Nejdobrodružnější cesta nevede za oceán, ale za druhým člověkem

Poslední dobou už odpočítávám dny, které mě dělí od další cesty. A ano, dámy a pánové, ode dneška zbývá pouhý měsíc. Jupi jej!

Nějaký ten den nazpět jsem také už už myšlenkami dlela na cestách. A na unavených zádech od sezení u počítače si představovala tíhu batohu. A to jsem netušila, že několik úžasných cest podniknu ještě v tytéž dny. Cest, pro které nebudu potřebovat ani batoh ani letadlo.

V posledních dnech, jsem:

• se dozvěděla, že kamarádka je těhotná.
• u kávy s přáteli řešila s vášní a nasazením pojmy, kterými si vykládají svět
• prokecala jednu noc až do svítání a zapomněla na čas i vše kolem

Pro někoho banální chvilky. Pro někoho chvilky nabité emocemi. Pro mě cesty, které nevedou do nitra jiného kontinentu, ale do nitra jiného člověka.

Poznávání jiných zemí a jiných lidí má prostě hodně společného. Co vlastě já osobně hledám na cestách?

• jiný styl života
• svět odlišný do toho mého každodenního
• prolomení vlastních hranic, překročení svého stínu
• zapomenutí na městské starosti typu jak vypadám a co v práci
• dobrodružství
• radikální jinakost kultury a vnímání světa
• intenzivní emoce
• krásu
• něco, co se mohu naučit, čím mohu vyrůst
• sebe sama bez nánosů toho, co se ode mě očekává, co patří k mým rolím, co se považuje za správné

A jo, všechno tohle lze najít v dalekých zemích. Ale i v lidech, kteří pak přestávají být dalekými a stávají se blízkými. Doslova i obrazně. A stejně jako na horský zasněžený masiv nebo liduprázdnou pláž, zírám s pusou dokořán, na vyprávění banální historky z dětství, která nechala hlubokou vzpomínku a stopu v životě přítele.

Kdybych tyhle prožitky chtěla vysvětlit racionálně, tak začnu mluvit o sociálním konstruktivismu a kdesi cosi a významu narací pro konstruování identit a jády jády. Ale na racionalitu v tomhle případě s*** pes. Tady jen vysvětluje, jak iracionální jako lidé jsme. Že žijeme hlavně svými příběhy, ty nás tvoří a jsou klíčem k jinému světu i člověku.

Stačí poslouchat příběhy druhých lidí a šup – jsme v jiném světě. A stačí poslouchat déle a šup, vidíme aspoň trochu očima druhého. Zažíváme to, co na cestě – objevujeme neznámo, dech se tají, radujeme se z krásy, co jsme našli a děsíme se všech duchů, draků a hrdlořezů, kteří nečíhají v džungli, ale v samotné lidské přirozenosti.

Můžeme si cestovat na jiný kontinent a do jiných podnebných pásem (a já budu, vo tom žádná, nebojte), ale vždy je uvidíme jen svýma očima. A budeme interpretovat vlastním rozumem, nebo srdcem, nebo čím vším si to vlastně vykládáme skutečnost. Ale když se podíváme na svět, byť důvěrně známý, očima druhého člověka, je vše náhle barevnější. Jakoby najednou byly tisíce světů v jednom jediném bodě. Tisíce fazet stejného diamantu, z nichž každá odráží trochu jinou barvu.

Co jsem to vlastně chtěla tímhle článkem říct. Asi určitě něco strašně chytrého a hlubokomyslného, co mi teď nedává spát. Ale tak chytrá nejsem, abych tu poučovala o tom, jak krásné je opravdu poslouchat a vnímat druhého člověka. Jak bohatý je svět, když mu dáte šanci se tak projevit. Jak mnohovrstvá je naše realita. Jaké poklady lze najít v druhých lidech, které máme denně přímo pod nosem, a bla bla bla. Všechno by znělo přemoudřele a zbytečně.

Jediné, co vlastně chci říct je „děkuji“. Těm, jejichž očima jsem se mohla podívat. Těm, kteří mě pustili na cestu za dobrodružstvím do svého vlastního světa. Těm, kteří mi nedali spát. Těm, které mám ráda. Často nečekaně ráda. Třeba si to i přečtou a poznají se. A třeba je to potěší. A nebo také ne. Ale já jsem díky nim bohatší a někde uvnitř šťastná. A doufám, že jim to budu moci jednou splatit.

Fuj, jsem zas byla jednou patetická a sentimentální… Pardon, ale muselo to ven 😃

Příště už zas budu cyničtější, na mou duši, na psí uši!