Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog malé příběhy o velkých věcech

Mia: rakovina mi otevřela oči, v padesáti jsem začala cestovat a skutečně žít

By on 5.11.2017

S Miou ze Slovinska jsme se potkaly u „karavanu s kávou“, jedním z mála míst, kde ve Victoria Falls jde sehnat opravdu dobré kafe. A pro společnou vášeň – kávu a cestování, se daly do řeči. A to jsem ještě netušila, s jak úžasnou dámou mám tu čest:

Jsem na cestě skoro měsíc, jedu terénním autem s pár přáteli z Namibie, přes Botswanu až sem do Zimbabwe. Občas to bylo náročné, ujeli jsme přes pět tisíc kilometrů, občas jsem řídila i mimo jakékoli cesty. Spali jsme ve stanu, kolikrát jsme spali na místech bez vody. Jen mezi stromy, slony a žirafami…

Když mi bylo 49 let, dostala jsem rakovinu. A to zcela změnilo můj pohled na svět. Uvědomila jsem si, že nechci žít tak, že dělám jen to, o co mě druzí požádají. Chtěla jsem žít svůj život, ne život druhých – zaměstnavatele, rodiny, společnosti, která člověka tlačí do toho aby žil tak či onak.

Když mi bylo padesát, uspořádala jsem velkou oslavu a všem říkala: nenoste mi žádné dárky, nestojím o věci, pokud mi chcete něco dát, doneste peníze a já si koupím letenku na Kubu.

A tak jsem poprvé vyrazila. Nakonec jsem z Kuby viděla stěží polovinu, protože jsem nechtěla opouštět krásná místa, která mě vzaly za srdce. Tak jsem nepospíchala, všude zůstala pár dní a bylo mi jasné, že přesně tohle potřebuji.

Že potřebuji cestovat, poznávat lidi. Zažít, jak krásní lidé hluboko uvnitř jsou. Že svět není plný potvor a blbců, ale krásných lidí, kteří umí být šťastný.

Syn mi říká, že jsem jiná, než dřív. A já jsem za to šťastná, protože až po padesátce jsem objevila, kdo skutečně jsem.

Už jsem pět let v důchodu a mám tak dost času, který mohu dělit mezi svou rodinu a mezi cestování.

Jde říct, že rakovina bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. Jen díky ní jsem sebrala odvahu podívat se sama sobě do očí, objevit, kdo jsem a začít podle toho žít.

Nikdy není pozdě začít si plnit své sny. Stačí poznat, co vaším snem skutečně je, na čem vám záleží a pak sebrat odvahu.

Mio, hodně štěstí a hodně dalších cest!

TAGS
RELATED POSTS