím. Překonávám sebe sama. A občas se popravdě cítím až vymknutá z kloubů.

Třeba když už několikátý den jsem obklopena lidmi, které znám právě jen těch pár dní. Mluvím s nimi o vážných věcech i o počasí, dýchám pach jejich těl a nemám chvilku o samotě. Mé věci jsou věcí veřejnou, kdykoli si někdo něco půjčí, kdykoli na mě někdo začne mluvit a já nemám nárok zatvářit se smutně nebo naštvaně, protože úsměv je v tradičních společnostech samozřejmost a jiný výraz by mě ztrapnil.

Ne, opravdu nejsem věčně usměvavá mistryně konverzace bez potřeby soukromí.

 

Tím je pro mě edunomádění náročnější. Tím je pro mě ale edunomádění i krásnější a cennější. Protože někde za tím konstantním úsměvem, za hladem, smradem, absencí soukromí a všemi těmi malými konverzacemi je to, co miluji: výzva. Poznání sebe i druhých. Zboření stereotypů a toho, co považujeme tady v české kotlině a útulném srdci Evropy za samozřejmé.

 

A přesně tohle miluji. A navíc právě tohle umím i hodně dobře. Stejně jako být skromná a prostě úplně nejlepší 😊.

Ale teď zpátky a vážně, jestli umím něco dobře, tak je to: poznávat, přemýšlet, vykračovat ze zóny komfortu a ze zajetých vzorců chování a myšlení.

 

Proč dělat i to, co neumíme

Teď mi přijde, že tenhle výlev o tom, že edunomád je projekt založený na tom, co neumím, by měl mít nějaký závěr, poučení. Tak jo, budu chvilku zase dělat chytrou:

Zaměření se na silné stránky je jistě super, ale občas i pro jejich rozvoj se musíme naučit něčemu, co nám není vlastní a nejde nám jak lusknutím prstů. Teda, mně třeba zrovna nejde ani to luskání…

Každopádně i to, co neumíme a není nám vlastní může být smysluplnou částí naší životní cesty. Zejména patří-li neoddělitelně k naší vášni a k tomu, jací jsem. A navíc:

tím, že poznáváme, v čem fakt nejsme dobří se učíme pokoře

tím, že překonáváme, co neumíme, se stáváme lepšími a příjemnější lidmi

tím, že je to někdy těžké, se učíme přijímat výzvy a zjistit, že nic není nemožné a člověk dokáže, cokoli chce

 

Tak a jdu se chystat na další cestu. Na další dělání toho, co neumím. Na další učení se a zlepšování. A hlavně na celou řadu trapasů, kterou zase – tentokrát v Barmě – určitě vymňouknu!

Krásné a poučné fuck upy přeju i vám!