Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Sólocestování je těžce návykové: co vám dá a co vám vezme

By on 28.11.2018

V práci mám jednoho kolegu, cestovatele, který si umí vybírat opravdu hóóódně zajímavé a neobvyklé destinace (snad se nebude zlobit, že si ho tu půjčuji jako příklad). Naposled třeba Burkinu Faso a předtím Mauritánii. Vždy mě jeho zážitky z cest fascinovaly, ale nechápala jsem jediné – proč vždy jezdí sám, navíc když má dostatek přátel i vlastní rodinu?

Dnes, poté co jsem před více jak dvěma lety sama samotinká vyrazila na čtyřměsíční cestu, bych se už tak blbě neptala.

Sólocestování je totiž těžce návykové! A úplně jiné, než když se světem protloukáte s někým dalším.

 

Minimálně proto, že vám dá těchto šest superprožitků:

Umění být víc sám sebou

Jestli na cestách jako takových něco miluji, je to možnost být sama sebou. Opustíte svou vlast, svůj kontinent a s ním i svoje role – roli zaměstnance, podnikatele, ženy po třicítce co musí aspoň trochu reprezentovat… A když cestujete úplně sami, spadnou z vás i role dcer, synů, přátel, manželů, manželek… Stojíte tam jen vy. Jen vy ve své prostotě a koukáte do očí světu.

V takových chvílích se přestávám starat o to, co by tomu kdo řekl…klidně jsem špinavá, kecnu si na obrubák, neřeším, jak vypadám a když mám prostě chuť, tak třeba tancuji a na motorce zpívám.

Navíc člověk na sólocestách víc pozná své reakce ve stresu, své emoce, své hranice, své limity. Lépe se zná a je si sebou jistější.

 

Přiblížení k místním

Když si sednu sama do zaplivaného kafáče pro místní u silnice, do pěti minut mám kolem sebe houf zvědavců – dětí, dospělých, žen, mužů. Všichni si chtějí povídat a zjistit, jak jsem se v tom jejich kafáči, kam bílý nestrčí nos, vyloupla. Když si tam sedneme ve dvou, houf zvědavců se utvoří také, ale většinou oněmí a věnuje se jen okukování pokradmu a zdálky.

Tak znáte to sami. Je snazší oslovit osamoceně stojící osobu, než rozvernou partičku. Navíc místní většinou mají pocit, že by lidé neměli být sami – koneckonců ve společenství stále spatřují základ přežití – a tak vás obklopí, aby vás vytrhli ze samoty. A vy máte náhle o mnoho přátel a známých víc!

 

Prožívání až na dřeň

Když jste sami, jste jen se svými emocemi a myšlenkami. Nikdo vás neruší svým vlastním, většinou odlišným, prožíváním a svojí interpretací toho, co děláte a vidíte. Můžete jít do hloubky – ať již v tom, že o svých zážitcích přemýšlíte, nebo naopak, že o nich nepřemýšlíte vůbec, ale jen je žijete!

Je krásné se svým milovaným či nejlepším přítelem stát a koukat na hory porostlé džunglí a bavit se o tom, jaká je to krása. Ale stát tam sama, tváří v tvář džungli, je ještě jiný level. Vše je silnější, krásnější, divočejší, skutečnější…můžete své prožitky jen žít, ne se je snažit zkrotit a uvěznit do slov.

 

Svobodu

Když cestuji sama, nemusím se na někoho ohlížet. A to říkám s plným vědomím toho, že s manželem máme skoro stejný cestovatelský styl a preference. Ale přesto na cestě s ním mám v hlavě hlásek, který našeptává: „Je Jiřík spokojený? Baví se? Není to na něj moc dlouhé? Nemá hlad? Nemlčím příliš? Nemluvím příliš?….“ Prostě na cestě s někým nesete zodpovědnost i za druhého, za váš vztah a společné prožívání. Když cestujete sami, máte zodpovědnost jen sami za sebe. A svobodu tak velkou, až mám někdy pocit, že na sebe zapomínám a jen se stávám součástí svého okolí.

 

Pocit hrdosti, vyrovnanosti a vnitřního klidu

A to ocení i vaše okolí, tím si buďte jisti! Ze sólocest se vracím nabitá pocitem, že vše zvládnu, sebejistější a odvážnější. A také vyrovnanější. Vždy mi víc docvakne, co je důležité – žít zodpovědně, s ohledem na druhé a radovat se z každé maličkosti, mít svou rodinu a přátele, dělat jim radost. Nic víc, nic míň. A v takovém naladění mě nic nerozhodí, což jistě oceňuje i můj muž. Po sólocestách je život se mnou víc v klidu, bez podráždění a rozladění – a který chlap by o to nestál?!? Možná i proto mě můj manžel tak rád nechává rajzovat po světě.

 

Ale v rámci férovosti je nutno říct, že takové sólocestování vám i něco vezme:

  • O chlup víc peněz: ubytování pro jednoho bývá stejně drahé jako pro dva a vy náklady nemáte s kým sdílet. Na druhou stranu se většinou smíříte se škaredším a zaplivanějším ubytkem, když je to jen místo k přespání, nikoli k romantickým nebo kdoví jakým nocím.
  • Chvilky oddechu, kdy běžně necháváte část praktických věcí vyřizovat tím druhým: nemůžete nikoho poslat zeptat se na cestu, zajistit ubytko, vyměnit peníze, koupit jízdenky. Vše musíte dělat a zvládnout jen a jen vy.
  • Chuť cestovat v grupě: myšlenky na to vyjet zase sám nebo sama, se neustále vrací. Co jsem vyrazila na cesty sama, tak kdokoli cestuji s někým, aspoň na okamžik mě napadne – teď bych tu chtěla být sama!
  • Předsudky a obavy: tedy, ty vám sólocestování buď vezme, nebo nemůžete cestovat sami opravdu s chutí. Neumím si představit vydat se sama na cestu a myslet si, že svět je plný vrahů, zlodějů a barbarů. Bez víry, že vše dobře dopadne a důvěry k druhým doplněné zdravou opatrností to prostě nejde.
  • Klid a pocit absolutního bezpečí: i když věřím, že svět je v podstatě dobrým místem a lidé jsou ve své většině dobří, je mi jasné, že to neplatí absolutně. A je mi jasné, že člověk, je-li sám, navíc je-li ženská měřící kolem 163 centimetrů a vážící jen něco přes padesát kilo, patří k ohroženějším druhům. A toto vědomí vyžaduje jisté bezpečnostní návyky, které člověk cestující v bandě až tolik řešit nemusí.
  • Bezstarostnost: vše musíte více promýšlet. I cesta na záchod v tom zaplivaném kafáči (rozuměj cesta na kadibudku někde na dvorku, mnohdy sousedovic) znamená dilema: mohu tu nechat postavený bágl? Mám někomu říct, ať na něj hodí oko? Mám ho tahat s sebou? To ve dvou a více lidech řešit nemusíte.
  • Možnost mluvit a sdílet: sólocestování jistě není pro každého. Občas je náročné být jen sám se sebou, nemoci se podělit o zážitky a večery a noci často trávit v tichu.

 

Ale i přes všechny omezení a újmy se sólocestování se pro mě stalo návykovou záležitostí. Terapií. A zdrojem vděku, že žiji v době a zemi (a také v manželství), kde můžu.

A tak i letos, když se ještě před Vánoci chystáme s manželem na cestu do Asie, ozvalo se někde hluboko ve mně volání touhy po cestování o samotě. A bylo tak silné, že odolat nešlo…

…a tak vyrážím alespoň o pár dní dřív sama!

Užít si samoty a být sama se sebou.

Více se přiblížit místním.

Těšit se, až za mnou Zelenda přijede.

 

Díky Bohu za Zelendu – mého manžela, že mu nevadí, že se jeho těhotná ženská bude sama harcovat po Thajsku, zatímco on bude pracovat a pak za ní někam doletí. Nevadí mu to na jednu stranu proto, že je prostě a jednoduše skvělý. A na druhou stranu i proto že ví, že sólocestování mi dává vnitřní klid a vyrovnanost. A klidná a vyrovnaná ženská je přece základem spokojeného života. No ne?

TAGS
RELATED POSTS