Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje

Poprvé na cestě 60+: pět prvních dojmů mimo komfortní zónu

By on 8.1.2018

„Tak jak to tu vnímáš?“ ptám se mamky, která je poprvé na cestě mimo Evropu.

„Všechno je tu jiný. Ale už jsem si zvykla. Asi během prvních dvou hodin.“

Mám to ale adaptabilní a flexibilní mamku. Byť jsem z toho možná i trochu zklamaná, čekala jsem, že si zažiju takové ty „ó“ a „á“ a „né“ a „co to jéé“ momenty, typické pro prvocestovatele. Ty pocity, co už jsem si dávno odbyla. A které mě kdysi naučily brát vše, jak to přichází a každou odlišnost jako normální.

Ale i když si mamka zvykla a rychle se adaptovala, stejně jí pár „ó“ a „á“ a dokonce i „no to néé“ momentů potkalo.

Takže co může člověka zaskočit, když je poprvé na cestě po Jihovýchodní Asii (a část platí pro celý třetí svět):

Záchody, záchody, věčné téma cestovatelů

A na tohle téma jsem mamku před odjezdem samozřejmě pořádně připravila. Takže šok se nekonal a používání zdejších zařízení také zvládá na výbornou.

Ale stejně. Se záchody je na cestě vždycky kříž. Tedy aspoň pro většinu lidí, já patřím k těm otrlý, co přežili i ty nejšpinavější záchody a dokonce i vesnici bez záchodu.

V Barmě jsou záchody sem tam evropské, sem tam skýtají toaletní papír a sem tam dokonce i koš na papír použitý. Nada byla se vším obeznámena, takže se například nepokoušela toaleťák spláchnout a žádný záchod neucpala. A to ne každý Evropan může říct…

No a pak jsou tu záchody turecké, které lze rozdělit opět do kategorie s a bez toaleťáku. A ty beztoaleťákové lze rozdělit na ty s košem a bez koše. Pokud koš mají, jste jako Evropan, pravděpodobně přechovávající zásobu papírových kapesníků v pohodě. No a pokud koš nemají, zbývá jen voda, konvička a levá ruka. A na takové záchody tedy Nadu radši neposílám. I já se k tomuto systému dopracovala až po nějakých deseti letech cestování…

Mimochodem uvažuji do budoucna sepsat sérii historek z neevropských záchodů… Protože právě tato místnost je tou, kolem které se velká část cestovatelského života točí a skýtá mnohé, většinou nepříjemné, ale o to silnější zážitky 😊

 

Sedej na motorku a jedem

Motorky se Nada bála. Jenže mě bylo jasné, že kdo v JV Asii nejezdí na motorce, jako by nebyl. A přijde o tolik krásných míst a možností…

No a tak jsem v duchu byla připravená Nadu postupně uvykat. Ukázat jí vše, zkusmo objet blok, dát jí možnost volby…

Jenže když jsme sez nočního autobusu vyloupli v pět ráno v Bagánu a pokoj jsme měli mít až v poledne, všude tma a zima a hotelová paní nabídla, že když si od ní půjčíme motorku, bude pokoj už v deset… no, asi je vám to jasné, neváhala jsem.

A nějak jsem Nade zapomněla říct, co se děje. A tak vyjdeme před hotel, kolem tma jak v pytli a najednou před nás postaví motorku. Teda, ona to úplně opravdová motorka nebyla, jen elektrický skútr… ale Nada v tom rozdíl nevidí. Na motorce nikdy neseděla a tohle pro ni prostě motorka byla a basta.

Ale to už mě slyšela říkat „sedej“. Startující motorku neslyšela, protože to prostě není opravdická motorka a tak ani nedělá hluk. Každopádně Nada nasedla a asi po dvou hodinách už se mě přestala tak křečovitě držet, uvolnila se a přestala na každém hupíku dělat „jaj“. A pak jí to i začalo bavit.

Takže suma sumárum. Léčba šokem v případě Nady a její adaptace na motorku zabrala.

a popravdě, cestovat JV Asií bez motorky je poloviční… takže pokud se sem chystáte, oukejte se to naučit 😊

 

Umolousané špěluňky, nejlepší volba

I v Barmě platí, že v místňácké špeluňce vaří minimálně dvakrát tak dobře a za třikrát nižší cenu, než v turistické restauraci. Skoro vše je lehce umolousané a milovníci designu a stylových restaurací by si nejraději vydrápali oči… Byť nechápu proč, protože stylové tyhle špeluňky rozhodně jsou! Jen jde o to jak…

Nada se nad ničím neupejpá a přijde mi, že i ve skrytu duše špeluňky preferuje… Přestože jí v nich občas zaskočí. Třeba tím, že před ní postaví talíř s hůlkami 😊

Pokud cestujete, místňáckým podnikům se nevyhýbejte. Nejsou sice nádherné a menu není propracované a mnohdy ani v angličtině, ale najíte se lépe. A autenticky, protože turistické restaurace přeci jen trochu upravují své recepty na míru evropským jazykům.

 

Až moc úsměvů a úslužnosti

Jojo, v Asii prostě mají úsměv pro každou emoci. Byť Barmánci rozhodně nejsou v této disciplíně přeborníky srovnatelnými s Indonésany. Ale Evropany stále v úsměvech válcují. No a tak ani nám nezbývá, než se stále usmívat. Ale to je docela příjemná změna, byť z ní občas chytají křeče v koutcích úst.

Horší je, že místní v sobě vedle úsměvů mají i asijskou úslužnost. A to dělá trochu problém i Nade. Místní se neustále uklání, omlouvají, pomáhají, sklání hlavy…až si člověk připadá jak sáhib a dopadá na něj pocit viny z břímě bílého muže. A to i přesto, že je bílou ženou. Prostě se cítí trochu nekomfortně… Ale stačí chvilku pozorovat okolí a místní se (alespoň v místňáckých podnicích) chovají stejně úslužně i ke svým krajanům. Možná se méně stydí, ale ukloní se, pomohou… takže cajk.

A nám nezbývá, než se na ně usmát tím nejlepším způsobem, jakého jsme schopny.

 

Největší krása mimo turistické atrakce a senzace

Tenhle článek píšu v Bagánu, barmské atrakci senzaci číslo jedna. A jako jo, je to tu pěkné, se silnou atmosférou, ale nejkrásnější místo jsme stejně objevily mimo hlavní turistické trasy. Na malé silničce vedoucí pryč ze zóny plné pagod a dalších turistolapů. V maličké vesničce s maličkým přístavem, na které vlastně nebylo nic zvláštního… Ale přesto jsme tam proseděly a propovídaly s místními několik hodin. Já žvýkala betel, Nada pila kávu. Povídala jsem si s lidmi, brodila se za dětmi řekou a… vlastně nic víc. Protože pro mě osobně stejně není nic víc, než taková prostě obyčejná místa. Místa, kde se život smrskává na tady a teď. A vaše tady a teď se v nich potkává s tady a teď ostatních lidí.

A jsem moc ráda, že i Nada si tohle místo užila a zamilovala. Holt asi přeci jen budeme matka a dcera.

A aspoň se nemusíme honit jen po atrakcích senzacích.

 

A spoustu takových krásných tady a teď přeji i vám.

Nemusí se za nimi jezdit na druhý konec světa. Číhají všude, i u nás doma. A nikdy nevíte, s kým se tam vaše tady a teď protne!

TAGS
RELATED POSTS