Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Osm let manželství: stereotyp, který stojí za to milovat!

By on 5.9.2018

Včera to bylo osm let, co jsme se s Jiříkem vzali.

V kostele. Jen tak. Bez vyhlídky hypotéky. Bez vyhlídky dětí. Bez racionálního důvodu. Prostě jen proto, že jsme spolu chtěli žít jako manželé. Prostě jen proto, že jsme chtěli strávit zbytek života s tím druhým. A život spolu trávíme už celkem jedenáct let.

 

A světe div se, zatím jsme si nezevšedněli, zatím jsme se nezačali nudit.

A světe div se, nezažili jsme si ani krizi po třech, ani po sedmi letech a ani krizi v jakémkoli jiném časovém období.

A světě div se ještě víc, věřím, že se nám nic takového ani nestane.

 

Proč jsem tak domýšlivá? Proč si myslím, že naše manželství je imunní?

Jestli teď čekáte, že tu ze sebe vychrlím sérii tipů na šťastný vztah ála Ona dnes, jste na omylu! Když jsem přemýšlela, proč jsme s Jiříkem spolu skutečně šťastni, došlo mi, že klíč není v těch obvyklých poučkách typu:

  • dělejte se pro druhého krásným
  • mějte spolu silné zážitky
  • dávejte si dárky
  • nezapomínejte na výročí
  • braňte se stereotypu…

Se Zelendou totiž před sebou můžeme být rozcuchaní a v teplákách a furt se sobě navzájem líbíme. Jsme šťatsní i jinde, než na dovolené či výletě. Na výročí pravidelně zapomínáme (dárek k svým třiatřicátým lednovým narozeninám jsem dostala teď v srpnu).

Při oslavě výročích, na dovolených a s dokonalým make upem je totiž snadné být spokojený. Ale je to spokojenost povrchní, jenom taková slupka, asi jako ten make up.

Dneska jsem se tedy rozhodla, že napíšu článek, ve kterém budu propagovat:

  • odloučení
  • stereotyp
  • drsnou vzájemnou komunikaci

Jo jo, vidíte správně, nemáte vlčí mlhu…přesně díky těmto pověstným zabijákům lásky naše láska vzkvétá. Stereotyp, odloučení a vzájemné rýpání jsme povýšili na umění a podstatný tmel našeho manželství.

Protože přesně v těchto chvílích si uvědomuji, jak silné a opravdové naše manželství je. Šťastná na exotické cestě bych mohla být asi s kýmkoli (pokud by mě tedy extrémně neštval), ale být šťastná s někým v teplákách při čištění zubů? To už je vyšší liga.

 

Osamoceni a přesto spolu

Za těch jedenáct let jsme strávili mnoho měsíců jeden bez druhého. Když prvně odjel Jiřík po dvou společných letech učit do Vietnamu, bylo to těžké. Fakt těžké. Ale s přibývajícími lety měsíc sem, měsíc tam ztrácí váhu. Zvlášť, když jsem začala pravidelně odjíždět a toulat se po světě sama i já.

Navíc právě na schopnosti být jeden bez druhého jsem si uvědomila, že řeči o tom, že „svatba přeci mezi vámi nic nezmění“ jsou totální blbost!

No fakt, jen ten pověstný „papír“, který jsme si na svou lásku zařídili, změnil mezi námi tolik věcí!Například to, že si naprosto věříme. Že jsme se přestali bát, když druhého nemáme nablízku a pod kontrolou. Jako bych věděla, že i když je Jiřík na druhé straně světa, je pořád se mnou.

Se schopností být sami pracujeme jako s cenným uměním. Jako s pokladem našeho vztahu. Protože schopnost být sám, bez druhého, nás učí několik věcí:

  • Nežárlit a druhému věřit.
  • Umět být sám se sebou, srovnat se, poprat s vlastními démony a být pak vědomějším a uvědomělejším partnerem. Mít rád sám sebe, když jsem sám.
  • Mít rád toho druhého, když jsme spolu. Cenit si toho druhého a být šťastný za společné chvíle.
  • Nabýt většího sebevědomí, že vše zvládnu sám. Já jsem hrdá, že se protluču světem bez chlapa za zadkem a nikdo mě přitom neokrade, neznásilní, nezavraždí a neztratím se jako nebohá Nanynka. A Jiří může být pyšný, že obstará domácnost, uvaří, vypere, prostě že jako chlap sám doma ani nepojde hlady ani neshnije ve špíně.
  • Užívat si chvíle, kdy jsme spolu. Opravdu je prožívat, být tady a teď, společně.

 

Chvála stereotypu

Jo a takhle jsme s Jiříkem před těmi osmi lety vypadali…

Určitě jste to slyšeli milionkrát: nepusťte si do vztahu stereotyp! Stereotyp je zabiják lásky!

Ale jde žít bez stereotypu? Jde se cítit bezpečně, klidně a jistě bez opakujících se kotev a jistot dne? Osobně si myslím, že ne – bránit se stereotypu je pro mě neskutečný stres. Třeba takový pozdrav „dobrý den“ je také stereotyp, používáme ho bezmyšlenkovitě a pořád dokola…ale představte si to peklo, kdybyste pokaždé, když někam vejdete, někoho potkáte, měli vymýšlet, co originálního říct“ Prostě peklo! Alespoň mě by to spolklo půlku mentální kapacity a neměla bych sílu vymýšlet něco jiného… A tak místo potírání stereotypu jsem se naučila stereotyp milovat!

Většina našich dnů má pevně dané rituály. Ranní kávu, společné posezení, pravidelný úklid, večerní společné čištění zubů, jistotu, kdy se doma potkáme, pravidelnou dávku politického zpravodajství při přípravě večeře. A tak furt dokola. Díky bohu!

V těchto rutinních chvilkách vím a cítím, že je můj život v pořádku. Že mám s kým pít kávu, s kým si čistit zuby, s kým uklízet, s kým analyzovat politiku. Že v mém životě jsou pevné záchytné body, na které se mohu spolehnout.

A že ve všech těchto chvilkách jsme s Jiříkem skutečně spolu, skutečně šťastní.

 

Vlastně se stačí přestat dívat na stereotyp jako na hrozbu a nudu a začít ho vnímat jako rituál, jako jistotu v jinak nejistém světě. A puf, náhle může být ze společného čištění zubů stejně intenzivní zážitek jako z romantické večeře nebo podobné ptákoviny.

 

Drsná mluva plná lásky

S Jiříkem umíme komunikovat snad o všem, sdělit si své potřeby, radosti i bolesti, brát na ně ohled. Protože respektující komunikace je, jak by poradil snad každý populárně psychologický článek, základ vztahu!

Ale taková až příliš respektující komunikace je trochu nuda. Emoce v jedné vyklidněné hladince… Núúúdaaa.

A tak někdy na respekt a ohledy kašleme. Vztekneme se, rýpeme do sebe, jsme ironičtí, až se lidé kolem pohoršují, jak strašně spolu jednáme. A my z toho máme jen legraci a užíváme si to napětí, komu se podaří ostřejší komunikační smeč.

 

Tohle si však můžeme dovolit jen díky ještě jedné věci, také často považované za zabijáka lásky: a sice, že známe toho druhého jak své boty.

 

Známe toho druhého jak své boty

Díky tomu víme, co si můžeme dovolit. V rámci jakých témat můžeme rýpat a kam už bychom zajít neměli.

Občas si právě z tohohle děláme legraci nejvíc, když třeba jeden dokončí větu druhého:

„…to jsem fakt tak předvídatelný.“
„Jo, už mě nemáte čím překvapit.“
„A nenudíte se?“
„K smrti.“
„Tak to bychom se měli rozvést.“
„No jasně, proč být s někým, koho máte přečteného, navíc když má sedmihektarový zadek jako vy…“

A pak si dáme hubičku a víme, že se nerozvedeme. Že si máme co dát, i když druhého známe. Že díky tomu, že máme jeden druhého přečteného, můžeme být před sebou zcela otevření, nemusíme se kontrolovat a na nic si hrát.

 

***

 

Důkazem toho, že svůj stereotyp, odloučení, drsnou komunikaci a předvídatelnost opravdu žijeme, budiž včerejší výročí:

Ráno jsme se probudili, tak jako každý den. A protože jsme nepospíchali do práce, ještě jsme se objali a půl hodinku si schrupli. Pak společná snídaně, cesta do práce. Po práci jsem šla sama do kavárny splácat tenhle článek – abychom nebyli furt spolu. Jiří mě vyzvedl, k vaření jsme si pustili Události, komentáře, probrali politiku, navečeřeli se, podívali na jeden díl Battlestar Galacticy (jo, milujeme sci-fi), povídali si, učili se na sobotní zkoušku, jež nás čeká, a pak si společně vyčistili zuby. Mezitím si párkrát řekli, že jsme spolu už osm let a jestli bychom s tím neměli něco dělat, že už je to fakt dlouhé…a taky to, že se máme moc rádi. A to je vše. Dokonale nudný den. Pro mě ale šťastný den. Protože jsem jej mohla strávit s tím, koho miluji. Protože jsem v každé minutě mohla být sama sebou a nemusela si hrát na hyper zajímavou vymóděnou sexy ženu. Protože jsem byla s Jiříkem a co víc bych si asi tak mohla přát.

 

Děkuji za všechen ten stereotyp! Děkuji za všechny dny bez Jiřího! Děkuji za vzájemné rýpání! Děkuji, že Jiříka příliš nepřekvapuji a on nepřekvapuje mě.

Díky tomu mohu být sama sebou.

Díky tomu vím, že i v těch nejvšednějších a nejnáročnějších dnech budu se svým mužem vždy a vědomě šťastná.

 

 

 

Pozn. Za úvodní fotku díky fotografovi Pavlu Beranovi.

TAGS
RELATED POSTS