Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa edunomád putuje

Jsi jako dítě! Říkají mi Afričané, když si hraji s dětmi

By on 22.11.2017

Hop a skok, vyskočit, přitáhnout se na větev, přehodit nohu a už jsem na stromě. Obklopená dobrou desítkou zimbabwských dětí…

 

Kolem mě se prohání trojice vesnických dítek po čtyřech, štěká, hraje si na psy. Pokrčím rameny, zakleknu a štěkám s nimi…

 

A po obědě není nic lepšího, než si s partou dětí začutat do meruny. Ze stoličky a tlouků na kukuřici vytvořit brány a snažit se vstřelit aspoň jeden gól…

 

Lidé z kmenů si s dětmi nehrají

To jsou okamžiky k nezaplacení. Já se směji, děti se smějí, dospělí Afričané se smějí. Ale dospělci do toho smíchu ještě kroutí hlavou a pokřikují na mě, že jsem jako dítě.

Místní si totiž s dětmi nehrají. Vlastně v žádné z tradičních vesnic, lhostejno zda v Africe nebo Asii, kde jsem měla tu čest žít, si dospělí s dětmi nehráli. Nebo asoň ne v tom smyslu, jak si s nimi hrajeme my v Evropě.

Což ale ostře kontrastuje s tím, jak tradičně žijící lidé dokáží být přítomni v okamžiku „teď“ a užívat si každou maličkou a všední radost. Ostře to kontrastuje s tím, jak autenticky tu jsou pro děti – ochotní je vždy obejmout, utišit, vyslechnout, vysvětlit, pomoci…

Z mé evropské perspektivy je přeci společná hra jedním z nejsilnějších tmelů, jedním z nejhezčích způsobů, jak trávit čas s dětmi. A tak jsem začala pátrat, co se skrývá ze nehravostí zdejších dospělých a za jejich pokřiky, že „jsem jak dítě“.

 

My pracujeme, děti napodobují

Když jsem se začala vyptávat, místní to úplně nechápali. „Vždyť my jsme dospělí. Proč bychom si hráli? Navíc děti si hrají na to, co my děláme doopravdy…“ V tomto mají pravdu. Zatímco maminky vaří v kotli sadzu, dcerky v kelímku míchají prach. Zatímco muži opravují střechu, děti si staví vlastní maličkou chýši…

„Navíc každé naše dítě má kolem sebe spoustu jiných dětí. Můžou si hrát spolu. Na hraní jsou tu ostatní děti. S dospělými se povídá, mazlí a učí se od nich.“  Vysvětlují mi podrobněji zdejší řád věcí. Ale to už se mi na klíně usadí malá Michel a objímá mě kolem krku. Dospělí na souhlas přikyvují, že jsem správně v roli dospělého. Ale když Michel zvednu do vzduchu a točím s ní, opět vrtí hlavou a říkají, „jako dítě…“

 

Ať si vystačí samy

Po chvíli dodávají. „Kdybychom si s dětmi hráli, tak by to od nás chtěly pořád. Když je necháváme být, naučí se být samostatné a vystačit si samy!“ A zde začínám mít pocit, že se dotýkáme něčeho důležitého.

„Víš, s dětmi ve městech si jejich rodiče hrají. Většinou. Ale ty děti jsou pak rozmazlené, nevydrží chvilku samy, furt se dožadují pozornosti. Ale naše děti se zabaví samy. A moc dobře ví, že od nás dostanou vše, co potřebují. Ale jen tehdy, když samy přijdou… My je nebudeme zabavovat, od toho jsou přeci dětmi, aby se zabavily samy.“

Před očima mi běží výjevy z evropských tramvají, parků, hřišť, domácností… děti, které neví, do čeho píchnout, jsou vzteklé, chtějí být neustále zabavovány. A obličeje unavených rodičů, kteří už neví, jakou opičku udělat, aby bylo dítě spokojené.

Vzpomínám si na studie, které opěvují význam nudy a naprosto volného, nestrukturovaného času, který děti potřebují. Však už i naše západní poznání začíná zjišťovat – nebo znovu objevovat, že je občas dobré nechat děti prostě být. Nechat je…

…se nudit

…řídit svůj čas

…najít, co je baví

…vydusit se v bezradnosti, jak jen se mají zabavit

 

Samostatnost dětí je zkrátka do velké míry přímo úměrná tomu, jak velkou samostatnost jim dáme.

Uznávám tedy místním Ndebelcům, že na tom něco je. Ale zároveň se přiznávám, že si neumím představit, že bych si s dětmi nehrála. Že bych ochudila svůj život o tu prostou, opravdovou radost ze společně plně tráveného času, z hry a objevování. To prostě ne! Hrát s dětmi je krásné a…prostě důležité. Pro nás – dospělé i pro ně – děti.

Ale zároveň je jasné, že někde vede ta zlatá střední cesta mezi společnou hrou a samostatností, nestrukturovaným časem dětí, kdy je prostě necháme být. Objevit ji a citlivě s ní pracovat je asi jednou z největších výzev pro západní rodiče, učitele, vychovatele.

 

Po chvíli ticha na mě paní Koko (jmenuje se Clarys, ale všichni jí říkají „Koko“ – babička), zasloužilá matka devíti dětí a babička nepočítaně vnoučat, mrkne. Pak se mi podívá hluboko do učí, chytne mě za ruku a řekne:

„Hraj si. Ale nepřežeň to. Pohraj si s nimi jen občas a pak je nech být… Jednou ti za to poděkují.“

 

***

 

Nekorektně závěrem: boj o život versus schopnost hrát si

Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se i na poslední věc. Na tu, na kterou bych se v Evropě asi nezeptala – protože může zavánět dělením lidí dle jejich barvy nebo kultury. Ale zde, kde všichni otevřeně používají slova jako „bílý“, „černý“, kde barva kůže je přirozenou dělící linií, o které se mluví a nijak se netabuizuje, jsem si to dovolila. „A proč myslíte, že si my Evropané, tak rádi hrajeme s dětmi?“

„Protože můžete. A teď to neber špatně…“ chvíli se zdejší náčelník odmlčí. „Když vlci začali žít s lidmi, přestali mít starost o každodenní přežití. Protože je někdo krmil. Tak se z nich stali psi. A psi si pořád hrají, i v dospělosti jsou jako štěňata. Veselí, hraví, bezstarostní. A vy jste víc jako ti psi. Můžete si to dovolit, protože vám nejde každý den o život. My jsme víc jako vlci. Dospějeme a od svých dvanácti, třinácti let přebíráme zodpovědnost za život celé rodiny. Nakrmit ji. Ochránit před zvěří. Pomoci v nemoci. Pořád jsme připravení bojovat o holý život. Tak asi proto.

Užívej si toho, že můžeš být psem. Pořád mladá, jako dítě.

Ale nezapomeň, že někde uvnitř jsi i vlkem. A vlk si nehraje. Vlk vždy zachrání svou smečku.“

TAGS
RELATED POSTS