Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog seberozvoj na divoko

Zimbabwské rčení: Co tě štve, změň! Co nelze změnit, přijmi! —Nebo radši ne?!?

By on 15.3.2018

„Co tě štve, změn. Co nejde změnit, přijmi. Nemůžeš-li to přijmout, změň svůj život.“ (zimbabwské rčení)

Tak tohle rčení, je pro mě jednou z nejrozpornějších moudrostí, s nimiž jsem se na svých cestách setkala. Tak podobné v Česku hojně citovanému:

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel, co změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

A v tak silném rozporu s havlovským:

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Ale jistota, že něco má smysl, bez ohledu jak to dopadne.“

 

Nestěžování a přijímání toho, co život přináší, Zimbabwany šlechtí

V mé vesnici, bez elektřiny a tekoucí vody bylo plno lidí, usilujících o drobné změny a nežehrajících na celkovou ne příliš radostnou situaci své vesnice. Ko Mpisi, sedmdesátiletý náčelník s vizáží čupr padesátníka a se zářivě bílými zuby sršel optimismem každým dnem.

A měnil svou vesnici tam, kde mu síly stačily. Ať již tím, že vysazoval víc a víc stromů vrhajících blahodárný stín, rozšiřoval svá pole, nebo budoval vrt, který zásoboval vesnici vodou. Sice se pro ní musí chodit pár set metrů, ale je k dispozici a je pitná.

Na druhou stranu si nikdy nestěžoval. Na bídu, nedostatek jídlo, občasné vyschnutí vrtu, na přílišné vedro, prach nebo silné vichry. Přijal situaci svou, své rodiny, vesnice, kmene. Nikdy jsem od něj neslyšela nic podobného láteření ve stylu: „To je děs, jak je dneska vedro… To je ale hnusně, jak ten vítr fouká a ty elektrické bouře, to je také hrozné…“ A po pár dnech jsem si sama přestala stěžovat. A po dalších pár dnech nestěžování, mi vedro, vichry a elektrické bouře přestaly vadit. Možná jsou vážně slova a myšlení propojená a to, co posloucháme a říkáme ovlivňuje naše myšlení – zda je pozitivní či negativní.

 

Přijímání toho, co nemohou změnit, Zimbabwany ničí

Na druhou stranu ochota přijmout věci, které nemohou změnit, mě na Zimbabwanech tak štvala!

I díky tomu, že jsem měla tu možnost prožít v zemi převrat, zadržení a rezignaci Mugabeho. Zatímco před převratem diktátorský režim prostě přijali a o Mugabem mluvili v superlativech…

Po převratu přijali fakt, že se situace změnila. Mugabeho kritizovali a s africkým temperamentem se radovali ze změn.

Povrchní? Alibistické? Přelétavé? Možná. Nebo to byl jen symptom úplně jiné mentality.

„My Zimbabwané si nestěžujeme, nekritizujeme…to není náš způsob, to je váš evropský styl,“ řekl mi na tohle konto náčelník Ko Mpisi. „Ale když nazraje čas, tak my Zimbabwané, prostě jednáme. Ať už jde o vládu, nebo o naše spory. Štve mě soused? Tak mu to řeknu. Nepomlouvám, neintrikařím, nesnažím se mu uškodit. A když se to nezlepší, jdu a vyřídím si to s ním. Klidně pěstmi.“ Nebo zbraněmi, jak později dodal a ukázal mi své jizvy z občanské války.

Prostě africký způsob. Mně cizí. Ale když Ko Mpisi postavil stěžování si a pomlouvání proti tichému snášení a následné konfrontaci, tak (odmyslím-li ty pěsti a zbraně) si již nejsem tak jistá, že jeden z nich je nutně lepší nebo horší než druhý. Oba jsou na prd.

 

Co přijmout a proti čemu bojovat

Kdyby vše, co člověku vadí šlo buď změnit nebo přijmout, nebo by odpovědí byla změna života, bylo by vše tak snadné.

Svět by byl natřený na růžovo, plný růžolících dětí, zářivých jednorožců, hravých koťátek a rozkvetlých růží.

zdroj: www.alamy.com

Bohužel takové jsou pouze propagandistické plakáty asijských totalitních režimů.

Zkrátka existují věci, které nemohu změnit, ale nemohu je ani přijmout. Nenávist a urážky mezi lidmi. Manipulace informací. Omezování svobody a nerespektování práv a důstojnosti člověka. Ničení přírody. V těchto věcech se hodlám bít i bez naděje na úspěch. Tyto věci mají pro mě havlovský smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.

Prostě tady posílám Zimbabwany a jejich přijímání do háje!

 

 

Co změnit, co přijmout

Je spousta věcí, co člověka štvou: způsob necitlivé a násilné komunikace, nezdravý životní styl, stresující nesmyslná práce, špatně nastavené priority. A ty jde změnit!

Je spousta věcí, co člověka taky štvou, ale změnit je nelze: počasí, ekonomická situaci země, to, že nemáme moře… A tady nezbývá nic jiného, než je přijmout!

A pak jsou věci, které člověka štvou a není možné je ani změnit, ale ani přijmout. Tak třeba mě štve mě nadměrná spotřeba, zahlcování světa odpadem, oslavování konzumu… Tyhle věci nezměním na úrovni celého světa. Ale aspoň ve svém mikroživotě můžu něco málo změnit a kapičkou v moři přispět – tak jsem se prostě zbavila velké části materiálních statků a už je znova nekupuji.

 

Od Zimbabwanů si odnáším několik poučení:

  • Měnit drobné věci ve svém okolí, i když jsou to jen kapičky v moři.
  • Nestěžovat si na to, co mohu změnit. Proč nadávat na odpadky v parku, když je v rámci venčení psa mohu uklidit?
  • Nestěžovat si na banality, které neovlivním. Proč si stěžovat na počasí, když ho stejně nezměním a akorát si zanesu hlavu negativními myšlenkami?

 

Jenže co s těmi velkými věcmi, na které zdánlivě nemáme vliv a které nás drásají do hloubi duší? Třeba i ty lze aktivním a pozitivním přístupem k životu změnit. Aspoň trochu.

Nadávky a urážky? Možná stačí nenadávat, neurážet a usmívat se na druhé.

Lži a manipulace? Třeba je také odpovědí důsledně říkat pravdu.

Omezování svobod, práv a důstojnosti člověka? Třeba je odpověď v aktivitě a v tom, že ničí důstojnost nezpochybním.

Ničení přírody? I malá kapka jako třídění, snížení spotřeby…pomůže.

Vlastně, vzato do důsledků, těch věcí, na které nemáme žádný vliv, je minimum. Třeba to počasí. Ale ke všem velkým věcem, které se dějí a štvou nás, nějak přispíváme – mlčením, permanentním naštváním, přehlížením…

Rezignuji na to, že bych mohla spasit svět (ehm, na to jsem tedy rezignovala asi v šestnácti). Rezignuji na to, že mám změnit cizí životy. Začít musím u sebe.

 

A budu-li se ptát…

„Kdyby se každý choval podobně jako já, byl-by svět o něco lepším místem k životu?“

…a odpovídat „ano“…třeba svojí kapkou přispěji, aby svět tím lepším místem opravdu byl. Nebo aspoň budu žít v souladu s tím, co má pro mě smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

 

***

 

Ach jo, jsem asi hrozný idealista, co? Ale sorry jako, tenhle fakt měnit nechci. Nezbývá (i vám), než ho přijmout 😀

TAGS
RELATED POSTS