Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

První, druhá, třetí, čtvrtá, pátá…žena potratí. Jsem pátá.

By on 9.4.2018

Manžel, původně vystudovaný historik, se v posledních týdnech zbláznil do sestavování rodokmenů. Vrátil se tak ke své vášni historika, hrabe se v starých kronikách, luští staré písmo kurent, čte v němčině a v latině. Je toho plný. Motivaci vrhnout se na genealogii v něm nabudila touha sestavit rodokmen pro naše dítě.

A hrabání v rodokmenech vyneslo na světlo kromě tajných evangelíků, současníkům neznámých legionářů, předků mučených gestapem také mnoho zemřelých dětí. Hrabání v historii vlastní rodiny tak odhaluje každodenní život našich předků, ukazuje, co dřív bylo normální a blízké životu snad každého člověka.

A na to konto jsme se nedávno cestou z víkendu stráveného v lesích bavili o tom, jak odtrženi od smrti v dnešní době jsme. Jak je nám smrt něčím nepřirozeným, odmítaným. Tím spíše, jedná-li se o smrt dítěte, potraty, mrtvě narozená miminka kdysi v minulosti nouzově křtěná porodí bábou. A já vzpomínala na své přátele z kmenových společností, kde v každé rodině minimálně jedno z děťátek zemřelo. Kde smrt je tak přirozená jako život sám.

Bavili jsme se racionálně a s idealistickým okouzlením, jak důležité je nepopírat přirozenost života a řádu světa, k níž smrt patří.

A to jsme netušili, že za pár dní budeme čelit něčemu podobnému. Úmrtí dítěte. Sice ještě nenarozeného, ale již mnou a mým manželem milovaného.

 

Ano, dnes píšu netypicky na trochu osobnější notu. Možná na tu nejosobnější. Je tomu pět dní co jsem se dozvěděla, že dítě, které jsme čekali, přestalo žít.

 

Smrt je moje součást. Obrazně i doslova, aneb v děloze mám mrtvé dítěte.

A teď je na mě, abych žila a na vlastní kůži zakoušela tyhle své ideály – nepopírala přirozenost života, nepopírala smrt, jako jeho součást, nepopírala fakt, že zrození zdravého dítěte není ničím samozřejmým a že smrt zkrátka k životu patří. A basta. Prostě abych si vyzkoušela sepětí se smrtí. Koneckonců může být nějaké větší sepětí se smrtí než to, že ostatky mého mrtvého dítěte jsou stále v mém těle?

 

Možná je trochu nevhodné o tomhle psát. Morbidní, nechutné, trapné, neslušné, neobvyklé…? Dosaďte si adjektivum vašemu cítění nejbližší. Možná není normální vytrubovat do světa fakt, že v mé děloze zemřelo dítě. A právě proto, že je to nevhodné, to dělám!

Asi tak trochu proto, že jsem pankáč a buřič odjakživa. Ale hlavně proto, že tahle nevhodnost a nepříjemnost je paradoxně tím nejsilnějším důvodem, proč o tom mluvit. Proč dát veřejně všanc své soukromí včetně vlastní dělohy.

Protože:

  • …je-li smrt přirozenou součástí života, není třeba o ní mlčet
  • …vidím, jak těžké je pro spoustu lidí se mnou mluvit když ví, co se stalo
  • …protože prvá, druhá, třetí, čtvrtá…jednoduché rozpočítadlo, kdy podobný osud potká statisticky každou pátou těhotnou (dle jiných statistik každou čtvrtou)
  • …o potratu či zamlklém těhotenství (když se dítě přestane vyvíjet, zemře, ale samovolně neopustí tělo matky) se prostě moc nemluví, je to pořád tabu naší doby – přitom mnohem častější, než třeba žloutenka, proti které nás varují všude

 

Přijmout smrt a být za ni vděčná. A za život vděčnější.

Tenhle článek nepíšu proto, že bych toužila po politování, účasti či útěše. Píšu ho jen proto, abych přispěla k sejmutí tabu ze smrti jako takové a zejména pak ze ztráty nenarozeného dítěte.

Navíc z češtině nemáme ani vhodná slova, jak o podobné události mluvit. Co má žena říct, když potratila své dítě? Má mluvit v medicínských termínech o tom, že „plod se přestal vyvíjet“? Nebo má v emoci mluvit o tom, že jí „zemřelo děťátko“, byť bylo třeba jen 3 centimetry velké? V prvním případě může být odsouzena jako chladná, věcná, bezcitná. V druhém případě může být za hysterku, která to moc hrotí.

Trvalo mi pár hodin, než jsem se vyhrabala z počátečního šoku. V prvních pár hodinách jsem se obviňovala, ptala se manžela, zda se na mě nezlobí… a prošla si zrychleně snad všemi fázemi smutku od popírání, přes hněv, smlouvání, depresi až po smíření. Byla to několika hodinová jízda na emoční horské dráze. Intenzivní, očistná i bolestná, když jsem si uvědomila, že je vůbec možné, že včera jsem ještě byla těhotná a čekala děťátko a dnes již těhotná nejsem a čekám maximálně tak na nástup do nemocnice.

Když šok pominul, dostavila se paradoxně vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že…

…naše dítě přestalo žít nyní, nikoli třeba za další měsíc nebo dokonce po porodu… vždyť stát se může tolik horších věcí

…jsem vůbec na světě a dostalo se mi daru života

…jsem mohla poznat své kmenové přátele, kteří mě učili přijmout smrt, akceptovat ji a o to víc milovat život

…jsem mohla aspoň těch pár týdnů, měsíců strávit v očekávání svého děťátka a poznat tak, jak neskutečně, jinak a nově dokážu milovat

 

Je to divné. Pořád mám v sobě prázdné místo, bolest, po ztrátě očekávaného děťátka. A také prázdné místo po ztrátě všech těch růžově malovaných plánů, jak těhotná vyrazím na čundr a pak na edunomádí cestu s pořádným břichem, jak nás na Vánoce již bude o jednoho víc.

Nic z toho nebude. Bolí to.

Ale zároveň se cítím nějak silnější. Vlastně jsem víc v pohodě, než bych čekala. Dokážu se smát, pracovat, radovat se z krásného počasí a probouzející se přírody. Věřím svému tělu, že to zvládne a že rozhodlo správně. Věřím své rodině a svému muži, kteří mi jsou neskutečnou oporou. Věřím sobě…najednou cítím, že se zase o něco víc učím přijímat život i smrt, přirozený řád věcí. Že jsem víc tady a teď, lépe znám sebe samu a ještě více miluji život.

Neklid a bolest se podivně spojují s vnitřním klidem a pocitem štěstí a vděku.

 

Vnitřní klid, smíření a smutné štěstí jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem po předoperačním vyšetření na Bulovce, následném létání po EKG a odběrech, jela tramvají do práce. Bylo mi zle, slabo, do breku, bolelo mě břicho a třísla se mi kolena. Sedím v tramvaji a periferně zahlédnu stojící těhotnou ženu. Sevřelo se mi srdce. Vstala jsem, pustila ji sednout a popřála jí v duchu hodně štěstí. Usmála se, poděkovala a já najednou cítila, že mám v sobě vše správně nastavené. Jsem smířená. Přející a bez závisti. Neobviňuji sebe. Přijímám život, přijímám smrt.

Od té chvíle, co jsem své místo přenechala jiné těhotné mi bylo lépe. Lépe jsem si uvědomila své vlastní místo, ne to v tramvaji ale na vlastní životní cestě.

 

 

Obejměte své blízké, zaslouží si to v každém případě

Jestli jste muž, jděte obejmout svou ženu – ať již dítě čeká, nějaké porodila, nebo ji mateřství čeká někdy v budoucnu. Jste-li žena, chvalte a milujte své tělo, pokud vás podobné zkušenosti nevystavilo. A milujte jej o to víc, pokud vás ztrátě dítěte vystavilo. Činí vás silnější a potřebuje, abyste mu věřila. Ať jste kdokoli, prostě obejměte své blízké, svoje rodiče, svoje děti…všechny, kteří se podílí na zázraku života, který kolem vás proudí.

 

 

 

Pokud máte potřebu na cokoli se zeptat, prolamovat tabu dál, ptejte se. Budu tak otevřená až indiskrétní, až někomu třeba bude trapně. Což samozřejmě bude dobře, protože přesně v tu chvíli budeme za hranicí tabu.

 

 

TAGS
RELATED POSTS