Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci edunomád doma je moje edunomádě

Těhotenství na divoko: aneb plány versus realita

By on 25.3.2019

Když jsem otěhotněla, tedy vlastně ještě předtím, když jsme se Zelendou začali plánovat, že na sebe vezmeme roli rodičů, měla jsem spoustu ideálů a představ, jak bude moje těhotenství vypadat a jak si ho užiji. Na divoko, bez omezení, „dyť přece těhotenství není nemoc“, tak proč bych se nějak měnila… Tak třeba jsem si v duchu malovala, že:

  • nebudu se stresovat a budu míň pracovat
  • skoro nepřiberu a budu jíst ukázkově zdravě
  • i s pupkem se v běžeckých botách budu prohánět Libní a na běžkách šněrovat hřebeny hor
  • řeknu všem, co mě štvou, otevřeně, co si myslím…a budou-li to považovat za nevhodné, vymluvím se na hormony
  • budu se pravidelně časosběrně fotit
  • na vše se připravím a vše si nastuduji

Těhotenství sice nemoc není, ale z plánů nevyšlo prakticky nic. A ještě mě přeci jen v něčem trochu pozměnilo. A proč některá z předsevzetí vzala za své?

  • Práce mi dávala zabrat a já pořád všechno prožívala naplno. Přeci jen pracuji s lidmi a vůči jejich emocím, potřebám nejsem imunní. Ačkoli někdy jsem měla chuť z toho začít ječet. Třeba když v prvním trimestru, s žaludkem na vodě a pod vlivem hormonální bouře, jsem vedla pohovor s jednou řekněme klientkou a ta mi povídala, jak má zrovna horší pracovní dny, protože s ní mlátí hormony před menstruací. „No a co, že budeš menstruovat! Já tě možná za chvilku poblinkám, pak tu něco rozbiju a nakonec se rozbrečím, protože jsem sakra těhotná! A ty si menstruuješ, ó, to se máme všichni zbláznit?!?“ Chtělo se mi hystericky ječet. Ale nakonec jsem vyjádřila empatii a zvládla dovést rozhovor ke skutečné podstatě problému, který s jejími dny fakt nesouvisel. A tak místo pohody, jsem se naučila lepšímu sebeovládání.
  • Kila mi vylítly hned v prvním trimestru. Marně jsem si přála, aby přišly nevolnosti a já nemohla jíst. Marně jsem šla nad záchodovou mísu a doufala, že kauzality zafunguje i naopak – pokud člověk blinká, tak letí na záchod. Třeba když poletím na záchod, budu blinkat. Prdlajs, nic takového se nekonalo a já jen s překvapením sledovala tu cizí paní matku, která na mě koukala ze zrcadla. Postupně jsem se ale naučila akceptovat své tělo, jeho přeměnu v ženu. Ačkoli i dnes, když mi někdo chce sem tam sáhnout na břicho, tak se ptám: „Můžu si sáhnout na tvoje?“ Ne proto, abych dala najevo společenskou nevhodnost ochmatávání těhotenských břich, ale abych pak mohla básnit o tom, jak je to druhé břicho placaté. Dělám to i manželovi :-), sahám mu na bříško a rozplývám se, jak je ploché a že moje také bývalo a jednou zase bude.
  • Běhání? Běžky? Tělo mi brzy dalo stopku. Prostě to odmítalo. A tak mi zbyla jen jóga a plavání. Už se nemohu dočkat, až nazuji tenisky a po porodu vyběhnu. A zároveň mě to děsí. Co když to nepůjde? Co když mi už navždy zůstane běžecký styl něco mezi robokopem, tučňákem a Obelixem, který teď pravidelně rozesmívám Pražany při dobíhání tramvaje? Ale protože se snažím být pozitivní a vděčná (za to, že ještě vůbec chodím a funguji), tak musím uznat, že z proměny těla si také nějaké to poučení odnáším: že je dobré vlastní tělo poslouchat a hlavně je nezbytné si ho vážit. Už jen za to, že s takovou zátěží, jako je dítě, dokáže vůbec fungovat. A to dokáže, furt zvládám výlety, lezení po žebříku, cvičení a tak vůbec. Díky, moje milé tělo!
  • …a tak by se dalo pokračovat…

Vedle zborcení naivních představ mi ale těhotenství dalo velkou lekci. Umožnilo mi zažít věci, o nichž jsem nikdy v souvislosti s tímto podivným jiným stavem neslyšela a netušila, že vůbec existují:

 

Těhotenství – nejkrásnější období v životě ženy nebo série potíží? Prdlajs, ani jedno

V naší popkultuře se těhotenství traduje, jako to nejkrásnější období v životě ženy. A zároveň je velice módní toto tvrzení zpochybňovat ve smyslu: nejkrásnější? To jako to zvracení, bolení, otékání, pálení žáhy, větry…

Ve svém prožívání jsem si popravdě neodžila ani jednu z těchto poloh. Nemám tedy potřebu rozplývat se jako matka, bohyně, ani si hrát na odvážnou a nonkonformní, co představu těhotné bohyně hrdě boří.

Těhotenství mi nepřijde ani krásné ani hrozné. Kdybych měla shrnout, jak jej vnímám, postavila bych vedle sebe dvě slova: nejnormálnější zázrak.

Fakt, že ve mně žije a roste nový člověk, je prostě obrovský zázrak. Trochu nechutný (vždyť do mě čurá, blééé), ale pořád zázrak. Že se ženské tělo dokáže tak změnit, přizpůsobit…

Ale zároveň mi to přijde jako to nejnormálnější na světě. Jsem těhotná? No a? Vždyť je to to nejpřirozenější a nejnormálnější, co se v přírodě děje.

 

Znenadání objevená zodpovědnost: aneb cestovat lze, ale lajzla jsem si jenom Thajsko

A když už jsem vnímala těhotenství jako něco přirozeného a normálního, chtěla jsem se chovat i nadále normálně. Byla a jsem zdravá a tak mi nebránilo nic (po chvilce vysvětlování ani manžel) cestovat.

Srdce mě táhlo samozřejmě do Indonésie. Kam jinam, v mém případě…plánovala jsem si Moluky, kde i v zimě mají krásně.

Ale najednou mě přepadl záchvat zodpovědnosti!

  • Indonéské nemocnice dobře znám a vím, že dobrovolně bych se jim svěřila jen v krajní nouzi.
  • To samé tamní dopravě, která díky dírám v silnici je v normálním stavu příjemnou masáží, ze které bolí zadek, ale ve stavu jiném?
  • A do toho všechny ty malárie, dengue a infekce, které v Indonésii přitahuji asi stejně, jako pozornost místňáků…
  • A zodpovědnost nakonec převážila nad vášní a hlasem srdce volajícím „saya mau ke Indonesia“

Nakonec jsem, nejprve sama a pak za mnou dorazil i Zelenda, vyrazila do Thajska. Dala se jistě zvolit odvážnější destinace, ale nějak mi to zodpovědnost nedala.

Naštěstí na cestě jsem byla zodpovědná už jen přiměřeně. Nenechala jsem se odradit ani od ježdění na motorce, ani od lezení po horách, chilli vypalováků, šnorchlování, lezení přes skály, dlouhých pochodů…

Ale probuzená zodpovědnost a umírněnost pro mě byly v mém životě i tak novým a silným zážitkem.

 

Vítej, Adélko, do světa žen!

Jestli jsem něco nečekala, tak to, jak se změní pohled lidí na mě ve chvíli, kdy první, co je ze mě vidět, bude břicho.

Změn v reakcích okolí bylo plno. Tyhle tři však byly asi nejmarkantnější:

  • Lidé se na mě víc usmívají. To jsem zažila naposled, když byl náš Roy ještě štěně a všichni se zubili na něj, jak je to sladké štěňátko.
  • Cizí chlapi na ulici se po mě přestali otáčet. Nebo alespoň zálibně otáčet (ne tedy, že by to předtím bylo extra časté). Prostě jsem se z kategorie holka-potenciálně partnerka přesunula do kategorie žena-matka-zabraná, momentálně k reprodukci nevhodná.
  • Ženy, včetně těch cizích na ulici, se stali otevřenějšími a sdílnějšími. Počínaje vzdálenými členkami rodiny konče cizími ženami ve sprchách na bazénu, chtěly se mnou sdílet své ženství, zkušenosti z porodů, těhotenství, prvních dnů s miminkem. Občas jsem měla pocit, že kolem mě staví ten pověstný červený stan. Ať už chci, nebo ne. A byla jsem z toho v rozpacích. Ale pak mi došlo, že to je vlastně asi projev přirozené lidské potřeby, díky které lidstvo přežilo: sdílení příběhů a předávání zkušeností.

Najednou zmizela ta odtažitost typická pro naše zeměpisné šířky a délky. Ženy kolem se staly komunikativnější, podporující, více následující tu vrozenou, antropologicky ukotvenou potřebu – sdílet, chránit, provázet. Jakoby kolem těhotné v západní civilizaci vznikaly ostrůvky kmenového života. A to mi přišlo tak přirozené a fascinující, že jsem se povznesla i nad zasahování do mého osobního prostoru, i nad nevyžádané rady.

 

Probudila se ve mně fena, vlčice

Ne, nebojte, nebudu tu vykládat o návratu k živočišnému archetypu ženy a podobné věci.

Mluvím tu spíš jako zarytá milovnice psů, která se od vlastního psiska spoustu věcí naučila a má plné rukávy psích příměrů a metafor.

Náš Roy, voříšek z ukrajinské ulice má totiž tu vlastnost, která je vlastní i vlkům, a která nás jako jeho páníčky občas zneklidňuje. Když mu není dobře, něco ho bolí, nedá to najevo a tváří se hróóózně statečně. Šlechtění psi to nedělají, vlci, divocí, zdivočelí a pouliční psi ano.

A já mám stejnou tendenci. Nedat najevo slabost. Psi ji neprojevují kvůli instinktu, že by pak byli snazší kořistí. Já ji neprojevuji… nevím proč, možná z téhož instinktu. Nebo ega?

Nevím, ale je mi tak dobře. Tendence hrát silnou, mě totiž silnou činí.

Mohla bych si tu stěžovat na bolesti v kříži, bolesti rozvolňující se pánve, brnění v prstech, neobratnost… A také bych se tomu mohla podat a zůstat doma v posteli. Ale ani jedno nechci.

Mám v sobě iracionální potřebu být silná, schopná. Možná proto, že příroda zařídila, že se ve mně probouzí samice chránící a obstarávající svou smečku. A nebo proto, že je to hodnota, k níž mě mamka vedla – samostatnost a schopnost postarat se o sebe.

Ať je to tak či tak, jsem za to ráda. Jsem ráda, že umím být k sobě tvrdá.

A ještě raději jsem za to, že mám kolem sebe lidi – manžela, mamku, přátele, kteří na mě tvrdí nejsou. Kteří mi pomáhají přesně s tím, co potřebuji, i když si o pomoc neříkám a tvářím se strááášně statečně.

 

Těhotenství jako na obláčku: ne tak skvělé ani lehké, ale dávající odstup a nadhled

Mohla bych říct, že se jako těhotná vznáším na obláčku. Ne tedy proto, že bych si připadala tak lehká 🙂 Ani proto, že by to byl pro mě úža bájo nejnádherněší stav.

Ale těhotenství mi dalo nadhled.

Pomalu končím v práci. Jsem na ní méně osobně zainteresovaná, méně citově angažovaná. A najednou mi dochází věci, které jsem předtím neviděla. Když jsem nebyla na obláčku odcházení, tak jako bych pro stromy neviděla les. Teď mi dochází souvislosti a snažím se je předat dál. Najednou dokážu být kritičtější i k sobě samé. Víc se učit z vlastních chyb.

A nejen v práci, ale i v životě. Z těhotenského obláčku se mi snáze hodnotí, co je v mém životě zbytečné, hloupé, nepotřebné… Přehodnocuji, rozvažuji, bilancuji a doufám, že z toho i časem něco vyvodím a změním.

Tento nadhled mě převrací naruby a mám pocit, že z profesního i osobního hlediska rostu rychleji, než kdy předtím.

 

 

Tak, to jsou asi ty nejlepší a nejzajímavější okamžiky celého mého těhotenství.

Jinak je všechno tak nějak krásně normální a v pořádku, až je to zázrak.

Jako celé těhotenství.

Nejnormálnější zázrak.

TAGS
RELATED POSTS