Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

Zázraky se dějí v našich hlavách: aneb učím se koučovat a ono to funguje!

By on 2.2.2018

Zkuste si představit, že vás štve práce. Nebo aspoň něco v ní. To není tak těžké, ne?!?

Někdy vás třeba práce baví a vše je super a jindy je zas všechno na pytel, nejradši byste s tím sekli, cítíte se přetažení, nedocenění, prostě všechno je potaženo černí. Jednoduše řečeno: na prd. A co nám pak instinkt velí? Stěžovat si, kverulovat, nadávat. Nebo se tiše užírat. V trochu konstruktivnějším rozpoložení dumat o tom, jak věci zlepšit.

Ještě před tímto lednovým víkendem jsem věřila, že každá z těchto tří poloh naštvanosti na práci (nebo cokoli jiného) funguje.

  • V nadávání si ulevíte. Navíc to s vámi někdo sdílí, polituje vás, potvrdí vám, že je to hrozné, příšerné a vy jste div ne super hero, který všechno zvládá.
  • V užírání si odžijete negativní emoce, nepotlačujete je. Navíc je občas špetka sebelítosti tak prima! Do toho nějaká ta slzička a pocit, že se proti vám spikl celý svět a vy jste poslední spravdeliví. Kdo by si to neužíval 😊
  • A v dumání si věci zracionalizujete a dojdete k tomu, jak to zlepšit. Určitě to bude spousta geniálních nápadů, které třeba i týden budou fungovat.

Minimálně v dumání jsem se považovala za mistra. Byla na sebe pyšná, jak vše dokážu zracionalizovat, pojmenovat, najít vhodné strategie. Věřila jsem, že už jsem na všechno přišla a svou práci zlepšila na nejvyšší možnou úroveň. Alespoň na ten týden. Tedy aby nedošlo k mýlce – mám svou práci moc ráda, de facto práci snů, přináší výzvy, furt se něco učím, dává mi smysl a své spolupracovníky mám vesměs ráda. Ale i tak jsem někdy přetížená, mám pocit, že věci nemohu dělat pořádně, spolupracovníci mě štvou, řeším konflikty a nedorozumění a bývám vycucaná a občas se má motivace propadne na samé dno. Skvělé práce bývají příšerně náročné, zvlášť, když na ně člověk myslí 24 hodin denně a užívá si flexibilní pracovní doby a jejího důsledku – že pracuje furt.

Ale teď ještě slovo, tedy tři slova, k mému pocitu dumacího mistra: Prdlajs, byl chybný…

 

V nadávání, užírání ani dumání řešení nenajdu

Loni na podzim jsem vstoupila do koučovacího výcviku. Věřila jsem této metodě a přišlo mi, že mi pomůže právě v práci, kde řešení konfliktů, komunikace a práce s lidmi jsou denním chlebem. Ale popravdě jsem nečekala, že zažiju zázraky i sama na sobě. A ještě k tomu hned v půlce výcviku.

Tento víkend jsme s kolegy výcvikáři vyjeli na samé hranice. Fakticky na hranice Česka s Německem, obrazně na hranice toho, co v sobě máme vědomě a co v nás nereflektovaně bují. Od pátečního večera do nedělního poledne jsme se koučovali jako diví, dávali si zpětnou vazbu, sdíleli.

A mě došlo několik věcí:

  • Nadávání možná uleví, ale nikam mě neposune. Udržuje pozornost na tom, co je akutní a nejvíce viditelné a zakrývá podstatu problému. Stěžujete si kámošce nebo manželovi, ventilujete…, ale jejich spoluúčast a pochopení vás drží jen na povrchu, na tom, co je zřejmé.
  • Užírání možná umožní prožít a nedusit emoce, ale nakonec jen demotivuje a dostává člověka do role oběti. A přijetí role vyvolává co? No jasně, její naplnění.
  • A dumání? Možná v počátku pomůže něco rozklíčovat, ale na druhou stranu i v dumání se držíte furt ve starých vzorcích svého myšlení. Pracujete s tím, co již víte a co máte v sobě vědomě.

Naproti tomu proces koučovacího rozhovoru je úplně o něčem jiném…

Jako jedno z témat pro koučovací rozhovor jsem vytáhla svou práci a to, že jsem občas tááák demotivovaná. A při osvětlování tématu, mé současné situace, jsem ze sebe vysypala vše, co mě štve. Vše, o čem jsme mluvila už snad dvěstěosmdesátpětkrát. A najednou, díky občasnému tichu, odzrcadlení nějakého mého slova, nehodnotící účasti druhého jsem vždy došla ke stejnému závěru: to není podstatné, s tím se vyrovnat umím a vím, co s tím.

  • Občasná váznoucí komunikace: to není podstatné, s tím se vyrovnat umím a vím, co s tím.
  • Občasné konflikty: to není podstatné, s tím se vyrovnat umím a vím, co s tím.
  • Pocit, že nemám přehled o projektu jako celku: to není podstatné, s tím se vyrovnat umím a vím, co s tím.
  • Přetíženost a příliš mnoho práce na jednu malou Adélku: to není podstatné, s tím se vyrovnat umím a vím, co s tím.

 

Najít a řešit jen to podstatné

Ačkoli se mi těmito uvědoměními vždy ulevilo, pořád jsem cítila, že hlouběji je něco, co mě deptá. Něco, o čem jsem ještě nepřemýšlela. A najednou, když jsem odstřihla to nepodstatné, vyjevilo se to podstatné přede mnou v jasném tvaru: štve mě, že má práce nemá jasný, hmatatelný výsledek, o němž bych řekla: tohle udělala Adélka.

Většinu času podporuji lidi, aby oni dělali práci, která bude vidět a má výsledky. Pomáhám jim hledat strategie, pošoupávám je na cestě k úspěchu a viditelným výsledkům. Ty jsou jejich, ne moje. Já jen přispívám a umožňuji.

Odpověď, jak být v práci šťastná byla nasnadě: věnovat se i svým vlastním viditelným výsledkům.

Naštěstí mám hodně svobodnou práci a mohu si autonomně stanovovat priority. A nejvtipnější na tom je, že ty hmatatelné výsledky v podobě článků, metodik… se ode mě trochu čekali a já sama je v seznamu priorit odsouvala dál s tím, že není čas.

Řešení je prosté a jednoduché.

A dostavila se obrovská úleva.

 

Heuréka! Funguje to! Zázraky se dějí!

Hned po úlevě následovala fascinace tím, že dobře odvedený koučovací proces prostě funguje.

A následně radost, když další lidé, které jsem koučovala já rozkryli to podstatné ve svých tématech. Objevili hlubší dimenzi toho, co je tížilo a tam našli řešení, nebo aspoň směr, kde by řešení mohlo být.

A vlastně je to tak jednoduché. Koučování není žádná magie, jen pomoc, jak myslet a prožívat do hloubky. Jak objevit to, co dávno víme, jen to nemáme na vědomí. Jak oddělit zrno od plev a uvědomit si, co skutečně chceme a co nám pomáhá. Kouč nám neodpoví, jen nás provede krajinou vlastního myšlení a problému.

Odpověď opravdu máme sami v sobě, jen to chce se k ní dostat přes veškerý balast, který si v sobě nosíme.

A to je sakra úleva.

Vědět, že odpověď a řešení každého problému máme v sobě.

Stačí se k němu najít cestu.

 

Už se těším na další víkend a pokračování ve výcviku. Fakt jsou to dobře investované peníze a volný čas.

 

 

Slovo nakonec: Opravdu mám práci snů a i ve chvílích demotivace dává proklatý smysl. Jen je to někdy mazec…jako frenetický tanec na šumavské slati, kde nemáte pevnou půdu pod nohama. Ale já bych snadnou práci stejně ani nechtěla. A opravdu to tu nepíšu proto, že Edunomáda čtou i moji kolegové 😊

TAGS
RELATED POSTS