Každý ve svém životě má několik okamžiků, které ho posunuly dál, nebo – pateticky řečeno – změnily jeho život. I já jich nějakou řádku mám a poslední zlomový okamžik byl ten, když jsem na cestách začala víc než památky a hlavní turistické atrakce senzace vyhledávat místní lidi. Jejich život, jejich příběhy, zkušenosti, práci…

Díky blízkému kontaktu s místními a díky přátelstvím napříč kontinenty mi došlo, že cennější než všechna „must see“ z průvodců jsou prostě lidé. Víc než vidět tu nejkrásnější pláž je pro mě na zcela obyč -nezajímavé pláži piknik s místními. Víc než návštěva starodávného chrámu je pro mě návštěva kostela s tradičními zpěvy v té nejzapadlejší vesnici. Víc než tradiční bašta z restaurace s nejlepším hodnocením podle trip advisoru je pro mě večeře s rodinou, kterou jsem potkala a s níž vařím v zablešené kuchyni.

 

Ale jak se k místním dostat? Také jsem si lámala hlavu. A nešlo mi to. A pak jsem si hlavu lámat přestala a začala jsem konat a šlo to jako po másle. A z toho plyne první rada:

• Nepřemýšlejte, konejte a buďte lehce drzí. V nejhorším se trochu ztrapníte, ale svědky svého trapasu už stejně nikdy nepotkáte.

 

Z dlouhých rozhovorů s místními, které jsem vedla jsem vydedukovala další radu:

• Buďte pokorní, respektujte jejich zvyklosti a chvalte! Zapomeňte na své evropské standardy a nesuďte.

Pokora a neodsuzování bylo časté téma mých rozhovorů s místními, kteří si stěžovali, jak blahosklonně se k nim občas lidé z Evropy chovají. Litují je, považují za chudé, srovnávají… a je to uráží a mrzí. Moc dobře cítí, že vztah rovného s rovným vypadá jinak.

 

• Smějte se. To, zejména v Asii, kde mají úsměv pro každou emoci, funguje nejlépe. Úsměv vyřeší drobnou nezdvořilost, trapas nebo nejistotu. A prolomí poslední bariéry…

Jo, vím, tyhle tři rady nejsou asi návodem, jak se dostat k místním lidem na vašich cestách co nejblíže. Nebojte, praktické rady přijdou.

 

Jak se dostat k místním: cesty oficiální a jisté

V současnosti už existuje řada digitálních platforem, které vám umožní dostat se k místním co nejblíže. Tyto platformy jsou až notoricky známé, tak jen vyjmenuji některé z nich:

• airbnb
• couchsurfing
• platformy pro dobrovolníky: helpstay, workaway aj.

Jejich výhodou je poměrně vysoká míra jistoty, kterou vám dávají. Víte, kam jet a že tam na vás někdo bude čekat, pomůže, poradí… Vlastně se dopředu někdo zaváže k tomu, že u něj můžete spát, vezme vás mezi přátele, budete spolu vařit nebo pracovat…záleží na každém hostiteli.

Ale pro punkové duše tahle jistota může být i nevýhodou. Musíte plánovat dopředu, koordinovat, dopředu se rozhodnout pro konkrétní místo, kde budete. A neumožňují spontánní napojení se na místní teď a tady, když vás zrovna něco zaujme, zrovna v danou chvíli se chcete dát do řeči, vyptat se… Pro spontánní poznávání místních se zkrátka hodí punkovější cesty.

 

Jak se dostat k místním: cesty punkové, spontánní a nejisté

Možná jste to také už zažili. Procházíte asijskou vesnicí a vidíte, že se na dvorku jednoho z domků chová oslava. Zajímá vás, co se tam děje a toužíte vědět víc… Chvíli koukáte a pak jdete dál. Nebo vidíte vesele hrající si skupinku dětí, jejich rodiče popíjí kávu na zápraží svých domků…nikdo nikam nespěchá a pohoda vládne návsí. A vy byste chtěli tenhle okamžik sdílet, zažít tu pohodu. Pokrčíte rameny a radši pokračujete pryč…

Ale nemusíte odcházet. Zejména v Asii je tak snadné zapojit se do života vesnice. Jen jde o to sebrat drzost, nahodit úsměv a rozsvítit si neviditelný majáček nad hlavou, který ostatním signalizuje „jsem otevřený, chci vás poznat, chci se s vámi bavit“. Jo, možná to zní divně, ale každý z nás ten neviditelný majáček má. Můžete se uzavřít do sebe, bát se, nenavazovat oční kontakt a majáček tak zhasnout. Nebo nemyslet jen na sebe, ale soustředit se na lidi kolem vás, zachytávat pohledy, usmát se, zamávat a majáček rozsvítit.

Stokrát se mi osvědčilo, že navázání přátelství je o stavu mysli. Co vyzařujete a druhým dáváte, to se vám dostane nazpět.

 

Tak jo, to bychom měli. Majáček svítí, usmíváme se, máváme. Co dál?

• Poznejte a dodržujte místní zvyky. Podává se ve vámi navštívené zemi ruka, uklání se, dotýká se po podání ruky srdce? Zjistěte si to dopředu, třeba se vyptejte ve svém hotelu, a využívejte při každé příležitosti. Dodržováním drobných zdvořilostí budete hned jejich.
• Napodobujte chování místních. Je normální v dané zemi zírat na druhé? Zírejte také! Je běžnou konvencí nabídnout cigaretu? Nabízejte a kazte zdraví tamních chlapů o sto šest!
• Naučte se základní fráze v daném jazyce – pozdrav, poděkování…
• Oblékejte se vhodně. Příliš velké výstřihy, minišortečky, drsné obrázky či obhroublé nápisy na tričkách a další kreace vám většinou moc bodů nezískají.

Ve většině situací stačí mít rozsvícený majáček, zdravit, dodržovat zvyky a chovat se podle místních tradic a oni už vás místní zapojí sami. Nestalo se? chopte se iniciativy sami!

• Při oslavách (svatby, pohřby, křtiny, svátky…) prostě vejděte do areálu, kde se akce koná. Nasaďte podobný výraz, jako mají ostatní účastníci. Držte se na okraji areálu, ale buďte v něm. V tu chvíli se stáváte hostem a na 99% někdo přijde a zapojí vás.
• Při práci se usmějte a začněte pomáhat. Je jedno, jestli pomůžete s nošením těžkého nákladu, sklizní, úklidem… Usmějte se, lehce ukloňte, ukažte na sebe a na zdroj práce a pomalu začněte dělat to, co dělá místní, s nímž se chcete poznat. Většinou sklidíte smích a plácání po zádech.
• V kavárnách si prostě objednejte to, co mají místní a chvalte a chvalte. Můžete koupit víc drobného pečiva, ovoce, křupek…a spolusedícím nabídnout. A začněte s místními mluvit, určitě se chytnou.
• Na vesnici, kde není kavárna. A vy máte chuť na kafe, čaj… Odchytněte někoho mezi domky a zeptejte se, kde seženete kávu. Skoro po celé Jihovýchodní Asii tato iniciuje pozvání na kávu do domu dotyčného. Buďte vděční, před domem se zujte a alespoň zkuste za kávu zaplatit. Já nabízím tolik, kolik stojí káva v kavárnách pro místní. Ale hostitelé často odmítnou.
• Zpívejte a hrajte. Pokud nejste hudební polena jako já, využijte své nadání. Zpívejte své oblíbené písničky, hrajte na nástroj a do pěti minut kolem sebe budete mít hrozen nových přátel.
• Vozte s sebou divné věci. Pokud nezpíváte a na nic nehrajete, zaujměte místní jinak. Může to být cvičení jógy, běhání, žonglování… I tyhle aktivity k vám přivábí spoustu nových známých.

Hrajte si a skamaraďte se s dětmi. Nebojte, většina lidí z venkova tzv. třetích zemí neučí své děti, aby se nebavili s cizími lidmi, v jejich kultuře a na vsi, kde každý každého zná, to není potřeba. Takže když vytáhnete skákací gumu, kuličky, míče, pastelky…nebudete za úchyly, ale jen za zajímavé lidi, se kterými by mohla být sranda. A za chvíli budete v obležení dětí. Hrajte si s nimi, učte je anglická slovíčka, nechte si od nich ukázat jejich zvířata…

 

 

Při navazování kontaktů vám pomůže spousta věcí, které nic moc neváží a které si můžete přibalit do batohů už v Čechách:

• mobil s českou lidovou hudbou
• obrázky krojů
• pohledy s místech vašeho bydliště, ideálně zasněženým
• fotky vaší rodiny (rodina je pro většinu místních ze zemí mimo západní okruh základ a budou se vás na ni ptát)
• fotky oblíbeného fotbalového klubu (o fotbale se dá mluvit po celém světě, i když vaši hostitelé nemluví anglicky a vy nerozumíte jim – mám za sebou řadu rozhovorů, kdy se vyjmenovávaly kluby a hráči a palcem ukazovalo nahoru nebo dolů)
• flétna a hudební nástroje
• skákací guma
• pastelky a papíry
• míče
• cokoli, co se týká vašeho koníčku

 

A na závěr jedna prosba – když se napojíte na místní, berte je jako přátele. Ne jako chudáky. Nerozdávejte peníze, sladkosti…tím jen podporujete žebrání a hloubíte propasti mezi místními a dalšími turisty, kteří přijdou.

Osobně občas rozdávám na cestách dárky. Ale jen lidem, se kterými strávím delší dobu a kteří jsou mi opravdu kamarády. A když mě někdo hostí, nabídnu, že zaplatím. Mnoho kultur platbu za pohostinnost odmítá, ale často se cítím trapně, když ujídám z rodinných zásob, tak alespoň nakoupím a rozdám dárky. Praktické a nezbytné, jako jsou prací prášky, koření, prostě cokoli, co v dané rodině používají a musí to nakupovat, protože to jejich zahrada nevyprodukuje sama. Ale i to je platba a poděkování za něco, ne rozdávání peněz nazdař bůh.

***

A na závěr bonus mého nejdivnějšího a nejdrzejšího seznámení, ze kterého se vyklubalo dlouhé přátelství: Byla jsem v Indonésii a nutně se potřebovala naučit řídit motorku. Předtím jsem řídila dvakrát. Prvně asi rychlostí 10 km v hodině a na rovince a podruhé jsem prorazila kolo. Bylo mi jasné, že takhle mi v půjčovně motorku nikdo nepůjčí. A tak jsem seděla v kavárně a vyhlížela oběť. Někoho sympatického, v mém věku a s odpovídajícím motorovým jednostopým vozidlem. Po chvíli se oběť objevila. Kluk. V mém věku. S motorkou. A tak jsem vyrazila. Představila se a na rovinu se zeptala, zda mi půjčí motorku a naučí mě řídit. A odpověď zněla ano. Po dvou hodinách, kdy seděl za mnou, pomáhal mi s odhadováním přidávání plynu a stabilizací, jsem řídila jako drak. A mnoho dalších dnů jsme spolu jezdili na výlety, poznala jsem jeho rodinu, snoubenku, šla na několik rodinných oslav… Od té doby si pravidelně píšeme a letos se uvidíme znovu.

Prostě to jde. Není důležité, jakou frázi či trik použijete. Přátelství a seznamování je o nastavení vaší mysli a o tom, co vyzařujete. Protože co druhým dáváte, to se vám dostane nazpět.

 

• Indonésie
• Maroko