Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci divožáci světa

Hra, tradice, práce: to není název nové politické strany ale tři pevné body života malých Barmánců

By on 15.1.2018

Tři holčičky ve věku tak osmi až čtrnácti let se ráchají ve špinavé vodní nádrži kdesi mezi barmskými pagodami Bagánu.

„Ahoj holky, jaká je voda?“
„Teplá.“
„A co sbíráte? Lotos? Je na něco dobrý?“
„Haha…ne, lotos není na nic. My si jen tak hrajeme, jsme přeci děti!“

A pak mi z lotosového stvolu vyrobily alespoň náhrdelník, který jsem po zbytek dne i přes veškerou jeho lepkavost a oslizlost hrdě nosila…
A tak to s barmskými dětmi chodí běžně… hrají si a nestydí se.

 

Jinak je ale pro mě Barma, co se týče přístupu k dětem, spíše zklamáním. Celkově jsem překvapená, jak moc „civilizovaná“, resp. pozápadněná tato země, minimálně ve své centrální oblasti je. Ne že by na civilizování bylo nutně něco špatně. Jde o to, co se přebírá a na co z původní zkušenosti a moudrosti se zapomíná. A zde začínají dominovat kočárky, chodítka, plastové hračky… Přesto je několik věcí, které jsou pro barmské rodiče a jejich děti typické a určitě stojí za pozornost. A třeba i drobné následování.

A co pozitivního jde najít ve výchově malých, hravých, usměvavých a nestydících se Barmánčat? Minimálně tři věci z titulku článku: hra a pak dlouho dlouho nic, potom tradice a nakonec práce.

 

Hra

myanmar, children

Barmančata si prostě hrají. Vždy a všude. Na ulicích, rumištích, v rybníčcích i řekách, poletují po lesích a pastvinách, staví si hrady (tedy, v jejich případě asi spíš budhistické chrámy, protože hrady až tak moc neznají) na polích a písečných cestách.

Samozřejmě ve věkově smíšených skupinách, bez dohledu dospělých a obav, že někam zahučí nebo se ztratí.

O nestrukturovaném volném čase pro hru a hře ve věkově smíšených skupinách byly popsány stohy papíru a snad ještě víc webových stránek, jejichž řady rozhojňuji i já. Asi netřeba víc co dodávat – jakmile vytáhnete paty z Evropy, je to všude stejné. Děcka lítají po venku, hrají si, věkově se mísí a žádný dospělák jim při tom nepoletuje za zadkem.

 

Tradice

„Thanaka, thanaka…krásná.“ Ukazuje asi čtyřleté děvčátko na svůj obličej, pomalovaný pastou z drcené kůry. Tváře pomalované světle žlutou pastou jsou snad základním poznávacím znamením Barmánců. Od těch nejmenších, po ty nejstarší. Patří ke zdejší kultuře stejně neodmyslitelně, jako budhismus a žvýkání betele.

A do tajů zdejší kultury jsou děti zasvěcovány snad ještě dřív, než začnou mluvit. Nejen skrze pomalovávání obličejíků, ale i skrze budhismus, místní legendy…

„Všichni potřebujeme kořeny. A když si malujeme obličeje a bosí chodíme do chrámů, potvrzujeme si tím, kdo jsme a kam patříme.“ Říká maminka holčičky a směje se… „I ona už ví, kam patří. Když to bude vědět celý život, tak se nikdy neztratí, ať už se vydá kamkoli.“

Tuhle prostou a přirozenou propojenost s tradicí, předky a vlastními kořeny na svých cestách obdivuji. A má na mě paradoxní vliv. Čím více jsem schopná adaptovat se na jakoukoli kulturu, přijmout její mimikry, nesoudit a jen respektovat, uzpůsobit své chování… Prostě čím víc se stávám kosmopolitním občanem celého světa, tím víc toužím po tradičním životě u nás doma. Čím víc opouštím kulturu evropskou či českou, tím víc dodržuji naše tradice. Vyji adventní věnce, snažím se slavit každý svátek, tradiční i jarní. A víc a víc toužím, abychom i my měli nějakou „thanaku“ – drobnou součást každodenního života, který nám připomene, kým jsme, za co vděčíme našim předkům a že nejsme osamělé vykořistěné existence v Babyloně tak pestrého, krásného a dobrého světa.

 

Práce

Třetí věc, které si cením na dětech ze vzdálených zemí. Pomáhají rodičům. Mají fůru volného času na hru, ale zároveň fůru povinností. A plynule přechází mezi hraním a pracováním, aniž by je kdokoli peskoval.

Děti jsou přítomny od počátku do konce tomu, kde se bere jídlo a peníze. Znají jejich hodnotu a ví, že pracovat se musí. Ať již v práci nebo doma. V Evropě je to trochu jinak.

 

Jednou můj malý synovec vyprávěl, že až bude velký, pořídí si popelářské auto, které bude řídit jeho táta, navigovat máma a on bude jezdit vzadu na stupátku.

„A kde na to auto vezmeš peníze?“

„Z bankomatu,“ zněla odpověď.

A po otázce na to, kde se peníze berou v bankomatu a krčení rameny. Synovci byly asi čtyři roky a jeho sen o společném rodinném popelářském podniku byl kouzelný.

 

Podobný traktůrek z motorky měl chlapec zřejmě na mysli…

Jeden malý, asi tak pětiletý, Barmánec mi říkal, že až bude velký, pořídí si traktor a bude vozit náklad lidem z přístavu až domů a tak vydělá peníze.

„A kde na ten traktor vezmeš peníze?“

„Budu pěstovat nějakou zeleninu u nás za domem a pak jí prodávat.“

„A ty jí máš kde pěstovat?“

„Jo, kus naší zahrady nikdo neobdělává. Tam jí budu pěstovat, pak prodávat a pak si koupím nějaký starý traktor. Budu vozit náklad a když si vydělám víc, koupím si lepší traktor, který toho víc uveze…takže pak rychleji vydělám zase víc.“

Chlapečkovi bylo asi pět let. Jestli jednou bude vlastnit traktor, čert ví, ale on rozhodně ví, kde se berou peníze.

 

Ne, rozhodně nechci tvrdit, že v Evropě je něco špatně a v chudých zemích správně. To, že čtyřleté děcko neví, kde se berou peníze je normální… A mimochodem, to jak vyrůstá můj synovec je pro mě velkou inspirací (má pozornost, ale rodiče se neobětují, má spoustu podnětů a zážitků, ale není rozmazlený a jeho rodiče plně věří v jeho kompetence, dávají mu důvěru – třeba i v tom, že mi ve svých třech letech skoro sám griloval hermelín).

Trochu jiné je to v případě desetiletého klučiny, který mi jednou vyprávěl, jak moc si přeje drona, který stojí třicet tisíc. A že třicet tisíc přece není moc a i kdyby, tak ho stejně chce. A když jsem se s ním zkoušela dobrat toho, co jiného si lze za třicet tisíc pořídit, že to je pro mnoho rodin měsíční rozpočet na život, bydlení, jídlo… tak sice uznal, že třicet tisíc je hodně, ale že toho drona stejně chce. A basta.

Ale díky barmské zkušenosti trochu víc vím, jak to chci mít já ve své rodině. Přála bych si, aby moje děti věděly co nejdříve, kde se peníze berou. A že třicet tisíc znamená třeba naší hypotéku, energie, jídlo a nějaký ten výlet na celý měsíc.

  • Proto chci brát své děti do práce, byť kancelář asi nikdy nebude tak zábavná jako místňácké pole…
  • Proto chci, aby mé děti měly své povinnosti doma, protože společné hospodaření není starostí dospělých, ale všech spolužijících…
  • Proto chci, aby mé děti byly přítomny diskusím o penězích a plánování rozpočtu u nás doma…

 

Suma sumárum, Barma barmárum

Tyhle tři jednoduché věci: hru, tradici a práci beru jako velkou výzvu ve výchově a práci s dětmi.

  • Dát jim svobodu ve hře.
  • Dát jim pevné kořeny ve vědomí toho, kým jsou a že je to nečiní lepšími ani horšími než druhé. Aby byly dobrými lidmi se musí snažit samy svými činy.
  • Dát jim vědomí povinnosti a toho, že chceme-li si dobře žít, musíme na tom pracovat společně všichni. Bez ohledu na věk!
TAGS
RELATED POSTS