Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko

Poprvé na cestě 60+: Nebát se překonat strach

By on 16.1.2018

Když jsme se s mamkou vydávaly na cestu, těšila se. Ale zároveň i bála.

Ne, nebála se ani lidí, ani letu letadlem, ani špinavých záchodů, nočních autobusů nebo vzteklých opic, dokonce ani občasného hladu, potu a smradu a toho, že člověk se na cestě přeci jen ocitá mimo svou komfortní zónu, mimo smrádek a teplíčko. Byť tady by mě asi každý návštěvník JV Asie se zdviženým prstem zastavil a chtěl poukázat na nesrovnalost. A tak přiznávám bez mučení, smrádek a teplíčko tu je.

Ale zpátky ke strachu a obavám. Čeho se tedy mamka bála?

  • Jízdy na motorce.
  • Chození po horách.
  • Šnorchlování.
  • Nastupování a vystupování do podivných dopravních prostředků typů drožka, loď, rikši…

No a teď mamka…

  • Jezdí na motorce jako spolujezdec a ještě jí to baví.
  • Po horách metá, až místní babči lapají po dechu.
  • Šnorchluje a prohání ryby.
  • Do každého divnovozítka nastoupí jak nic.

Bála se tedy mamka zbytečně? Ano i ne. Její strach totiž nebyl z toho, že se na motorce zabijeme, v horách zabloudíme, při šnorchlování se utopíme a při nastupování do divnovozítek spadneme, přejedou nás jiná divnovozítka a naše mrtvoly ohlodají toulaví psi.

Byl to strach z vlastních schopností nebo spíš jejich nedostatku (samozřejmě, že zcela lichý). Z toho, zda na motorce nebude sedět jak pytel brambor, zda v horách nebude funět, zda se jí při šnorchlování nestane trapas a u divnovozítek…hm, čert ví.

Vlastně to byl strach ze strachu a jeho důsledků. Bála se, že se na motorce bude bát, ječet a vychylovat rovnováhu…

 

Možná protřelým cestovatelům přijdou tyto strachy banální. Ale nejsou.  Minimálně ne pro toho, kdo je nosí v hlavě. A schválně, zkuste se zeptat svojí mámy, zda by se podobného podniku nebála?

 

Když se bojíte vlastního strachu

Takový strach je zrádný. Umí se usídlit v hlavě a racionální argumenty s ním nehnou. Navíc bojovat proti strachu ze strachu často způsobí jen další strach. Jako že strach ze strachu ze strachu…. A ten se cyklí a cyklí do té míry, že slovy „strach ze strachu ze strachu…“ bych mohla zaplnit celý tento článek.

Při překonávání takového strachu z vlastního strachu a jeho důsledků vlastně bojujete proti sobě samým. A ačkoli člověk sebe sama umí porazit (nebo se se sebou dohodnout) poměrně snadno, umí si být i tím nejzarytějším nepřítelem.

Proto je to ten nejsnáze i nejhůře překonatelný strach.

 

Jedinečný koktejl proti strachu

Mamka ho zvládla. A je na sebe náležitě hrdá. A já jsem na ní také hrdé. No a možná i tak trochu sobecky a samolibě (nesmrdí tu něco? sebechvála?) i na sebe, že jsem jí třeba trochu pomohla, nebo jí to minimálně neztížila.

Zafungovalo několik fíglů:

  • Bezpečné prostředí: Tím myslím svou maličkost, která je mamce oporou, nesoudí, nevzteká se…
  • Neodsuzující a nehodnotící okolí: K tomu přispívá prostředí cesty, kdy případný trapas nevadí, protože se s dotyčnými případnými čumily beztak nikdy neuvidíte.
  • Teď nebo nikdy: Vědomí, že teď mám šanci svůj strach překonat a ta šance se nikdy nebude opakovat. Že kvůli vlastnímu strachu by mi mohlo uniknout něco krásného. Hm, v podstatě je to motivace, že…
  • Sebevědomí na vzestupu: Poznání a přijetí faktu, že už teď jsem dokázala víc (nebo něco jiného) než druzí. A když jsem zvládla jednu věc, zvládnu i další…

Mohlo by se zdát, že koktejl těchto zvláštních okolností nastává jen na cestě, někde na druhém konci světa. Ale ne, milí přátelé, dámy a pánové…takový koktejl se vám nabízí každý den.

  • Každý den máte po ruce (nebo aspoň na telefonu) své milované, kteří vás rádi podpoří…
  • Možná vás někdo hodnotit a soudit bude, ale co na takových lidech záleží? Popravdě ve většině případů, když se někde ztrapníte, tak se stane…no vůbec nic. Buď hodnocení druhých neovlivní váš život, nebo…jak to říct kulantně…jste jim ve většině případů úplně fuk.
  • Asi to bude znít pateticky, ale ne jen cestování je jedinečná chvíle. Jedinečný je každý den. Každý den může kvůli strachu utéct velká šance, zmizet v propadlišti dějin.
  • Každý z nás zvládl spoustu životních výzev. Je fuk, co vystudovali, dokázali, vydělali druzí… Každý toho zvládl hodně. I moje mamka. Protlouct se normalizací, vyrovnat se s nemožností studovat, postarat se o dítě jako samoživitelka, být soběstačná, neztratit svou hrdost, vyrovnat se s…hodně ošklivými věcmi, o kterých zde nemohu psát, postarat se o svou maminku, umožnit jí zemřít doma a důstojně ji doprovodit posledními dny. A co je oproti tomu nějaká jízda na motorce nebo šnorchlování? Pche, nic co by se nezvládlo…levou zadní! Určitě také najdete spoustu podobných zásluh, vedle kterých váš strach zbledne.

 

No a co říct závěrem, když už teď mi přijde, že jsem dělala zase až moc chytrou?

Asi jen, že mamka je prostě dobrá!

 

Blbinka na závěr

Jo  a pro úplné odlehčení, aby bylo jasné, že nejsme tak úplně dobré. Že jsme někdy naopak úplně pitomé: V Barmě je spousta budhistických památek. Pagoda sem, pagoda tady, stúpa tady, stúpa támhle… a všude spousta budhů. A tak, vzpomínaje na Cimrmanova Rozpuštěného a vypuštěného se občas ptáme: „A paní, co je to tu všude za sochy?“ „Budha, budha, budha…“ Prostě jako „kachny, kachny, kachny…“ A ještě se tomu smějeme a místňáci si musí myslet, že jsme úplně blbé a možná i trochu bezbožné. Tedy, pokud jde být bezbožný v náboženství bez boha 😊

TAGS
RELATED POSTS