Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa edunomád putuje

Nejlepší cestovatelské historky s dětmi I.

By on 21.2.2018

Jako EDUnomád putuji za učením na divoko. Ne, nejezdím učit „nebohé děti z třetího světa“, stejně to ty z kmenových vesnic nepotřebují. Naopak se jezdím učit od nich.

A ta bezprostřední děcka různých kmenů mě nejen učí, ale i: vyvádějí z míry, okusují, olizují, smějí se mi a často mě uvedou do takové situace, že si říkám, že takový trapas bych nezažila, ani kdybych se šla nahatá, pomalovaná na zeleno a s oslíma ušima procházet po Václaváku.

Čest dětem!

Pevné nervy a nadhled mně!

A snad trochu zábavy vám!

 

 

Stejná jako černá máma: Zambie

S Lloydem, zambijským aktivistou, který učí venkovany jak neničit přírodu, projíždíme zambijské vesnice a pracujeme. Tu máme workshop, tam kontrolujeme kondici stromů, tu pomůžeme s rozvody vody…

Procházím jednou vesnicí někde uprostřed buše. Nebo výstižněji uprostřed ničeho. Prostě totální dírou.

A najednou uslyším z nedaleké chýše jekot. Podřepnu, koukám, čekám co z toho bude. Vyleze nějaké monstrum, lev, uječený skřítek? Ani jedno. Vyběhne jen okatá dívenka. Prostě další okaté děcko, jakých jsou podobné vesnice, rozuměj díry světa, plné.

Natáhnu k ní ruku, dívenka se nesměle blíží. Obrovská očka ještě o něco víc vyvalí, až vypadá jenom jako oči s nožičkama. Přešlapuje, jako by se jí chtělo čůrat. Ale žádný strachy, říkám si, je to jen ostych, loužička nehrozí.

Když přešlapování skončí, bleskurychle chytne nabízenou ruku a začne do ní rýt nehtem. Prohlíží si mě, celá napjatá a připravená utéct.

Z chýše vyleze i její tatínek, začínáme se bavit… holčička mě nedůvěřivě obchází.

„Nevadí, že si tě prohlíží?“ ptá se její táta, „ještě žádného bílého neviděla.“

Jo, to je legitimní důvod pro čurací přešlapování i proměnu holčičky ve dvě velká kukadla. Tak jí nechám zkoumat, koneckonců, od zkoumání děti jsou…

Dloube do mě prstem, rýpe nehtem, tahá za vlasy, kouká mi do pusy, odhahuje rty a ťuká na zuby. Pak se zaculí na tátu, objeme mě a řekne: „Dobrý, stejná jako máma.“

 

A záhy vyjde i její dlouhovlasá, zacopánkovaná a značně vysoká a prsatá černá maminka. A já krátkovlasá, bezcopánková, malá, trochu placatá a ještě k tomu bílá, se nestíhám divit…

 

 

Tam nic není, malá kafařko: Indonésie

Abuijské děti, z malého ostrůvku na východě Indonésie, jsou typickým příkladem kmenově vychovávaných dětí. Jako by vyskočily z knih Jareda Diamnoda nebo Peetera Greye o lovecko-sběračských způsobech výchovy. Samostatné, dlouho kojené, nošené a rychle se učící. Hlavně nápodobou.

Jo, nápodobou se malí Abuijci učí všechno. Třeba i pít kafe. A tak dvouleté děcko s knírem od lógru černé a pekelně silné kávy lozící mezi zdejšími domy na kůlech a mezi kamenným opevněním vesnice není ničím výjimečným.

A často dolezou až ke své mámě (nebo jakékoli jiné, cizí mámě ve vesnici), aby kafe zapilo mateřským mlékem. Napije se a zdejším matkám, neustále kojícím zůstane kolem tmavých bradavek ještě temnější kruh od lógru zachyceného na dětských rtících.

Zdejší děcka prostě vědí, že ať už je to jejich máma nebo mám cizí, napít jim dá. A protože s porodností tu rozhodně není problém a děti se tu kojí tak do čtyř let, má skoro každá žena v plodném věku (tzn. tak od osmnácti klidně do padesáti, ano! Poznala jsem tu i skoro padesátileté rodičky!) mléko k dispozici.

A tak se není co divit, že já, třiatřicetiletá, jsem byla pro děti silně matoucím elementem.

Děti jsou tu kontaktní, mazlivé, věčně mi nějaké sedělo nebo usínalo na klíně, viselo za krkem, šimralo mě, vískalo ve vlasech… A taky každou chvilku to nějaké zkusilo.

Šup ruku do výstřihu a zkusit vytáhnout prso.

Přiznám se bez mučení, občas mě to vyděsilo. Přeci jen mám pořád v sobě evropský odstup a není pro mě samozřejmé, že mi cizí mláďata sahají na prsa. A tak jsem se vždy ubránila a kávový otisk dostala maximálně nad prsa.

Po čase jsem se ale i v tomhle otrkala. A místo ucukávání jen s ležérností a klidem zdejšímu lidu říkala: „Tam žádné mléko není.“

A protože jsou zdejší děti učenlivé, tak za chvíli se informovaly i mezi sebou. Jakmile se nějaké nové děcko pokusilo zmocnit mých prsou, bylo v okolí jiné, co by mu řeklo, že „tam žádné mléko není.“

A já mohla v klidu, s ostatními dětmi i dospělými, pít své černé kafe.

 

 

Láska a pravda musí zvítězit: Zambia

Stalo se 17. listopadu.

„Láska a pravda musí zvítězit.“ Tato slova, vytetovaná na mé ruce, odstartovala v jedné zambijské škole to, co odstartují vždy a v jakékoli škole: „co to znamená? kdo to řekl? proč to máš vytetované?“

A já jako vždycky vysvětluji… Havel sem, Havel tam, revoluce, demokracie… Místňáci, moji přátelé z cest, obvykle přikyvují, ale plného pochopení dojdou až po zjednodušení. Mám ho již nacvičené a na cestách osvědčené. Prostě říkám, že v roce 1989 jsme získali svobodu a nezávislost. To je celému třetímu světu, hrdému na své vlastní nezávislosti a svobody (ehm, většinou tedy „svobody?“ – v uvozovkách a i tak s otazníkem), naprosto srozumitelné.

A pak stačí ještě přidat znovu Havla sem, Havla tam, pravdu sem, lásku tam…a je vysvětleno.

Stejně to proběhlo i v Zambii.

A děti se kolem jaly poskakovat a provolávat „Pravda! Láska!“ A vymýšlet na tato slova typicky africký taneček plný natřásání a vrtění zadky.

No a tak dnes už minimálně patnáct malých Zambijců ví, kdo byl Václav Havel a jak jsme získali svobodu.

Pro mě krásný způsob, jak v Africe oslavit 17. listopad.

 

Mimochodem. Občas mám pocit, že bych mohla putovat po školách jako učební pomůcka. Děti z nějakého důvodu tetování milují. A pokud je „pravda a láska“ vytetovaná, tak milují i pravdu a lásku a najednou je strašně, ale strááášně zajímají dějiny!

Možná by mohli učitelé naběhnout do tetovacích salonů 🙂

 

TAGS
RELATED POSTS