Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje život s kmeny

Takový normální africký den

By on 9.11.2017

Ráno mě budí křik kohouta a kvokání slepic. Šátrám po hodinkách, ani ne pět… hodina úsvitu je v tomto ročním období v Zimbabwe snad jediná, kdy je aspoň trochu chladno. Převracím se na pryčně a ordinuji si ještě chvíli spánku. Spánku bez pocení a bez pocitu, že celá postel se ke mně mým vlastním potem lepí a že nevím, kde končím já a kde začíná slaměná matrace. Fuj.

Po chvíli to nevydržím. Vymnu si z očí prach a písek, který se mi tam nějakým záhadným způsobem vždy v noci dostane. Možná mi ho chodí tam chodí někdo potají sypat.

Když vyjdu ven, místní už jsou vzhůru. Vařím snídani. Většinou jen pro sebe a posledních pár spáčů, kteří využili ranní chlad stejně jako já. Dělá se vedro, u ohně ještě větší. Smažím vajíčka, vařím čaj, protože z včera nezbyla sadza (kukuřičná kaše) podávaná jako příloha ke všem jídlům, ze které lze po ránu vyčarovat snídaňovou kaši – stačí přidat vodu, rozvařit a nasypat cukr. Jak prosté.

 

Po snídani, s očima opět plnýma písku jdu pomoci s mytím nádobí. Nejen od snídaně, ale i od večeře. A protože dohromady jí celá vesnice, odhadem dobrých třicet lidí, umíte si představit tu hromadu! A k dispozici jsou jedny malé necky, kýbl s čistou (po pár kouscích nádobí pouze „ehm, čistou“) vodou na oplachování. A ten nejlepší mycí přípravek – popel.

Když je vše hotovo a mé ruce řádně promaštěné z té „čisté“ vody, začíná slunce skutečně pálit. Jde se na zahradu. Protože sezóna dešťů ještě nezačala, není moc co dělat. Jen vyčistit kus zahrady od staré kukuřice, plevele a trnitých keřů, aby byla půda připravená, až deště přijdou. Sesbírat, vykopat, zrýt…

 

Před jedenáctou je vedro nesnesitelné. Na poli to balíme. Není co dělat. Jen sednout do stínu a čekat na jídlo. Připojuji se k Socilo, matce dvou dětí o skoro deset let mladší než já. Vaříme…samozřejmě sadzu. Socilo mi do ruky vrazí kvedlačku a má velikou legraci z toho, jak se mi v patnáctilitrovém kotli vůbec nedaří sadzu rozmíchat. Pak dostávám vařečku. Vysokou skoro jako já. A klacek na zapření kotle. Kotel je třeba podepřít klackem, klacek přišlápnout, aby se kotel nezvrhl, a nabírat sadzu a pleskat jí o okraj hrnce. Po chvíli ze mě lije pot a Socilo mi se smíchem bere vařečku z ruky.

Je vedro. Začínám pít asi tak čtvrtý litr vody. Nikdo nic nedělá. Sedím ve stínu, povídám si s lidmi… někteří usnou, někteří tlachají. Pijeme čaj. Ve vedru málo co osvěží tak, jako horký silný čaj. Díky čaji se mi přestává chtít zvracet z vedra. Chvíli si hraju s dětmi, předvádíme chabý pokus o fotbal s míčem umotaným z plastových sáčků.

Zvedá se strašný vítr. Sype mi hrstě oranžového písku do očí. A vlasů. A pod oblečení. Ta potvora písek prostě vleze všude.

Najednou zahřmí a východní oblohu zaplní tmavé mraky. A náplň odpoledne je tu: čekání na déšť. Po třičtvrtě hodině intenzivního čekání a hypnotizování oblohy spadnou první kapky. Po chvíli jich je víc. Běhám s dětmi děštěm, skáču a křičím: „izulu! izulu! izulu!“ „Prší, prší, prší!“ radost z deště trvá deset minut. Pak je po všem, slunce zase začíná pálit.

 

Kolem čtvrté je opět čas na práci. Nanosit vodu, to hlavně. Naštěstí moje vesnice nemá zdroj vody daleko. Asi jen čtvrt kilometru. Už jsem se naučila, k obrovské radosti místních, nosit třicetilitrové kýble na hlavě. Ovšem stále si je musím přidržovat, k ohromnému pobavení Socilo. To je tak škodolibá ženština 😊 Holt málo co se vyrovná dělání si legrace z bělošky učící se dovednosti lidem z afrických vesnic samozřejmé.

Poté zase chvíli práce na poli a opět vaření. Nemusím být u všeho, tak si jdu užít zlatý hřeb dne. Tedy, není to tak úplně zlatý hřeb, jako spíš černý kýbl – jdu si pro vodu, abych si za proutěnou zástěnou dala sprchu. V první řadě ale musím dostat ten písek z očí!

Piji pátý litr vody. Té ze čtvrt kilometru vzdáleného zdroje. Chutná trochu jako hlína. Ale věřím místním, že je pitná. Ťuk, ťuk na zuby… zatím ani nezvracím, ani nelítám na velkou jak splašená. Takže asi pitná je. Snad.

 

Je tma, na ohništi před kuchyňskou chýší plápolá oheň. Socilo podřízla slepici. Sadza se vaří. Pro mě nějaké zelené listí s cibulí. Mám hlad, oči plné písku a nemohu se dočkat jídla. První den mi sadza přišla nic moc. Teď, když mám dvakrát denně neskutečný hlad, mi přijde výtečná.

Sedíme, povídáme, smějeme se, jíme. Kolem se popelí děti. Hrajeme si, děti se popelí dál a usínají tam, kde zrovna padnou. Mně na klíně, stočené za mými zády, v kuchyni, na hromadě písku… Psi zrovna tak.

Je vedro, řekl by Čech. Je chladno, říkají Zimbabwané. Tak si i já tohle „chladno“ užívám s nimi. Jsem unavená. Z vedra, nošení vody, hrbení se nad nádobím a z poledního nicnedělání. Ale vzduch je svěží. Dnes prvně. Sezóna dešťů začíná.

Přeji dobrou noc, jdu si vymnout písek z očí a spát.

TAGS
RELATED POSTS