Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog malé příběhy o velkých věcech

Na večeři u paní Thenmoli: dnešní Srí Lanka v příběhu jedné rodiny

By on 13.6.2018

Hello, hello!“ provázelo nás při toulce odlehlou a evropskými cestovateli nenavštěvovanou čajovou plantáží. Ostatně stejně, jako snad kdekoli v Asii. A u jednoho baráčku standardní „hello“ doplnilo i „nedáte si šálek čaje?“

A tak jsme zašli na návštěvu. Ostatně co také jiného se dalo dělat. Čaj odmítnout by bylo neslušné. Nezajít na návštěvu by bylo v rozporu s mou pověstí věčné vtěrky do místňáckých rodin.

Byli jsme usazeni v předsíni domu. Snad každý dům, nuzná chýška, zděný domek i palác ve stylo podnikatelsko-asijského nevkusného baroka, má takovou předsíň. Nebo spíš halu. Vybavenou dostatkem plastových židliček, obrázky rodinných příslušníků a látkovou rohožkou ušitou ze zbytků hadrů na otření zaprášených nohou o vyzutí žabek. Předsíň je místem, kam se zvou návštěvy. Dál do domu nesmí. Alespoň ne při první návštěvě. Pozvání do útrob baráku znamená, že už jste skoro přáteli, ne jen náhodnou návštěvou.

A tak jsme v předsíni vypili šálek čaje a pomalu se oťukávali s křesťanskou (křesťanů je na Srí Lance asi tak 7%) rodinou paní Thenmoli, vládkyně domu. S její šestnáctiletou dcerou a dvěma syny. Ukázali nám svá zvířata, tři sy, slepice a hrdličky, které mají Thenmolini synové jako své mazlíčci.

A na závěr večera nás paní Thenmoli pozvala další večer na večeři.

Pozvání jsme přijali, aniž bychom tušili, že rodina paní Thenmoli je takovou srílanskou rodinou v ořechové skořápce. Prostě vlastním rodinným mikrosvětem, který v sobě odráží tolik typického pro velký svět Srí Lanky jako země, Srílančanů jako hrdého, ale rozpolceného národa.

 

A když jsme podruhé překročili práh domu paní Thenmoli, nenechala nás už sedět v předsíni. Pozvala nás prohlédnout si její kuchyň a usadila v jídelně. Tak jsme se stali přáteli.

 

Vzdělání a víra v lepší život

Jestli je paní Thenmoli na něco hrdá, jsou to její děti. Okatí a živí chlapci a pilná dcera. Dcera paní Thenmoli – bohužel děti mají tak strašně srílanská jména, že je nejsem schopná vyslovit, natož si pamatovat – chodí na střední školu. Dobře se učí a spolu se svojí maminkou a tatínkem (církevním pastorem, který byl momentálně pracovně v Kolombu) sní sen o studiu na univerzitě.Moje dcera je výborná studentka. Ještě jí čeká jedna úroveň střední školy a pak…univerzita! Ještě přesně neví, čím chce být. Má dvě možnsti – buď právnička nebo zdravotní sestra“, shrnuje společné sny paní Thenmoli.

Když jsme s rodinou večeřeli, dceru jsme skoro neviděli. Připravila nám ovocný salát a pak se zase vrátila do ložnice ke svému učení.

Škola je pro zdejší děti alfou a omegou. Škola je pro zdejší děti zdrojem naděje v lepší život. Ať se zeptáte jakéhokoli zdejšího děcka na školu, všichni do jednoho odpoví, že mají školu rádi, baví je a vždy se do ní těší. Částečně je to tím, že zdejší děti jsou zvyklé plnit, co se od nich očekává. Částečně proto, že ke vzdělání místní upínají – jak v celém rozvíjejícím se světě – naděje, mnohdy nereálné, na lepší život. A asi také proto, že děti v zemích jako je Srí Lanka, nejsou vedena k individualismu a sebeprosazení, ale k tomu, být součástí širší společnosti a plnit zde své role.

Na jednu stranu tento přístup zní krásně, na druhou děsivě. Ale je realitou snad v každé zemi třetího světa.

 

Odkaz války

Paní Thenmoli vyrostla se svými dvěma sestrami a maminkou na východním pobřeží Srí Lanky. „Když mi bylo šest, umřel mi tatínek. Byl zastřelen ve válce. Maminka měla co dělat, aby se o nás postarala. Chodila za peníze uklízet a vařit do domů bohatších rodin. Ale moc peněz z toho neměla, byly jsme chudé.“

Napětí mezi převážně hinduistickými Tamily a budhistickými Sinhálci se začalo stupňovat již v 70. letech 20. století a v letech 80. pak přerostlo v občanskou válku, která se táhla po téměř třicet let a nejvíce sužovala právě východ a sever ostrova. Otec paní Thenmoli, stejně jako mnoho jiných otců a manželů srílanských žen, padl někdy v roce 1984, rok po začátku války. Podle zdrojů OSN si válka si vyžádala zhruba 80 – 100 tisíc obětí, z nichž několik tisíc tvořili i civilisté. USA ale odhadují, že ztráty na životech byly mnohem vyšší.

Krátce po skončení války v roce 2009 potkala Thenmoli svého muže, pastora. A začal jí nový život. Život zamilované manželky, život v míru, život na novém místě. Bylo jí 23, když se vzali. „Když jsme s mužem začínali, neměli jsme nic. Jen dvě skleničky a dva talíře“, říká a strašně se tomu směje. Jako žena pastora musí následovat svého muže tam, kam je umístěn, aby sloužil bohu a křesťanské komunitě. A tak se dostala rodina paní Thenmoli na srílanskou Vysočinu. „Tenhle dům nám nepatří, patří církvi, my tu jen můžeme bydlet. Když jsme sem přišli, nebylo tu nic. Žádný nábytek, věci, jen ty naše dvě skleničky a dva talíře. Ale postupem času jsme si vybavili dům. Teď se nám žije krásně!“ A hrdě se podívá na ledničku, plynový vařič a dostatek talířů a skleniček, jejichž počet se za sedmnáct let manželství paní Thenmoli minimálně zdesetinásobil.

Přesto patří i zde na Vasočině spíše k těm chudším. „Můj manžel nedostává jako pastor plat. Slouží Bohu. Od společenství máme jen dům, nic víc.“ Říká stále s úsměvem, ale i s jistou obavou v hlase. „Vše, co máme, je dar. Od Boha i dobrých lidí, kteří nás mají rádi a kterým jsme kdy pomohli.“

 

Dát, co mám a s pokorou přijmout, co se mi dostává

I v rodině paní Thenmoli je to stejné, jako snad kdekoli mi okruh západní civilizace. Pohostinnost lidí je obrovská. A čím méně mají, čím více jsou závislí na darech a pomoci druhých, tím raději se rozdělí a pomohou.

Podle některých jsem hloupá. Ale co můžu, to dám dalším lidem. Tady kolem žije mnoho rodin, co jsou na tom hůř než my. Všechny ty sběračka čaje… Mají tak těžkou práci, tak málo peněz a do toho třeba šest, sedm dětí. A tak když můžu, dám jim nějaké jídlo, daruji oblečení. Já nevím, proč to dělám, prostě nemůžu jinak. Asi je to tak správně, podle božího zákona a Ježíše Krista. Čím víc člověk dává, tím více dostane.“ Usměje se a nandá nám další porci jídla, až jsou naše talíře vrchovaté a břicha plná.

 

 

Po rozloučení a společné modlitbě jsme vykročili do noci. Čekala nás cesta do příkrého kopce, bez osvětlení a tak jsme pomalu tápali a doufali, že si neukopneme palce.

Najednou se za námi ozvalo supění, jak se nás někdo snažil dohnat. Nejdříve jsme viděli jen nohy v žabkách, na které si svítil baterkou, zbytek postavy tonul ve tmě. A pak už se vedle nás vyloupl udýchaný starší chlapík, s pořádným bříškem, který si asi do kopce pěkně mákl, aby nás dohnal. „Já vám posvítím…“ houkl na nás naprosto nesrozumitelnou angličtinou. A tak jsme vyfasovali společníka na cestu zpět do městečka. A začal se vyptávat, odkud jdeme, u koho jsme byli, zda je „naše“ rodina tamilská a jakého je vyznání. „Já jsem muslim, jdu na večerní modlitbu, protože máme Ramadán. Ještě tři dny a bude po Ramadánu…“ Také jsme se představili – jako Češi a křesťané.

A vykročili dál. Ve světle jedné baterky, s muslimem chvátajícím do mešity, na cestě od křesťanské rodiny a cestou minuli nějaký ten hinduistický chrám.

Prostě Srí Lanka.

Nebo alespoň to lepší z ní.

TAGS
RELATED POSTS