Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog

Všechny záchody světa

By on 18.11.2018

Tak dnes, 19. 11. je prý Mezinárodní den toalet! Taková blbost, řekl by jeden… A blbost, někdy doslova na h…., takový záchod vlastně je. Minimálně do chvíle, kdy jej máte za rohem, je čistý a splachuje. Ti z nás, co se vrhli na cestování vědí, že takový pěkný záchod vůbec blbost není. Že naopak může na cestách být středobodem života. Ať už proto, že není, je suchý, smradlavý, člověk na něj ne a ne a ne a nedokáže pro samou zácpu jít, nebo proto, že na něj potřebuje lítat až příliš často.

Pro spoustu cestovatelů jsou záchody také důkazem toho, jak neuvěřitelně adaptabilní tvor člověk je. Adaptuje se na jakékoli záchodové zařízení.

A pro jiné zůstane traumatem do konce cesty.

A pro většinu se stanou záchodové historky věrným námětem na povídání v hospodách a u ohňů, pokud se u nich sejde více cestovatelů. Vlastně bývám až v šoku, kolik debat nakonec vždycky u těch záchodů skončí. Z toho jde vyvodit jediné: záchod buď není blbost, nebo lidé rádi mluví o h….

A já si o něm dneska zkusím psát.

 

Ukrajina: střet kultur, střet záchodů

Záchod byl mým asi prvním kulturním šokem, který jsem zažila před drahnými lety, takřka okamžitě po překročení hranic s Ukrajinou. Na své první cestě na východ.

Vystoupili jsme z vlaku, prošli kordonem vojáků se samopaly, nechali si od nerudných celníků prohrabat batohy, dostali štempl do pasu…a to už Adélka se zkříženýma nohama musela odběhnout hledat onu místnost na ukrajinském nádraží. A našla. V místnosti byli vedle sebe turecké šlapací záchody, mezi nimi přepážky tak akorát do výše ramen v momentě, kdy si člověk čupl. Smrad, jaký jsem dosud nezažila (a který později začal provázet každou moji dovolenou). Čupla jsem si a spolu s mým úlevným ááááá…si hned za přepážku čupla statná Ukrajinka. Usmála se přes špinavé kachlíky a s lehkostí spustila nezávaznou konverzaci. Odkud jsem, kam jedu a jak se mi na Ukrajině líbí. Ehm, co na to říct, když tohle byly mé první minuty na ukrajinské půdě. Snad jen, že lidé jsou tu přátelští a hovorní za všech okolností.

 

Kyrgyzstán: toaletní organizovaný zločin

První výškový tábor pod sedmitisícovkou Pik Lenina. Skalnatý hřbítek mezi dvěma ledovci. V horní části tábory bohatých vybavených expedic s luxusními kadibudkami, ve spodní plošinky pro stany lúzr výprav a jedna rozhrkaná kadibouda. A v lůzr campu šestičlenná výprava, pět kluků a jedna Adélka. Ale bez ohledu na gender, postupně všichni byli stiženi výškovou nemocí a střevní chřipkou. Snad proto, že na jedné straně hřbítku odtávali do pramínku – zdroje vody – mrtvá těla, jež vyvrátil ledovec o nějaký kilometr výše a do druhého pramínku na druhé straně hřbítku odtávaly kadiboudy bohatých výprav. Ať tak či tak, všichni jsme se po. Tady jsem prvně zjistila, jaké to, když člověk o půlnoci, v minus -35 stupních, sněhové vánici, která bodá nejen do tváří, je zároveň na velké a zároveň zvrací. Je to…no, nezapomenutelné.

Naštěstí nám bylo zle střídavě a tak jsme vyvinuli systém organizovaného zločinu, k němuž nás donutila nouze. Při frekvenci chození na velkou došly zásoby toaleťáku již v první třetině pobytu. Nejbližší k dokoupení byl v základním táboře, což pro naše zesláblá těla bylo jako na druhém konci světa. A tak jsme drželi hlídky a tajně v noci chodili rabovat kadibudky bohatých Rusáků, kteří měli toaleťáku tolik, že by z něj mohli navršit vedle Pik Lenina konkurenční sedmitisícovku. Jeden hlídal, druhý rychle vběhl na kadiboudu a strčil roli ruského papíru, na kterém byla ještě čitelná denní tlač, pod bundu.

Tak se nám dařilo pár dní. Vždy jsme, protože jsme hodní a ohleduplní sluníčkáři, nechali na budce dostatek papíru pro ty, které by tam potřeba zavála. Ale i tak na nás po čase přišla banda Rusů, kdože jim loupe ten toaleťák z jejich kadichaloupek. Zatloukat, zatloukat, zatloukat, se nakonec osvědčilo… A toaleťákem jsme se naučili šetřit ještě víc.

Tak moc jsme se jím naučili šetřit, že zbytky denní tlače jsme vytahovali z kapes ještě při celní kontrole na letišti při cestě domů. K velkému zhnusení kyrgyzských celnic.

 

Kyrgyzstán: ne/lez na tu mísu!

Když na letištích a v lepších restauracích východních zemí narazíte na sedací evropský záchod, většinou u ní najdete i nálepku zakazující si na mísu stoupat a konat potřebu na bobku. Pro Evropana bizarní, pro místňáka důležité sdělení. Ale jsou situace, kdy i záchodově kultivovaný Evropan, nálepka nenálepka, si na mísu vyleze a čupne na bobek.

I k tomu se Adélka už snížila. V hotelu v Kyrgyzském Bishkeku, který vypadal jako na hotel přestavěné vězení, člověk se na chodbě vyhýbal švábům a opilým Kyrgyzům a záchody zde připomínala spíše dlouho nemytou pitevnu, než hygienické zařízení. A řeknu vám, že ač se na cestách nebojím, tak při lezení a čupání na vratkém a popraskaném porcelánu, jsem se bála – pád do toho všeho, co se válelo a bylo rozpatláno po zemi, by mohl být mou smrtí.

 

Zimbabwe: hygiena na sucho

Kvalita zimbwabských záchodků ve vsi, kde jsem žila, mě překvapila. Z kamene postavená budka, z hlíny uplácaný tubus, na který se sedá a překapivě i nízká úroveň smradu. Tu si vysvětluji tím, že v africkém klimatu vše vyschne tak rychle, že to ani příliš nezasmrádné. Nebo jsem jen z jiných pachů už byla otrlá…

V Africe je sucho. To ví každý. Takže suchý záchod mě ani nepřekvapil. Ale s hygienou byl problém. Jak si sakra umýt ruce. Děti mi to vysvětlily:

„Když čůráš, použiješ prach.“ čuply si a začaly se ručkamapopelit v prachu. A já s nimi.

„Když kakáš, dojdeš pro vodu.“ Ukázaly k půl kilometru vzdálenému zdroji vody.

A to dává smysl…

 

Indonésie: pouze řeka

Už jsem v Indonésii žila pár týdnů. A měla jsem pocit, že jsem uvykla tureckým záchodům, neexistenci toaleťáku, suchým záchodům i pouhým dírám v zemi. Ale když jsem se s kamarády vydala na cestu za příbuznými do Latimojongu, horské muslimské oblasti na Sulawesi, měly být všechny ostatní mety překonány.

Latimojong a dům bez záchodů. Pouze s řekou.

Po mnohahodinovém stoupání na motorkách po kluzkých cestách a pěšinách, s nimiž by většina lidí měla problém i pěšky, jsme dorazili do vesnice, v níž všechny cesty končili. Dále byl jen vodopád, kávová plantáž a les. Údajně obývaný duchy.

Z motorky jsem byla tak naklepaná, že mi všechny legendy byly putna. Jediné, co jsem měla v hlavě, byl záchod… A tak jsem se po pár zdvořilostních rituálech a uvítání zeptala paní domu, kde to tady mají. Použila jsem indonéská slova „kamar kecil“, doslova „malý pokoj“, který se označuje záchod i koupelna. Odpověď zněla nemilosrdně: „Nemáme, pouze řeka.“

„Ano, v řece se umyju později, ale kde máte záchod?“

„Pouze řeka.“

„Ale já potřebuji….kam chodíte…“ slovo čůrat jsem neznala, tak jsem vyloudila citoslovce nejpodobnější čůrku vody.

To už se paní domu nepokrytě smála. „Nemáme, pouze řeka.“

Fajn, už to nešlo odkládat…šla jsem čůrat do řeky. Hm, aspoň si měl člověk hned kde umýt ruce… Ale děsila jsem se rána, kdy příroda zavolá i s poněkud větší potřebou.

Zavolala a věřte, řeka si poradila i s tím.

Člověk se opravdu přizpůsobí všemu. I záchodu bez záchodu.

 

 

Takže šťastný a veselý Mezinárodní den toalet!

A až na tu svojí toaletu půjdete, vězte, že si právě užíváte nebetyčného luxusu!

TAGS
RELATED POSTS