Oplácaná a usměvavá: ideál krásy v Indonésii
„To je hrozné, ať jím sebevíc, nemohu přibrat!“ (Ika, 35 let)
„Chtěla bych mít tak o pět kilo víc!“ (Rea, 22 let)
„Kéž bych měla o něco větší zadek!“ (Putri, 40 let)
Když jsem tyhle a další podobné věty slyšela už po několikáté, nedalo mi to a začala jsem se vyptávat Indonésanů a Indonésanek, co pro ně znamená, když je žena krásná. S tímhle zpovídáním jsem začala už na ostrově Flores, ptala se i na Aloru, Sulawesi a nakonec i na Sumatře. A ačkoli se na všech těchto ostrovech liší lidé kulturou i náboženstvím, odpovědi jsou překvapivě podobné. A to od mužů i od žen.
Oplácaná a bílá
Být drobná, oplácaná a bílá je snem každé ženy. Světlá pleť zde symbolizuje mládí – děti mají obvykle světlejší pleť než dospělí a staří lidé. Tmavá pleť je tedy něco jako u nás vrásky, známka stárnutí. A tak na sebe ženy matlají bělící krémy. U části žen nezabírají vůbec, jiným vytvoří nezdravě šedavou pleť ála Michael Jackson.
A ženy také touží být oplácané, jak naznačují jejich výroky. Je to pro ně známka ženskosti, plodnosti, zdraví a krásy. Být bokatá, prsatá a trochu „prdelatá“ znamená být prostě krásná. Ale popravdě, když člověk přijede do vyspělejších a bohatších oblastí, jsou některé ženy „krásné“ až nezdravě. A tento ideál krásy má ještě jeden, tentokrát pro mě, nepříznivý dopad. Lidé mě pořád něčím krmí – a nejde odmítnout, to by byla urážka! Takže mám strach, abych se domů nevrátila také o nějaké to kilo „krásnější“.
Usměvavá, zdravá a drobná
Chlapům je barva pleti úplně ukradená. Vášeň probělení se svými ženami nesdílí a spíš jim to jen tolerují jako rozmar. Sdílí s nimi ale obdiv k ženským tvarům. I Indonésané mají rádi Indonésanky krev a mlíko. Ale většinou dodávají, že nesmí být oplácané až moc. A většinou to zdůvodňují ryze prakticky: „…když je žena, ale i muž, až moc při těle, je častěji nemocný, hůř se mu hýbe a nemůže si tolik užívat radosti života. Nemluvě o tom, že je pak každá práce namáhavější.“ (Madi, 31 let)
Indonéští muži tedy převážně preferují ženy ženských křivek, ale zároveň chtějí, aby byly drobné. Malé. A to také z jednoduchého důvodu: „…když obejmu svou ženu, chci se cítit jako hora, jako skála, na kterou se může spolehnout a která ji před vším ochrání.“ (Fino, 20 let)
Ale nakonec musím říci, co říkali zdejší muži na začátku své odpovědi na mou otázku „jaká žena je podle tebe krásná?“ „Hlavní je její povaha, zda srozumíme a zda je dobrý člověk. Protože podle Boha je naší podstatou duše, to co máme uvnitř.“ (Buddy, 53 let) A světe div se, stejně odpovídali muži všech náboženství, kterých jsem se ptala – katolíci, protestanti, muslimové i animisté. A u některých to znělo naprosto upřímně, u jiných jsem trochu váhala, zda tak neodpovídají jen ze slušnosti, nebo proto, že to považují za „správnou“ odpověď.
Ať tak či tak, v souvislosti s důležitostí vnitřní krásy ještě zmiňovali ještě jednu věc. Úsměv. Tedy že je pro ně důležité, aby se žena uměla smát a brát život s humorem a lehkostí. Usměvavá žena je podle nich ta nejkrásnější. A klidně pak může být vysoká, hubená a s pletí tmavou jako bota.
Takže se usmějme a buďme krásní! 🙂
