Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko

Učím se být sólo cestovatel (Blue Mountains, NSW)

By on 19.6.2016

Když jsem byla ještě malá Adélka, tedy malá jsem furt, ale když jsem byla ještě dítě, měla jsem kamarádku Petru. Celou základku a pak i střední, potom se naše cesty rozešly. Vybavuji si jednu nepěknou společnou hádku. Petra se za mnou chtěla po škole stavit doma a já jí řekla, že dneska ne, že chci být sama a přemýšlet si. To nám bylo tak dvanáct.

cascadesPetra to nemohla pochopit. Prý jsem zrádkyně a divná, protože nikdo přece nechce být sám a že to není normální a že přece když člověk je sám, tak se jenom nudí. Nechápala jsem jí, stejně jako ona nechápala mě.

Každopádně i teď někdy potřebuji být sama. A momentálně jsem asi sama nejvíc, jak jsem kdy byla a na nejdelší

dobu, co jsem kdy byla.A přiznávám se bez mučení, jako sólo cestovatel jsem absolutně nezkušená, takhle daleko a na tak dlouhou dobu jsem sama na cestě poprvé v životě a vše je pro mě nové.

Chtěla jsem jet sama, abych mimo jiné poznala, jak jako solitér funguji. Přeci jen se svým skvělým manželem jsem skoro devět let a nacestovali jsme toho hodně. Ale jaké to je být sama za sebe?
Ve všední dny jsem tady v Austrálii obklopená lidmi, protože navštěvuji inovativní školy a tam vlastně pořád s někým mluvím. Teď mám ale za sebou víkend, na který jsem žádné schůzky dohodnuté neměla. Když jsem opouštěla Sydney a mířila do národního parku Blue Mountains, byla jsem zvědavá, co se mnou sólo turističení udělá. A nakonec to byla zábava. Možná větší, než když bych byla v partě. Když jste samy, jste totiž mnohem vnímavější ke všemu, co se děje kolem vás.

Hisilicon Balong

Charles Darwin Walk

První den jsem se vydala do městečka Katoomba na vyhlášené vyhlídkové místo na veleznámý skalní útvar Tři sestry. Z nádraží je to asi 2,5 kilometru a ulice byly jako vymetené. Tak jsem šla a nahlas si prozpěvovala lidové české vypalovačky typu „Až já půjdu povandrujů…“ A v duchu se divila, že k turistické atrakci – vyhlídkovému místu – neproudí davy. A pak mi to došlo. Na vyhlídce totiž davy byly, ale všechny je tam přivezly autobusy. Nutno říct, že to byly zejména davy asijských turistů opět s jejich nezbytnými selfie tyčemi.

Přelidněné místo jsem opustila v cuku letu. Radši budu sama v lese a horách, než mezi davy na umělé vyhlídce. Po půl kilometru i občasní zbloudilí turisté, co se vydali na desetiminutovou „túru“ zmizeli a já si užívala cesty jen sama se sebou, papoušky, lesními krysami a dujícím větrem. Na následujících patnácti kilometrech jsem potkala všehovšudy jednu skupinku asijských turistů, kteří při pochodu hlasitě tleskali. Zeptala jsem se, proč tleskají? Prý je les nebezpečné místo a je třeba zahnat zlé duchy. V tichém spolčení s lesními duchy jsem šla dál a dál. Den jsem zakončila v kavárně, kde mě servírka odhalila, že jsem prý určitě z Česka. Má totiž kamarádku Češku, co žije v Austrálii a máme prý stejně legrační přízvuk jako já. No, nevím, zda mě to potěšilo a jestli společnost lesních duchů nebyla lichotivější.

path2Další den mělo pršet. Celá má australská společnost – náhodní známí a internet  – mě varovali. Nakonec se z toho vyklubal nádherný den, jako stvořený k další túře. Stezkou Charlese Darwina jsem došla až k vodopádům a dech beroucí do skály tesané stezce. V tom místě, které bylo blízko parkoviště, bylo opět plno lidí. S náhodnými sympaťáky jsem si s chutí popovídala a pak radši pokračovala dál do míst, na která v balerínách od parkoviště nedojdete a užívala si samotu. A výhledy na nízké mraky dole v údolí, které se střídavě protrhávaly a zatahovaly.

Den byl tak krásný, že ještě odpoledne jsem si neodpustila běžecký trénink do stejných míst a sama, s neskutečným zápalem se proběhla nad mnohasetmetrovými útesy, po schodech a kluzkých kamenech, zpocená a rudá.

Když jsem večer usínala, myslela jsem nejen na své blízké, které miluji, ale i na Petru. Umí už být sama? Umí si užít společnost sebe samé a beze slov reflektovat, jak je život krásný?

 

P.S.: Minimálně jednu nevýhodu to sólo cestování má. Člověk těžko pořizuje svoje fotky. Až ho kacířsky napadá, jestli ty selfie tyče nemají něco do sebe…

view3

TAGS
RELATED POSTS