Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
Subkultury v Indonésii
blog

Indonéští punk kids: víc než subkultura s vůní benzínu a smaženého tofu

By on 30.10.2017

Hlouček dětí, které mi sahají svými hlavinkami tak do pasu, maximálně po ramena, živě diskutuje. Přitom hraje na ukulele a zpívá v jakartském parku. Všechna děcka jsou oblečena v černém, kožených vestách, na hlavách mají neumělá číra… Smějí se a zpívají. Moje pankáčská duše by nejraději vykřikla „to je ale roztomilé“. Avšak v případě dalšího nedalekého hloučku podobně oděných výrostků, kteří si svou výškou ničím nezadají se mnou, nemůže být o roztomilosti ani slovo. Sice se také smějí a zpívají, ale přeci jen…evropský turista si v zemi třetího světa dává pozor na mladíky, kteří by klidně mohli být gang. No že jo!

A tak jsem při své první návštěvě Indonésie, kdy jsem ještě cestovala sice nezávisle ale pořád dost turisticky, obešla hloučky prvních punk kids, které jsem kdy spatřila, uctivým obloukem. Tehdy jsem vlastně ještě vůbec netušila, že něco jako fenomén indonéských punk kids existuje.

 

Dva světy na jednom místě – punk a tradice Indonésie

Při dalších návštěvách Indonésie jsem na ně narážela pořád. Když žebraly na rušných křižovatkách, vyhrávaly na ukulele v autobusech, posedávaly na ulicích, nebo ve svých těžkých botách, ocvočkovaných kalhotách a kožených bundách procházely mezi rýžovými poli a mísily se s vesničany v tradičních sarunzích do bizarní mozaiky dvou odlišných světů.

Vesnice i město. Všude je to cítit smaženým tofu, laciným benzinem z výfuku motocyklů, potem farmářů, úředníků i mezi nimi se proplétajících mladičkých pankáčů. Vzduchem vibruje řev výfuků, muezínů houkajících z mešit, smíchu místních trhovců, vyvolávání dopravců a tím vším se proplétá zvuk ukulele a drsných punkových písní. Mezi ženami v šátcích se prolétají prostovlasé seriozní slečny a mezi nimi dredaté Indonésanky zavěšené do svých kámošů s číry. Rušný babylon, který ale na většině území Indnonésie pokojně koexistuje.

Víc než subkultura

Indonéské punk kids jsou víc než subkultura. Víc než underground. A nejen proto, že jsou vlastně největší podzemní punkovou scénou světa.

Vedle oficiální společnosti (v případě multikulturní, multináboženské a multietnické Indonésie spíš společností), která je typická úctou k formálním autoritám, poklonkování úřadům a formálním titulům, existuje společenství punkových dětí. Mladých lidí a malých dětí žijících mimo systém, mimo oficiální struktury, s vlastními zákony a pravidly. Obývají squaty, chýše a v Jakartě dokonce existují celé městské bloky ovládané a spravované pouze dětmi.

Někteří mladí lidé z punk kids si život na ulici, nebo spíš v punkové komunitě vybrali z vlastní volby. Jiní opustili rodiny kvůli ekonomické nouzi. Ale mnohé prostě skončily na ulici, protože se stalyi sirotky, jejich rodiče jsou ve vězení, nebo prostě onemocněli, ať již fyzicky nebo psychicky. A právě těchto dětí ulice se starší pankáči ujímají. Berou je mezi sebe, dávají jim střechu nad hlavou, jídlo, naučí je trochu číst, počítat, s trochou štěstí i pár slov anglicky. Tak akorát, aby si dokázali přeložit texty Sex Pistols.

Pro jemnější povahy děsivě vypadající subkultura tak do velké míry zastupuje roli státu. Dává domov, jídlo a elementární vzdělání těm nejzranitelnějším z dětí.

 

Vzdělání podle pankáčů

A mezi pankáčské vzdělání samozřejmě patří i hra na ukulele. Hlavní způsob obživy pankáčských dětí. Je to víc než žebrota, energická, drsná hudba, kterou vám s chutí zahrají je pravým uměním.

A je také kritikou indonéské společnosti.

Mnohdy jsem měla dojem, že právě děti ulice, punkáči, prakticky bezdomovci, se dívají na indonéskou vládu a společenské problémy své země takřka mým evropským pohledem. Kritizují náboženský radikalismus, korupci, nenávist, vzdělávání pouze pro diplom nikoli znalost, znečišťování a ničení přírody… A to rozhodně není samozřejmostí v zemi, kde většina uplácí i kvůli získání řidičáku. V zemi, kde se usiluje o získání jakéhokoli titulu a touží po zaměstnání na státním úřadě. Jen proto, aby mohli nosit uniformu, díky které si s trochou štěstí koupí auto a z okýnka pak vyhazují pet flašky. V zemi, kde se poklonkuje každému, jenom proto, že na sobě má právě uniformu státního úředníka.

 

Jako české máničky: násilné holení vlasů v Acehu

Punk kids: holení vlasů. Zdroj: http://www.bbc.com/news/world-asia-16176410

Ale být punkovým dítětem není legrace. Zvlášť pokud jste se narodili na špatném konci Indonésii. Na nejsevernějším a nejzápadnějším konci, v provincii Aceh. Nábožensky i kulturně konzervativním cípu, který je jedinou indonéskou oblastí, kde je uplatňováno právo sharía.

Punk kids jsou zde pravidelně stíhané, perzekvované, posílané do nápravných, nábožensky radikálních převýchovných táborů. A výjimkou není ani českým máničkám 60. a 70. let neznámé násilné holení vlasů.

 

Když úředníci a muslimské důstojné matky tančí

Většina Indonésanů však punk kids minimálně toleruje, přijímá blahosklonně a nebo si dokonce jejich přítomnost a zpěv užívá a spoluvytváří tak bizarní kulturní směsici, která je pro Indonésii typická.

Jeli jsme pomalou, dřevěnou lodí z ostrova Flores na Lembatu. Loď byla narvaná k prasknutí, všude spousta lidí, zvracících dětí, koz a motorek. A do toho mumraje přistoupila trojice punk kids, mladíků mezi 16-ti a 25-ti lety. Vytáhli ukulele a spustili…

Zpívali o korupci, manipulaci ze strany vlády a náboženských vůdců. Proplétali se mezi pasažéry, mezi seriózními úředníky v uniformách, mezi důstojnými muslimkami v šátcích. A ti všichni se usmívali, pokyvovali do rytmu a házeli do klobouku bankovku za bankovkou. Ke konci, kdy zpět a kritika vymývání mozků státem i církvemi gradovala, tak muslimské matky a uniformovaní úředníci div netančili.

A to se může stát asi jen v Indonésii.

 

Až se do této země, kterou miluji i nesnáším, vydám znovu, rozhodně musím najít jakartské čtvrti, kterým vládnout děti. Navléknout se do černého, vystavit svá tetování a žít tam pár dní s nimi.

 

TAGS
RELATED POSTS