Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko život s kmeny

Jak šamanova žena stěžování zažehnala: nestěžování jako cesta ke spokojenosti

By on 11.2.2018

„Dneska je ale strašný vedro…“

„V tom vichru, co zvedá prach se nedá ani chodit, natož dýchat…“

„Už zase elektrická bouře, to z kuchyně nevylezem…“

„A hlavně to vedro, to je úplně strašné, i když sedím, tak se potím…“

Mé první dny v africké vesnici kmene Ndebele byly plné takovýchto stesků. Pořád jsem si stěžovala na vedro, vichr a hlavně tedy na to vedro. Místní se vždy jen zazubili, těmi neuvěřitelně bílými a silnými zuby. Tedy ti zdvořilejší skončili u zazubení, ti bezprostřednější pokračovali přes vrtění hlavou, mávnutí rukou, až po hurónský smích rovnající se výsměchu.

A nikdo si nestěžoval se mnou. Nikdo nepolitoval nebohou Adélku umdlévající vedrem. Všichni jen snášeli vedro, nadechovali se zády po větru a radovali se z elektrických bouří přinášejících aspoň trochu vláhy. Nikdo ani nevzdechl, že v tom děsném vedru musí jít pár stovek metrů s kýblem na hlavě pro vodu. Že práce na poli je zaplacena litry potu. Že vítr navane oranžový prach na čerstvě vyprané prádlo, které je pak stejně oranžové jako…no, jako všechno kolem.

 

Jsem to ale nevděčná ostuda

„My tady v Zimbabwe říkáme: Co tě štve, změň. Co nemůžeš změnit, přijmi. A když to nemůžeš přijmout, změň svůj život.“ Vysvětlila mi jednou Koko, manželka zdejšího šamana a náčelníka a rázná žena. Popravdě, Koko není její jméno, znamená to prostě babička. Ale všichni jí oslovovali právě Koko a já si její ndebelské jméno stejně nebyla schopná zapamatovat. Takže i pro mě byla prostě Koko. A také jsem se Koko trochu bála. Žena s autoritou té starší a moudré, o dvě hlavy větší než já, jednou tak těžká a s prsy tak velkými, že by jimi mohla zabít.

A když už Koko budila až posvátnou hrůzu, nešlo se nad jejími slovy nezamyslet.

A trochu se nezastydět.

Vždyť já, host, si tu stěžuju jak nějaká hloupá bílá princeznička a tihle lidé, kteří se se mnou dělí o střechu nad hlavou, s vodou mají problém, kvalitního jídla minimum, ani neceknou!

 

A tak jsem se po pár dnech stěžování a jednom večeru stydění odhodlala k experimentu:

Nebudu si na nic stěžovat. Ani na hlad. Ani na vedro. Ani na vichr.

Ovládnout stěžovací instinkt mě občas stálo víc sil, než jít ve čtyřicetistupňovém vedru proti vichru s dvacetilitrovým kýblem vody na hlavě. Když už se nějaký ten stesk dral na světlo boží, kousla jsem se do rtu.

Den, dva úporného úsilí a rozkousaného rtu. Třetí den už jsem se kousala méně. Čtvrtý den jsem své předsevzetí už mohla pustit z hlavy. Ta potřeba byla pryč.

Přestat si stěžovat bylo vlastně snadné.

 

Nestěžování ztěžuje chuť ke stěžování

Ale to by nebylo tak zajímavé. S nestěžováním si přišla daleko větší změna. Vedro mi přestalo vadit. Vichr byl zajímavým zpestřením. A šlo v něm pouštět na špagátku plastové pytlíky jako draky a lítat za nimi s místními psy a dětmi. A elektrické bouře přestaly být protivným důvodem k tomu zavřít se v kuchyni, ale nádhernou podívanou, kterou šlo sledovat z kuchyňských dveří.

Jo, možná jsem se jen aklimatizovala. Nebo mé fyzické prožívání změnila pouhá změna přístupu. Nevím. Pravděpodobně to byla kombinace obého. Ale asi vážně bude něco na tom, že to, co říkáme a jak myslíme a cítíme, je propojené. Možná vážně to, o čem mluvíme podsouváme do vlastního vědomí a činíme z toho nějaké zásadní téma. A zanášíme si své hlavy (nebo srdce, pokud to chcete brát víc přes emoce a symbolicky) negativnem.

Ať už to bylo jakkoli, jsem přesvědčená, že nestěžování přispělo k tomu, že jsem i nepříjemné stránky afrického života brala pozitivněji. Konec konců o tzv. pozitivním myšlení jste už asi slyšeli.

 

Únor, měsíc jak stvořený pro stěžování

Je únor. V našich zeměpisných šířkách a délkách ideální doba ke stěžování. Protože buď je moc teplo a ty zimy nejsou co bývaly…. Nebo je strašná zima 😊

A neříkejte, že podobný povzdych také občas nevypustíte z úst!

Navíc: je brzo tma, dny jsou šedivé, práce je hodně, peněz málo (těch je málo dycky), člověk je unavený, dovolená daleko…

Naše životy jsou holt velice pestré. Furt je na co si stěžovat. V příliš teplém nebo příliš studeném (občas obojí najednou) únoru obzvláště.

A tak si říkám, že únor je ideální měsíc k zopakování afrického experimentu: Nestěžovat si!

 

Nestěžovací experiment po česku

Schválně, jestli i v Česku nestěžování změní perspektivu. Pro začátek si zkusím nestěžovat na:

  • počasí
  • přepracovanost
  • únavu

Budu si užívat teplejší dny, protože nemrznu. Ledové dny, protože pravá zima je krásná. Radost z toho, že v práci mohu dělat něco, co má smysl. I když smysl má občas až moc věcí. No a místo žehrání na únavu zkusím trochu víc relaxovat a únavu zahnat.

Dávám si na to měsíc. Povedu si záznamy – tabulky totiž miluji – a uvidíme, zda nestěžovací zázrak klapne i v České republice mimo dosah afrických šamanů.

Pak dám vědět 😉

 

 

Jo a přátelé a kamarádi, kteří jste se mnou v osobním kontaktu – pokud mě přistihnete při stěžování, žehrání, reptání, posteskávání, nadávání… Upozorněte mě na to. Nebo mi dejte po čuni. Prostě s úsměvem a dle vašeho temperamentu.

A pokud mě uvidíte s rozkousaným rtem, bude to důkaz, že nestěžovat si v únoru v Česku je vážně řehole.

A nebo ještě lépe, zkuste to taky.

TAGS
RELATED POSTS