Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Těšíme se na třesně, třešíme se na těšně… 7krát jak být přirozenosti zas o krok blíž

By on 2.6.2018

Těšíme se na třešně, třešíme se na těšně, třešíme se na těšně…“ volávaly jsme s kamarádkou už od konce května a plánovaly víkendové výpravy do alejí, kde jsme si následně nacpaly třešněmi břicha, až jsme měly červené nejen pusy ale i půlky obličejů. A občas musely chvatně vylézt nejen na strom, ale zalézt i za strom a vykonat to, k čemu lidskou zažívací soustavu občas přebytek třešní donutí.

Bylo nám tak deset, jedenáct, dvanáct a byly jsme svobodné, s nohama na zemi a hlavou v oblacích. Na kolech jsme brázdily široké okolí našeho města. Zjara hledaly první kvítka, pak voněly k šeříkům, chodily na třešně, jablka a na podzim jsme měly zažloutlé ruce od loupání ořechů. Lítaly jsme v jarních deštících, užívaly si letní bouřky, hřály se na sluníčku, dováděly v opadaných listech a v zimě vyhlížely sníh nebo aspoň první zamrzlé louže.

Jako dítě jsem žila v těsném sepětí s přírodou, jejími proměnami a těšila se ze všeho, co rok a příroda nabízely. Tady a teď.

A pak najednou přišly jiné starosti… A jako bych se probudila až teď, před pár lety, někdy před třicítkou a nestíhala se divit. Rok prolétl jako zběsilý – bez třešní, lítání a skákání v bouřce.

Jak se to stane, že se člověk tak odpojí? Od svého těla, od přírody, od toho, že každá fáze roku a koneckonců i dne přináší něco krásného, co stojí za to si užít?

První uvědomění, jak odpojená od přírody jsem byla přišlo s tím, když jsem začala před asi šesti lety běhat. Při běhu jsem si najednou začala všímat, jak se příroda mění ze dne na den. Jak vše roste a kvete a plodí a pak zase usíná. Běhání se pro mě stalo prvním pojítkem zpátky k sobě a k mému okolí.

A pak už šly věci ráz naráz. Trochu díky edunomádovi a životu s přírodními národy. Trochu možná díky tomu, že stárnu.

Sice tu píšu o spojení s přírodou, ale osobně tím nemyslím nic ezoterického, žádné energie a splývání s veškerenstvem… Tahle oblast prožívání mi není vlastní. Spojením s přírodou a rokem myslím prostě jen schopnost užít si, to co je. Víc vnímat okolí a sebe. To je samo o sobě takový zázrak, že žádné ezo věci kolem nepotřebuji.

 

7 tipů, jak se přiblížit přírodě a sobě samému (i pro měšťáka)

Ve víru podobných myšlenek jsem začala hledat cesty, jak se vrátit do období radosti tady a teď, do období třešení se na těšně. A nakonec se zadařilo. Našla jsem několik maličkostí, které se snadno staly součástí mého života a výrazně mu zvýšily kvalitu. Tedy pokud za kvalitu můžeme považovat prostou radost z maličkostí, užívání si přítomnosti a neřešení toho, co bude až… No a pokud náhodou hledáte pár drobných hacků, kterými lze vrátit do života dětskou bezprostřednost tady a teď, třeba vás něco inspiruje…

Tipy jsou to fakt drobné. Banální. Triviální. Až jsem si říkala, zda o nich vůbec psát. Ale pak jsem se na to podívala z opačné stránky – to, že jsou banální a triviální je na nich totiž to nejlepší! Dostat je do života vůbec nebolí.

 

Vyběhnout ven!

Běh – módní vlna, nejpřirozenější pohyb, úchylka městských lidí… Ani se nedivím, že běh je v posledních letech takovým fenoménem. Dokonale umí propojit člověka s jeho tělem. Vnímat únavu, cítit vlastní pot, tíži i lehkost nohou, zvětšující se kapacitu plic… A umí propojit člověka i s přírodou. Stačí vyběhnout třikrát týdně někam za město, do parku, do nejbližšího kousku divočiny a přestat myslet na běh, rychlost a běžeckou appku v chytrém telefonu a jen vnímat. Najednou uvidíte, jak se příroda probouzí, mění, že stromy jsou jinak zelené ráno a večer… Běh je, alespoň pro mě, lékem pro tělo i duši. Nejrychlejší – doslova i obrazně – cestou zpátky k sobě.

 

Chodit na lup do přírody!

To je to třešení se na těšně… Sklízet lze nejen třešně, jablka a ořechy, ale i houby a podobné lahůdky, které všude rostou. Zde musím vzdát velký hold tvůrcům webovek: https://na-ovoce.cz

Ty vás bezpečně na vedou, kam se na lup vydat.

 

Stát se bábou bylinkářkou. Nebo dědkem bylinkářem!

Z přírody lze získat nejen ovoce a houby, ale i bylinky… Rozpomínám se na to, co mě učila babička, když jsem byla dítě a vyrábím sirupy na kašel, čajové směsi… Prostě vše, co mě vytáhne do přírody za bylinkami a zároveň uchová trochu jarního a letního léčivého slunce na zimu. A řeknu vám, trochu marnivě, že když se mohu v zimě dopovat vlastnoručně vyrobenou medicínkou, tak snad i z toho kašle mám radost.

Vedle výprav za bylinkami do přírody mám vybraným bejlím osázený i balkon, v mém případě pavlač, a každý den se těším z toho, jak mi tam to bejlí bují a zběsilou rychlostí zarůstá většinu pavlače.

 

Být magorem promočeným na kost!

Když jsem byla v pubertě, byla jsem vcelku v pohodě. Revoltovala jsem sice jako eko-aktivistka, ale v rodině si udržela dobré vztahy. Jediné, za co jsem se styděla a co mi přišlo trapné bylo, když mamka chodila s deštníkem.

To mi naštěstí zůstalo. Deštník nevlastním. A užívám si déšť. Takže jestli v letní bouřce potkáte holku nesoucí si boty v rukou a brodící se tou nejhlubší louží s připitomnělým úsměvem, jsem to možná já. Byť doufám, že je nás podobných přeci jen více…

 

Chodit bosky!

Další ze soudobých fenoménů… Opět ne nadarmo. Miluji cítit různé povrchy pod chodidly. Miluji, jak na jaře mě každý kamínek píchá a na podzim mám už nohy tak ošlapané, že projdu stěrkem jako nic. Mimochodem, bosochůze a bosoběh jsou super doplněk k běhu. Mívala jsem špatný došlat a boschození mě donutilo zlepšit si biomechaniku pohybu. Prostě když jste na boso, nemůžete dupat a chodit v rozporu s přirozeností své pohybové soustavy, protože to pak prostě bolí…

 

Řádit se psem, dětmi, nebo podobně bláznivými tvory!

Nechci působit jako fanatický pejskař… ale asi jím jsem. Pes a děti jsou perfektní kotvou k přítomnému místu i času. Na výletě s dítětem i se psem prostě musíte být tady a teď. Mít svou drobotinu trochu na očích a radovat se z jejich bezprostřední chuti do života a objevování.

Na výletech s dětmi a častěji se psem (psa mám, děti zatím ne) jsem najednou bytostně tady a teď. Pozornost je plně koncentrovaná ne jen na psa a děti, ale na celou situaci, místo a čas, které si spolu vychutnáváme.

 

Do práce pěšky nebo na kole!

Podobně jako běhání, tak i méně náročné pěší či kolí dopravování se do práce je prostředkem, jak si vychutnat přírodu a její proměny. Když každý den jdu aspoň jednu cestu do práce pěšky, nebo šlápnu do pedálů svého letitého ani-ne-tak-retro-jako-starého kola, vidím, jak se příroda mění. Vychutnávám si měkké ranní a večerní slunce. Jsou to pro mě chvilky na vyčištění hlavy – na zapomenutí na to, co bylo v práci a co musím řešit. Přicházím domů s energií a očištěná od starostí tak, že i doma dokážu být tady a teď – se svým mužem, přáteli, se sebou. A občas i s počítačem, abych psala podobné edunomádí řečičky.

***

Jasně, jsem daleko ideálu nějakého toho vědomého žití a mistrovského klidu. Často jsem uhnaná a řítím se ulicí, aniž bych koukala kolem sebe. Nejuchám pod každým stromem. Občas přehlédnu na ulici i své přátele. Párkrát dokonce i manžela. Natož nově vykvetlou narcisku. Někdy jsem naštvaná, zpruzelá… A nemám si to za zlé. Teda, někdy mám, ale snažím se nemít.
Říkám si, možná alibisticky, že jako patří deště a opadávání listů k přírodě, patří k člověku i to, že je někdy protivný, bez nálady, nebo prostě s odpuštěným nasraný. Jde jen o to, umět si i tyhle stavy užít. A pak je opustit a jít dál.

Nejsem ani zenový mistr ani konstantě šťastné stvoření, které byste nejradši pro všechny ty úsměvy propleskly.
Jen se snažím, někdy úspěšně, jindy marně, hledat drobné radosti v každém dni. Čistě sobecky, protože tak je život snesitelnější, někdy dokonce vyloženě nádherný.

Pokud jste také nedošly k metě zenového mistra a štístka na plný úvazek 24/7, možná se aspoň v některém z mých fíglů najdete.
A pokud náhodou už téměř zenovou bytostí pyšnící se uměním života a štěstí tady a teď jste, pogratulujte si a klidně se zasmějte mým zatím maličkým a možná i směšným snahám.
Pokud zrovna budu mít dobrou náladu, zasměju se jim s vámi. A pokud nebudu, budu třeba lehce přinasr***. Ale i tu přinaštvanost, a to mi věřte, se pokusím užít si a vychutnat do posledního zbytečku.

 

TAGS
RELATED POSTS