Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Po třicítce ze dne na den „rodičem“ puberťáka, aneb „mami, odpusť mi tu mojí pubertu“

By on 31.10.2018

Přicházím domů. V předsíni nezakopávám o patery různé boty. V kuchyňském dřezu se neválí špinavý ešus. Ze pokojíku za obývákem nehalasí seriál s mizerným dabingem. Mohu se svléknout a po bytě chodit jen v prádle bez obav, že někomu způsobím mravním újmu.

Něco je v mém životě jinak.

Náš spolubydlící se před pár dny odstěhoval. A můj Zelenda shrnul současnou situaci slovy: „konečně jsme dospělí a velcí, bydlíme sami“.

 

Doposud jsme, jako relikt studentských let, měli vždy nějakého spolubydlícího. Za posledních 11 roků jsme vystřídali čtyři. Většinou to byli kluci v našem věku a zároveň blízcí kamarádi.

Ten poslední byl o cca 10 let mladší a bydlení u nás byla jeho první samostatná štace po mama hotelu.
Když k nám přišel, už jsme ani spolubydlícího nehledali, ale řekli jsme si, že mu pomůžeme s přechodem do samostatného života. Jsme takoví lidumilové, no.

Jestli jsme mu pomohli, nevím. Ale náš spolubydla rozhodně pomohl nám – připravil nás na pubertu našich dětí. Pomohl nám nastavit si vlastní hranice. Pomohl nám uvědomit si, že jsou oblasti života, kde příliš liberálními rodiči asi nebudeme 🙂 A mně pochopil uvědomit si, že když o sobě mluvím jako o bordeláři, tak vlastně kecám a do skutečného bordeláře mám hodně daleko.

Náš spolubydla přišel z rodiny, kde si spolu příliš nepovídali a už vůbec ne o tom, že společný prostor a život je společnou odpovědností. A kde fungovala střídavě péče a střídavě buzerace mama hotelu.
I proto, s ohledem na potřebu svobodného prostoru pro hledání vlastní dospělosti, jsme se spolu s manželem přeladili do modu trpělivých, laskavých a chápajících průvodců v samostatném životě.
I proto jsem se nepohoršovala a nevysmívala bizarním výjevům jak z hloupého sitcomu, které však ovládly realitu našeho každodenního života:

Třeba když náš spolubydla stál s mobilem v ruce u pračky, radil se s panem googlem a ťukal do obrazovky telefonu „jak prát trenky“.

Postupně ovládl nejen pračku, ale i velkou část pravidel naší domácnosti, třeba že třídíme odpad, špinavé nádobí dáváme do myčky… Tedy, pravidlo s myčkou ovládl jen v případě nádobí používaného ve společných prostorách – jakmile se nádobí ocitlo v jeho pokoji, bylo pohlceno navždy a do myčky se dostalo až poté, co jsem ho majzlíkem odlepila od stolu.

Dokázala jsem zavřít oči i nad tím, že je skaut a občas si místo na sporáku vařil na plynovém vařiči na pavlači. Jistě k údivu našich sousedů, jinak naštěstí nadmíru tolerantních salámistů.

Po čase jsem se ani nepozastavovala nad tím, že jako skaut dělal jakési pokusy s dámskými tampony, které údajně mohou posloužit jako podpalovač, což mělo za následek, že se tampony válely po celé pavlači. Věřím, že i zde sousedy mohl ovládnout údiv, co že se to děje.

Vlastně v obdobích, kdy se teploty držely nad 15 stupni Celsia, bydlel spíše na pavlači, nežli s námi uvnitř.

Nebo když si šel spolubydla v podvečer nakoupit a ptal se, zda něco nepotřebujeme. „Jo, vem nám nějaké pečivo, dáme si ho k večeři.“ A vrátil se kolem půlnoci. Pečivo poctivě donesl, avšak večeře už byla dávno pasé.

Bordel jako vývojový úkol na cestě za dospělostí

Nakonec, po několika útěcích do ložnice, kde jsem se jak v Království krále Miroslava mohla svobodně vykřičet z bezmoci a vzteku, aniž bych způsobila újmu na křehké chlapecké duši na prahu dospělosti, jsem se smířila i s bordelem.

Respektive uvěřila jsem, že i na čtyřiadvacetiletého chlapa zafunguje strategie, jež zafungovala mojí mamace na tehdá desetiletou Adélku. Když nefungují slova „ukliď si“ nebo vysvětlování, že „když si uklidíš, najdeš svoje věci, nebudeš mít zmuchlané oblečení a ani nebude tvé šatstvo smrdět“, tak přece musí zafungovat taktika „tak si tam třeba shnij!“

Jednou mi tedy mamka takhle přestala uklízet. Tři týdny se mi hromadil v pokojíčku nepořádek. A ejhle, sama od sebe jsem si začala uklízet.

Ne tak spolubydla. On prokázal mnohem větší rezistenci. Pokojem nešlo projít. Vše bylo na zemi. Oblečení, kytara, ešusy, špinavé ponožky, čisté ponožky, krabičky od cigár, neidentifikovatelná hmota, již zmiňované tampony, komponenty z počítačů,sušenky, marmeláda, bláto…

Dokud by to byl „čistý bordel“, byla bych asi v pohodě. Koneckonců, sama jsem si tímto stádiem před víc jak dvaceti lety prošla. Ale jakmile do směsi začali přibývat položky jako rozlitá šťáva, použité a samozřejmě i špinavé krabičky od jídla, odpadky, sem tam vajgl… Bylo to i na mě moc.

A co jsem s tím udělala, dámy a pánové, rodičové, hledající zde tip jak na své syny puberťáky? Vězte, že vůbec nic! Čas od času jsem odpadky nasbírala do pytle a zatarasila jimi vchod do pokoje, aby je spolubydla alespoň vynesl. Úspěšnost? 50%. Občas bylo totiž možné pytle překročit. A to pak tahle strategie selhávala…

Zkoušela jsem i veškeré věci ze země smetákem nahrnout na jednu hromadu, aby splynuly do velkého chumlu, v němž nepůjde najít už vůbec nic. Úspěšnost? Opět 50%. 50 % hromady bylo do dvou dnů uklizeno, zbylých 50 % opět rozptýleno po podlaze.

Poučení z života s puberťákem

Z těch osmi nebo kolika měsíců soužití si odnáším tři poučení:

Dobré vztahy a komunikace jsou pro mě cennější, než uklizený byt.

Vím, že kdybych prudila, asi bych spolubydlu donutila si uklidit – ale uklízel by kvůli mně. Dospělosti by se neposunul ani o píď. Navíc šulení, nadávání a pruzení by totálně zazdilo možnost si povídat. A na spoustu propovídaných večerů u čaje a kávy budu, na rozdíl od bordelu, dlouho a s láskou vzpomínat. A věřím, že právě tahle večerní povídání dala našemu spolubydlovi do života něco důležitého – možná i důležitějšího, než co může dát úklid a návyky čistotnosti.

Do teďka jsem si myslela, že jsem bordelář. Ne, nejsem!

Mám své hranice, potřebuji uklizeno. Aspoň maličko. A tímto se omlouvám své mamince, že jsem ji také jako dítě vystavila podobné frustaci. Zároveň jsem si ale uvědomila, že umím být trpělivá a že taková banalita jako třeskutý bordel mě nevytočí a nezkazí mi den. A pokud jo, vykřičím se v Království krále Miroslava a zase je dobře. A i tady děkuji své mamince, že podobnou trpělivost prokázala se mnou.

Prevence je základ.

Pokud se děti nenaučí uklízet do nástupu prvních záchvěvů puberty, tedy tak do desíti let, je vše ztraceno. Další šance, milí rodičové, přijde možná až kolem třicítky. Takže tímto dávám slib všem svým budoucím dětem: drobátka, robátka, budeme spolu uklízet a budete mít povinnosti od momentu, kdy budete lézt a porozumíte prvním slůvkům! A já udělám vše pro to, aby nás to bavilo. A když vás to bude štvát, věřím, že celá domácnost bude Královstvím krále Miroslava, kde si budete moci ulevit od přebytečných emocí. A pak jít uklízet.

Na závěr ale stejně musím poděkovat našemu spolubydlícímu: za příjemné chvíle a společné večery. Za to, že mě naučil trpělivosti a dal mi tahle tři poučení.

Nevím, jestli on odchází od nás lépe vybaven do života. Já ale díky němu rozhodně vybavenější jsem 🙂

 

P.S.: Tento článek jsem dala nejdříve přečíst spolubydlícímu, o kterém tu píšu. Zveřejnit ho bez jeho vědomí, by mi přišlo nefér. Odsouhlasil ho. A já si cením, že se na sebe dokáže dívat s nadsázkou, nadhledem a humorem. Možná, že takového přístupu by kdejaký pedant a pořádkumilovný hodný chlapeček nebyl schopen. A teď babo raď, co je pro život lepší! Úklid, nebo nadhled a sebeironie?

 

Dovětek: právo na bordel jako právo na sebeurčení – pohled spolubydly na naše občasné sklizení jeho pokoje

A v reflexi těchto mých řádek mě spolubydla upozornil na fakt, že jsme se Zelendou dohodu spolubydlících také porušili. A to je pravda a mrzí mě to, protože dohody porušuji nerada… Slíbili jsme totiž spolubydlovi, že do jeho pokoje nepolezeme. Jenže poté, co nechal otevřené dveře na veřejnou pavlač (zjistili jsme to díky průvanu), jsme si zvykli zavřenost dveří a okna občas zkontrolovat. A od toho byl už jen krůček k občasnému posbírání odpadků, jež jsem si alibisticky omlouvala tím, že ač je pokoj spolubydly, podlaha je naše a je třeba ji chránit.

Možná se tu jenom střetly dva světy, dvě chápání toho, co je norma. A protože spolubydla napsal, že by bylo fér zveřejnit i jeho pohled, tak níže cituji jeho vyjádření k tomu, že ač jsem se snažila nezasahovat, občas jsem ty odpadky sebrala a hrníčky od stolu odloupla.

Třeba to trochu osvětlí, jak mohou podobné intervence prožívat všechna bordelumilovná pubertální děcka. A třeba je díky tomu budeme víc chápat – že i v tak povrchní a pro nás „dospěláky“ jasné věci jako je úklid, jde mimo jiné o právo na soukromí, nastavení vlastních rituálů a jakési osobní integrity:

„Ale když si spolubydlící posbírali v mém pokoji svoje hrnky, cítil jsem se zrazen, jako by se mi báli říci, že jim vadí shromažďování hrnku a jestli bych to nemohl nějak vyřešit. Navíc mezi nimi byl i hrnek, který jsem používal, takže po příchodu domů jsem si neměl kam nalít pití. Nebo když mi spolubydlící odnesli všechny pytle s odpadky, tak jim asi nedošlo, že je používám jako koš a po jejich odnesení už nemám kam dávat odpadky. A i když jde o prkotiny, tak jsem cítil jako zásah do mého soukromí a pohodlí. Ono do čeho si nalít pití, když jsou všechny sklenice v myčce. Vzít nový pytel na odpadky také lze, ale když máte prázdný pytel, nelze ho naaranžovat tak aby fungoval jako koš, pokaždé k němu musí člověk přijít a otevřít ho a odpadek vložit dovnitř, až po doplnění do 1/3 je pytel schopný samostatně stát a plnit funkci pohodlného koše.

Omezit zasahování do mého pokoje se mi povedlo když jsem si napříč celým pokojem natáhl prádelní šňůry, aby nebylo možné se po mém pokoji pohybovat, aniž by člověk znal složení každé hromady věcí a věděl jestli se na ní dá šlápnout či nikoli a zároveň k tomu musel udělat pár atletických pohybu. Což nejen že pomohlo k většímu soukromí, ale zároveň se mi zlepšila ohebnost a hbitost.“

TAGS
RELATED POSTS