Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko

Zažít skutečný hlad – africká i moje realita

By on 13.11.2017

Afrika a hlad. Mezi tyto dvě slova si spousta lidí prostě klade rovnítko. Ale zda je toto rovnítko pouhým klišé nebo platnou skutečností, mi poslední dny bylo jedno – protože hladovění se stalo mou denní realitou.

 

Jím a hladovím

Na stůl, tedy vlastně na písečnou zem – protože v „mé“ vesnici se jí jedině na zemi a samozřejmě rukou – se nese oběd. Mísa pokrmu jménem sadza (hustá kaše z vody a kukuřičné mouky, ničeho jiného) a na ní asi tři povařených dýňových listů. Pro sedm lidí, pro sedm žen. Muži jí zvlášť.

Mám hlad a tak se pouštím spolu s ostatními do té hmoty. Dělám rukou kuličky, máčím do zelené hmoty z listů, jím. Během chvilky je oběd pryč. Hlad přešel, ale vím, že do hodiny je zpět. A do večeře zbývá dalších sedm hodin…

K večeři opět sadza, tentokrát vylepšená trochou fazolí. Fazole dají dohromady plus minus dvě lžíce… Výjimečně jsme měli i silně rozvařenou rýži. Jednou za celých devět dní.

A k snídani se zbytky sadzy osmaží na oleji. Nu což, aspoň je sadza mastná…vítaná změna.

 

A tak to šlo den co den. Jídla nebylo moc, ale stačilo by, kdyby bylo aspoň trochu vyvážené. To ale nebylo, jen jednoduché sacharidy. Žádné bílkoviny, žádná vláknina, skoro žádný tuk…

A dostavil se hlad. Skutečný. Všudypřítomný, žaludek obracející se vzhůru nohama. Při cestování jsem zvyklá jíst málo. K snídani vejce či palačinku, kousek ovoce v poledne a v večeři mi stačí půlka běžné porce… Ne tak v Africe, v mé zimbwabské vesnici. Ale chtěla jsem si tento prožitek dát naplno, proto i při svých výpadech do města jsem si nic k jídlu nekoupila. Z čiré zvědavosti, co to se mnou udělá.

Takhle zkušenost hladu byla jiná od půstu, kdy se nejí nic. Můj žaludek se měl s čím vypořádávat, ale byly to jen prázdné kalorie bez výživové hodnoty.

 

A co se dělo s mým tělem kromě pocitu hladu?

  • Žaludek se stal dráždivým – po pár dnech jsem nedokázala pořádně pít čistou vodu. Chtělo se mi z ní zvracet. Dny, kdy jsem vypila pět litrů denně pominuly. Jediné, co jsem snesla, byl čaj.
  • Křeče v břiše nepřestávali po celý den.
  • Prakticky jsem přestala chodit na malou i na velkou.
  • Nafouklo se mi břicho.
  • Dostavila se neustálá únava, zvedat kýble s vodou bylo stále obtížnější.
  • Snížila se pružnost mého těla – denně jsem tu v Africe cvičila jógu. Rozsah pohybů se den ode dne zmenšoval.
  • Vlasy se přestaly lesknout a začaly víc padat.
  • Objevil se mi ekzém kolem úst, na stehnech.

Pouhých devět dní nedostatečné, prázdné výživy a já nepoznávám své tělo… O to víc jsem v šoku, jak zdravě a silně mí hostitelé působí, jak silné a neuvěřitelně bílé mají zuby i ve vyšším věku, k jak obrovským fyzickým výkonům se dokáží vybičovat. Je to asi zvyk, nutnost a také výhoda toho, že oni na rozdíl ode mě jedí maso – byť za oněch devět dní měnili kousek kuřete jen čtyřikrát.

 

A teď trocha demografických dat:

  • Podvýživou trpí 45 % zimbabwské populace
  • Průměrný věk dožití je necelých 52 let, ještě v roce 2000 to bylo pouze 39 let
  • Dost lidí trpí tzv. obezitou z podvýživy
  • Průměrná úmrtnost novorozenců je 12.4 na 1000 narozených (v Česku to je 2.4)
  • Úmrtnost dětí do pěti let je 70.7 na 1000 dětí
  • 72,3 % Zimbabwanů žije pod hranicí chudoby
  • Dle Globálního indexu hladu z roku 2017 je úroveň hladu v Zimbabwe na úrovni „závažná“ (3. nejhorší hodnocení), v severních oblastech, kde jsem byla já až „alarmující“ (2. nejhorší hodnocení), tzn. srovnatelná úroveň např. s Haiti

 

Jsem vděčná, za tuto zkušenost. Jsem vděčná za hlad. Naučil mě pokoře a vděku.

Vůči mým hostitelům, kteří se mnou sdíleli i to málo co měli.

Vůči světu a přírodě, kterou zvládáme jako lidstvo solidně plundrovat, ale bez ní bychom nepřežili.

Vůči tomu, na jak šťastném místě jsem se mohla narodit.

Vůči tomu, v jakém nadbytku žijeme a jak málo si jej vážíme.

 

Odvážím si odsud tři předsevzetí:

  • Neplýtvat a nevyhazovat potraviny.
  • Snížit produkovaný odpad své domácnosti aspoň o polovinu.
  • Žít ve větší skromnosti a pokoře.

 

A teď se ještě někde pořádně najíst a naprat ovocem a zeleninou 😀

 

 

P.S.: Nebojte, vůči svým hostitelům jsem nezůstala nevděčná. Vybavila jsem je zde v Africe nesehnatelnými léky na dobré dva roky, z nichž některé mohou zachránit životy. A dala jim pořádný lékařský kurz 😊

TAGS
RELATED POSTS