Jak ses aklimatizovala? Aneb první týden v Česku.

Kdo by tady čekal klasické cestovatelské ponávratové stesky, jak se všude lidé usmívají, ale u nás je plné metro kakabusů, bude hledat marně. Protože: a) Na zamračené obličeje mě aklimatizovaly již přinaštvané letušky statných slovanských postav až moc krev a mléko ze srbských Air Serbia. Trochu jsem se jich bála, protože zatímco v Indonésii jsem byla z těch vysokých a všechny bych hravě přeprala, tak tyhle letušky by mých 164 centimetrů a 52 kilo povalily levou zadní. A tvářily se fakt hrozně. B) Ale hlavně – u nás není země plná zamračených tváří. I tady platí to, co se mi osvědčilo i v Indonésii. Co vysíláte a dáváte, toho se vám dostává zpět!

Něco je pro mě šok a něco je podobné mému indonéskému životu

• Buduji si kolem sebe takovou malou Indonésii. A docela se daří. Usmívám se na lidi a oni se většinou také dřív či později usmějí. A dokonce se mi poštěstí tak třikrát za den se dát s někým na ulici do řeči! A nebývám to já, kdo rozhovor začne…prostě co vyzařujete, to se k vám vrací. Když jste otevření a dobře naladění, možná se vám někde rozsvítí světélko signalizující „mluv se mnou, bude to fajn“ a lidé toužící po kontaktu s někým milým si vás najdou sami.
• Pořád odpovídám na tytéž otázky. Otázku „jak ses aklimatizovala?“ a „jaký je návrat do drsné reality?“ případně „není ti tu zima?“. Slýchám tak dvacetkrát denně. Jenže! Na stále stejné otázky jsem zvyklá z Indonésie. Akorát holt neodpovídám na to, kam jdu, kde bydlím a odkud jsem, ale říkám jiné věci.
• Občas mám potřebu uvařit indonéské jídlo. Nekoná se žádné užívání si brambor a pečiva, které v Indonésii prakticky neexistují. Pořád jím hodně rýži. A dělámi to dobře. Snad to dělá dobře i mé rodině a přátelům, pro které vařím jak o život.
• Poslouchám indonéský popík a tradiční zpěvy, co jsem si nahrála. Ten pop mě děsí – já, stará rockerka a pukačka poslouchám vypalovačky typu Stop mencuri hatiku! (je to děs, můžete posoudit ZDE). Ale to snad přejde.
• Je mi zima.
• Občas na někoho začnu mluvit indonésky.
• Méně řeším okolní lidi, a co si o mně pomyslí. Takže když si chci sednout na ulici na zem, udělám to. A když bylo minulý pátek vedro a můj pes se šel vykoupat do Vltavy, skočila jsem za ním. Oblečená. Tak, jak to dělají Indonésané.
• Pořád jsem v klidu, přestože mám většinu času v Čechách hyperaktivní náladu a musím pořád něco dělat. Ale co jsem přijela, ani jednou jsem se nenaštvala, nevytočila… Většina problémů a výzev mi přijde nějak snadno řešitelná a vlastně banální. Zůstávám v zenovém rozpoložení.

Vzato kolem a kolem, je skvělé být zas se svými přáteli, rodinou i kolegy. Ještě bych nějakou dobu na cestě vydržela. Ale kdoví, snad se zase brzy někam vydám.

Teď mě ale čekají nové výzvy, hlavně v práci a v budování našich ScioŠkol.