Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa divožáci z Česka edunomád doma je seberozvoj na divoko

Mazleme se a smějme se. Fyzický kontakt jako základní lidská potřeba.

By on 28.2.2018

„Teto, teto, pojď se mazlit!“ Sápe se na mě sedmiletá dcerka kamarádky a stahuje mě na koberec v obýváku. A tak většinu návštěvy ležím na zemi, kde po mě leze kamarádky dcera. A balí nás do deky, abychom vytvořily mazlící dvojmumii. Do toho občas přiběhne králík, takže na mazlení přibude i chlupaté stvoření.

Po mazlícím večerním sedmiboji přichází ranní mazlící rozcvička. Než s kamarádčinou dcerou vyrazíme do školy, kam jdu vizitýrovat jejich práci se studijními plány a možnosti inovativního přístupu ve veřejné škole, musíme se co? No jasně, mazlit! Času, než rozmrzne auto a než nastane fáze „honem, nestíháme, přijdeme pozdě“, je ještě fůra. A tak se zase válíme po koberci, mazlíme, vískáme ve vlasech a povídáme si.

A za tu mazlící desetiminutovku jsem si odpočala snad víc, než za celou noc usilovného spánku. Díky Lucko a Lauro 😊

 

Mazlení jako základní životní potřeba

Po zbytek dne přemýšlím o mazlení. Je to životní potřeba? Je to něco přirozeného? A není nedostatek mazlení tím, co z nás dospělých činí ty věčně nerudné tváře v metru?

Moje švagrová alias kočičí máma tvrdí, že zvířátka potřebují aspoň půl hodiny, ideálně hodinu mazlení denně, aby prospívala a byla šťastná. A co když je to s námi, lidskými zvířaty podobné? Co když také potřebujeme aspoň půl hodiny mazlení denně, abychom byli šťastní, méně nasraní a abychom prospívali?

 

Mazlení kolem světa

Když si vzpomenu na všechny „své“ divožáky z Afriky i Asie, tak vedle hry a velké samostatnosti bylo právě mazlení první věcí, která mě u nich praštila do očí. No, spíš do kůže, zad, rukou… když se na mě všechna ta drobotina navěsila a svou černou kůží se třela o mojí bílou. A když se děcka pomazlila se mnou, šla si hrát. A většina jejich her také spočívala v objímání a mazlení, nošení a dotecích. Něžných i drsných. A pak se děti vydaly opatlávat své rodiče, tety, sousedy… Vlastně jim stačilo jen si lehnout mámě na stehno, zatímco ta se věnovala domácím pracem. Nebo si sednout tátovi na klín, zatímco ten vedl vášnivý rozhovor se sousedem. A rozhodně si takhle malí divožáci vymohli víc jak hodinu mazlení denně.

Chuť a potřeba mazlit se vycházela z nich samých. Z nikým neregulovaných a přehnaně neusměrňovaných dětí, která nejsou vedena k různým tabu ve vzájemných dotycích. Nikomu nepřijde divné, když nahatá holčička obejme nahatého chlapečka, nebo si přijde sednout tak, jak ji pánbůh stvořil sousedovi na klín.

 

A podobně to vypadá i v našich školách. Tedy, děti tam samozřejmě nepobíhají nahaté. To radši zdůrazňuji! Ale minimálně do druhé třetí třídy jsou proklatě umazlené. Stačí, když k dospělým ke škole mají důvěru, berou je jako své přátele, nikoli přísné učitele…a už je máte také za krkem, na klíně a ty malé ručky vás mačkají jako o život.

 

Když se mazlí dospělí: objímání je víc než sex

A jak to máme my dospělí? Za jedenáct let svého vztahu se Zelendou a skoro osm let našeho manželství jsem vypozorovala jednu souvislost – spokojenost ve vztahu přímo souvisí s měrou objímání.

Vlastně nedostatek a deprivace fyzického kontaktu byla v samém počátku našeho vztahu. Ještě jako kamarádi jsme spolu s partou kamarádů byli slézat jednu sedmitisícovku v Kyrgyzstánu. A všichni kamarádi byli tak strašně nekontaktní…ani přátelské poplácání po rameni neexistovalo. A po měsíci jsem byla vyprahlá a deprivovaná. A možná tahle deprivace byla prvopočátkem nesmělých dotyků mezi mnou a mým budoucím manželem…

Za těch skoro jedenáct let jsme si se Zelendou vytvořili hafec objímajích rituálů. Objetím začínáme i končíme den. Prostě přijdeme k sobě, dáme srdce na srdce, obejmeme se, hlavy si zaboříme ke krku druhého, držíme se a dýcháme. Nic víc, nic míň.

Objímání se stalo základem našeho vztahu. Ne každý a ne vždy má náladu na líbání a intimní doteky. Ale objetí, to je jiná…posílí chvíle radosti, utěší smutek, zaplaší bolest hlavy. A kdykoli přišlo nějaké těžší období, řešili jsme ho tím, že „se musíme víc objímat“. A když jsme se náhodou objímali méně, cítili jsme se i hůř. A více rozhojňovali ty nerudné ksichty v metrech a tramvajích.

 

Od dětí se máme co učit. Třeba jak a proč se mazlit.

Objímání a mazlení je oblast, kde jsou děti zase chytřejší než my dospěláci.

Ještě nemají bariéry a předsudky, co je vhodné a co ne. Nepodlehli tomu, že dotknout se můžete jen svých nejbližších. Že fyzický kontakt mezi mužem a ženou je nutně sexuální a kdesi cosi. Prostě se jen mazlí. Pro radost a pro uspokojení té hluboké potřeby fyzického doteku.

Ještě nejsou odpojené od svého těla, od svých potřeb.

Mazlí a objímají. Nevinně a s radostí.

Asi bychom se to od dětí měli znovu naučit.

A je jedno, jestli od těch svých, nebo od dětí kamarádů, co nás občas stáhnou k sobě na koberec.

 

A tak mazleme se a smějme se.

Bude nám na světě líp.

TAGS
RELATED POSTS