Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog malé příběhy o velkých věcech seberozvoj na divoko

Ženská síla: 5 + 1 příběh úžasných žen

By on 8.3.2018

Ještě před pár lety mě MDŽ spíš štval:

…svátek socialismem zpitvořený do rudých karafiátů a ožralých chlapů na podnikových večírcích.

…nezasloužené oslavování půlky lidstva jen za to, že jim chybí penis ale pyšní se prsama.

…podivné radovánky žen-bohyň, které mají mají potřebu slavit i to, že menstruují.

 

Naštěstí z tohohle mužsko-šovinistického a podivně sexistického pohledu jsem vyrostla. A taky jsem si na řádcích výše trochu zapřeháněla, až takový pošuk jsem nebyla snad nikdy 😊

Na straně jedné jsem ženství a tak i MDŽ přišla na chuť díky tomu, že jsem se vykašlala na vnější tlak diktující, jak má vypadat správná žena. Podotýkám, že kritéria téhle veřejné představy o ženství jsem nikdy nesplňovala. Příkladem budiž lehce traumatický příběh z mé pozdní puberty.  Bylo mi osmnáct, vlahá letní noc… U táborového ohně jsem si povídala s mladým mužem, který se mi tak krutě líbil… Noc pokročila, u ohýnku jsme zůstali již sami, položil mi ruku kolem ramen a povídá „Adélko, s tebou je to tak skvělé…můžu s tebou mluvit o všem, nikdy jsem se s žádnou holkou takhle necítil…“ Už už Adélka čekala na vyznání, políbení a možná začátek té největší světové lásky, když tu vyvolený pokračoval „…ale Adélko, to je tím, že jsi prostě chlap.“

Na straně druhé díky úžasným ženám, které jsem potkala při svém edunomádění kolem světa. Každá z nich je jiná, žadná z nich neodpovídá standardním u pohledu na ženství a přitom je každá z nich ženou s velkým Ž.

 

Ale dost už úvodního tlachání… Je čas na 5 + 1 mikropříběhy úžasných žen.

 

Loni, 23 let, Indonésie, Alor: kráska páchající dobro zdarma

„Moc jsem si přála dělat něco prospěšného. Vlastně už od mala. Tak jsem aspoň pomáhala doma, na zahradě, vařila… Ale to tu dělají všechny děti. Pořád mi to ale přišlo málo.

A pak jsem si uvědomila, že dost dětí z našeho kmene, Abuijců, žije ve městě a tam se už nemluví naším kmenovým jazykem. A tak jsem šla za ředitelem školy, jestli bych děti nemohla učit náš jazyk. A ředitel řekl že ano, ale že mi nemůže dát žádné peníze.

Vzala jsem to a skoro každý den chodím učit děti. Učím je jazyk jejich kmene. Aby nezapomněly, kým jsou, kam patří a jaké jsou jejich kořeny. Když to budou vědět, tak i když v dospělosti opustí Alor a budou pracovat třeba v Kupangu, v Jakartě, nebo jiném velkém městě, tak se neztratí. Budou vědět, kdo jsou.“

 

Socilo, 26 let, Zimbabwe: ženský živel

Snad nejdržkatější a nejráznější žena, co jsem za celý život potkala. Trochu ji podezírám, že když mě učila nosit kýble s vodou na hlavě, mýt nádobí popelem a vařit sadzu, tak si trochu užívala, že může komandovat bílou holku.

A já si zas užívala utahovat si z jejího temperamentu a zadku. Socilo je živel. S věčným úsměvem na tváři a smíchem, kterým dokázala vzbudit celou vesnici. A se zadkem, který když při africkém tanci rozvlnila a rozhýbala, padaly hrníčky z poliček.

Zeptala jsem se Socilo, kdy se cítí skutečně šťastná:  „Já jsem šťastná pořád. I když mě něco bolí, i když mám hlad. A dokonce i když je moje dcera nemocná. Jsem šťastná, že mám tu možnost žít a užít si každý den. K čemu by jinak byl život, když bych v něm nebyla šťastná?“

 

Dia, 34 let, Indonésie, Sumatra: nezávislá rozvedená

Dia spolu se svou maminkou byly mými hostitelkami v malé vísce v údolí Harau na Sumatře. Dia je rozvedená a vychovává svou jedenáctiletou dceru a stará se i o svého pětiletého synovce, jehož oba rodiče odešli za prací do Malajsie:

„Že je důležitější a lepší následovat svoje srdce, než mínění druhých a zvyklosti. Dlouho mi trvalo si tohle uvědomit, a proto mi dlouho trvalo, než jsem se rozvedla. A nakonec překvapivě i to veřejné mínění bylo v pohodě, pochopilo mě… S manželem jsme si přestali rozumět. Nebavila ho práce a tak si to vyléval na mě, byl hrubý. No a tak jsem řekla dost a hrozně se mi ulevilo… Třeba až bude má dcera větší, až bude chodit na střední, tak možná zase promluví moje srdce a najdu si nového muže. Ale teď nechci. Jsem spokojená tak, jak jsem.“

 

Rut, asi 50 let, Indonésie, ostrov Alor: matka a léčitelka

Mama Rut, na první pohled tichá žena v domácnosti. Vaří, praží kávu, sklízí na zahradě, stará se o svého muže, své hosty a samozřejmě o své děti. Mimochodem, porodila jich devět, jedno zemřelo ve věku devíti let. Jejím dětem je mezi třiceti a třemi lety. Mama Rut táhne na padesát a naposledy porodila dceru jménem Fiya v necelých 47 letech. Žena náčelníka vesnice ale svým mužem ani šamanskou moudrostí zastíněna není. Má svou vlastní. Mama Rut je léčitelka. Ovládá byliny a dle přesvědčení místních umí mluvit s duchy a neviditelnými bytostmi:

„Jednou do naší vesnice přijel mladý pár z Německa. Jen tak, podívat se… Pozvali jsme je na kávu a trochu si povídali. Ten mladý pár se už dlouho snažil o dítě. Sama vím, jak krásné je mít děti, proto jsem jim chtěla pomoci. A oni mi to dovolili. Udělala jsem, co bylo potřeba…

Přesně za rok přijeli znova. I se svým tříměsíčním dítětem. Poté, co odjeli z naší vesnice, počali dítě. A proto přijeli zpět, aby nám ho ukázali. Bylo ještě maličké, tři měsíce staré. Většina lidí by se asi bála, protože tady na Aloru je malárie a z Evropy je to dlouhá cesta. Ale oni přesto přijeli. Prý aby poděkovali a vzali svého syna tam, kde mu pomohli k životu.“

 

Máma paní Zizi, přes 80 let, Barma: osmdesát let mladá

„Mojí mamince je 84 let, ale jsme spíše jako sestry. Díky práci, je moje maminka stále mladá. Doufám, že i já budu jednou 84 let mladá a ne stará.“ Směje se paní Zizi, podnikatelka a restauratérka z Barmy.

Za okamžik, s lehce ohnutými zády ale vzpřímenou hlavou, se objeví i maminka paní Zizi. A svěžím hlasem, s jiskrou v oku a opět více než ucházející angličtinou si s námi povídá. A já pochopím, co to znamená být 84 let mladá.

Zizi se svojí maminkou jsou velké podnikatelky. Ostatně jako hodně barmských žen, které řídí své podniky (a muže i syny, kteří v nich pracují) rukou pevnou a s tak kapitalistickým duchem, že by strčili kdejakého našeho podnikatele do kapsy. Ale paní Zizi a její maminka šly ještě dál.

Rozjely to, čemu bychom asi řekli sociální podnikání. Zaměstnávají na částečné úvazky chudé, mladé a nadějné z místních vesnic. Dávají jim čas a dostatek peněz, aby mohli studovat střední a vysoké školy, které by jim ,jakožto příslušníkům zemědělských minoritní etnik žijících více méně z ruky do pusy, zůstaly nedostupné.

Paní Zizi září štěstím a její maminka mladých duchem. Asi i proto, že…

…mají obě dámy smysl života.

…pracují nejen pro sebe, ale i okolní komunitu.

…dělají to, co je baví, mají svůj vlastní projekt a život tak drží ve svých rukou.

Že i přes život v nesvobodné zemi s omezenými možnostmi a spoustou marasmu našly svůj ostrůvek svobody a naplnily své možnosti až po okraj.

 

***

 

Nada, 60 let, Česká republika:

Nada je moje maminka 😊. Tak asi v tomhle povídání nebudu úplně citově nezaujatá… A asi Nadu už znáte z naší společné cesty Barmou. Její příběh jsem vyprávěla a asi i budu vyprávět jinde. Mamka je prodavačka, bývalá matka samoživitelka, dnes už jenom maminka, živím se sama 😊 Zdálo by se, že její příběh je jako tisíce jiných. Pro  mě samozřejmě není tuctový a mamka je nejdůležitější ženou v mém životě. Ale není tuctová ani objektivně, protože není běžné zvládnout:

  • Postarat se o umírající maminku a dopřát jí důstojnou smrt doma.
  • V padesáti osmi si splnit se a změnit jméno z Naděždy na Nadu (Naděžda prý znělo moc rusky).
  • V padesátidevíti si pořídit první tetování.
  • V šedesáti vyrazit na nízkonákladovou cestu po Asii.
  • Mít neustále zájem o svět, mít přehled, číst a stát se jako slef-made-woman odbornicí na holocaust. Ano, moje maka, prodavačka v potravinách čte Arendtovou a Jasperse.

Mamka je pro mě důkazem, že plnit si sny jde kdykoli a že šedesát let je mládí.

Nada mě vychovala tak, že si nenesu žádnou bolest ani trauma z dětství. A můžu říct, že s klidným svědomím bych z 90 % vychovávala své dítě tak, jak mamka vychovávala mě. Takže jí tu za vše moc děkuji. Je pro mě inspirativní ženou. Díky, maminko.

 

***

Díky všem těmto úžasným ženám jsem si uvědomila, že neexistuje ani univerzální návod na život ani univerzální archetyp ženství.

Je jedno, jestli jste spíš krásky, temperamentní vichřice, matky a empatické pečovatelky, nebo dobrodružné divošky.

Hlavní je, že jste to vy. Bez přetvářky a hry.

A že se umíte radovat z každé maličkosti a tvořit svůj život.

 

Tak prostě krásný Den žen všem.

Ženám i jejich mužům.

TAGS
RELATED POSTS