Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Je dobře „mít se blbě“. A nestydět se za to!

By on 18.10.2018

Už trochu otřepaná kritika sociálních sítí, facebooků a blogů míří směrem, že se jedná o neautentickou přehlídku naleštěných a vypíglovaných životů, které s realitou nemají moc společného. Že na nich ukazujeme spíše to, jací chceme být, než jací jsme. Hm, trochu triviální a zjednodušující, říkala jsem si vždy. Jenže ono na na tom asi přeci jen něco bude…

 

To už se neumíme ani mít důstojně a vědomě blbě? Kam ten svět spěje! 🙂

Bohužel i v mém případě. I já musím přiznat: DOSTALY SE MI DO HLAVY! Všechny ty normy a očekávání, že člověk má sdílet a ukazovat to hezké. A nejenom sdílet, ale že by se měl mít dobře pořád, vždyť kolik je na to návodů, kurzů a pouček. Vždyť co jiného je důležité a bla bla bla.

Ale co když se má člověk úplně náhodou blbě? To jako selhal? Nebo nemá v té vyvoněné dnešní společnosti místo?

V době orientované na úspěch, štěstí a příjemný well-being, ve světě sociálních sítích oslavujících nablýskané fotky s atmosferickými filtry najednou pro „mít se blbě“ není místo.
A tak člověk může udělat jen dvě věci:

  • mlčet
  • nebo začít psát kapitálkama A VYKŘIČET SVOU NENÁVIST A FRUSTRACI DO SVĚTA. Svádět vinu na druhé. Zaměstnavatele, politiky, Brusel, uprchlíky, ilumináty, batmana, skřítky, to je fuk…

Druhá možnost v mém soukromém kosmíru nepřichází v úvahu. A tak jsem mlčela. Víc jak měsíc. Nenapsala ani článek.

Trvalo mi měsíc mlčení, než mi došlo, že má aktuální pisatelská neschopnost nesouvisí se schopností nebo neschopností psát, ale s neschopností vymanit se z hloupé domněnky, že mám dostát nějakým očekáváním, která momentálně nenaplňuji. Že selhávám jako člověk, když neskáču štěstím.

Nepsala jsem, protože ten hlásek někde vzadu v hlavě šeptal:

Jsi edunomád, máš být nad věcí a mít lehkost bytí vlastní lidem z kmenů. Máš mít nadhled člověka, který ví, jaké jsou problémy třetího světa a ty drobné lapálie v životě obyčejné Středoevropanky ho nerozhodí. Máš práci snů, zajímavou, s vyšším smyslem, musíš být spokojená…

Prdlajs. Předně jsem Adéla. Jsem Adéla a mám právo mít se blbě! Mít se blbě je přirozené. Je to základní lidské právo! Přirozenost! A neměli bychom se za ně stydět!

Potřebovala jsem měsíc ticha, stažení se do sebe, aby mi došlo, že je naprosto v pořádku nebýt stále spokojená a šťastná.

 

Mít se blbě jde i ve šťastném životě

V uplynulých týdnech se mi popravdě nedělo nic hrozného. Počasí je krásné, můj Zelenda úžasný, výlety každý víkend, mám se na co těšit… Jen jsem byla (a jsem pořád) unavená a přetažená z práce, valí se jedna komplikace za druhou a místo abych tvořila něco krásného, bráním spíše průšvihům. Navíc jsem před létem přímo čelem narazila na fakt, že ne všichni lidé jednají čestně, otevřeně a upřímně, byť jsem jim donedávna věřila. A do teď mi tato lapálie komplikuje pracovní život, musím ji žehlit. Více se zde, s ohledem na dotčené lidi a etiku, o těchto okolnostech rozepisovat nebudu. Kdo mě zná, ví, o čem mluvím. Kdo není do okolností zasvěcen, nechť nezasvěcen zůstane…výše uvedené nastínění snad stačí k vytvoření představy, že pro idealitstu jako jsem já, to prostě není ízy pízy období.

Suma sumárum, v minulých měsících a týdnech jsem měla přeplněnou mentální kapacitu lidmi, vztahy, emocemi, vracela se domů unavená, každou noc se mi zdálo o práci a měla jsem pocit, že v tom temném tunelu chybí světlo.

A tak jsem se měla prostě jen prachobyčejně blbě.

A styděla se za to.

A čím více jsem se styděla za to, že se mám blbě, tím hůř jsem se měla.

 

Umění mít se blbě. Autenticky a bez stěžování.

Ne, nechci si tu stěžovat. Na stěžování nevěřím. Naopak si myslím, že čím víc si člověk stěžuje, tím více si zanáší život negací. Čím více negativních slov vypustí, tím negativnějším se jeho svět a život stává. V tomto ohledu jsem přesvědčená, že skutečně slovy tvoříme vlastní realitu.

Ale stejně tak nevěřím ani na lhaní a předstírání. Na přetvářku. Na úsměvy a vytváření iluze spokojenosti tam, kde něco skřípe, kde se máme blbě.

A na co nakonec věřím? Asi na…

…autentičnost
…otevřenost
…přesvědčení, že máme život ve svých rukou
…fakt, že život nemusí být jen růžový, ale že krize, stav „mám se blbě“ k životu patří a je něčím, co ten život posouvá dál.

 

Mít se blbě jako cesta k „mít se dobře“

Z toho, v co věřím, mi vychází jediný závěr:

Máme právo mít se blbě. Stav, kdy se máme blbě, je něco jako volání a výzva (vesmíru, podvědomí, Boha…dosaďte si, co je vám bližší), abychom se posunuli dál. Abychom vyrostli. Abychom něco změnili – buď zdroj svého „blbě“ nebo sebe sama.

A tak tu volám, facebookům a lifstylovým časopisům a celé popkultuře navzdory:

Spokojenost a štěstí není povinnost ani norma, která musí naše životy oblažovat 24/7.

Mít se blbě a přiznat to, je naše právo! Není to ostudné!

Mít se blbě je cesta k mít se dobře.

 

Jsem moc ráda, že po této cestě mohu jít a hledat, kde vlastně leží to moje „mít se dobře“. A že už nestydím za to, že nejsem instantně spokojená a v pohodě. A vlastně už teď, když se nestydím a přijala jsem své „blbě“, se mám o něco lépe.

 

Přeji vám, abyste se nestyděli za své „blbě“. A měli se tak blbě, jak jen potřebujete k tomu, abyste se mohli co nejdříve mít dobře.

TAGS
RELATED POSTS