Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád doma je seberozvoj na divoko

4 návyky proti stresu: okoukáno v Indonésii, otestováno v Česku

By on 16.10.2017

Dva měsíce zpátky z cesty a už cítím, jak město útočí. A nejen město. Práce, rychlé tempo, stres… A po workoholické zkušenosti z jara vím, že stres, přetažení…může dostat každého. Ale teď už jsem pevně odhodlaná, že tentokrát se nedám! Nedejte se také!

Zkusila jsem si do života zařadit čtyři návyky vlastní Indonésanům. A hle, fungují!

.

1. Duduk dulu – nejprve posedět

V Indonésii, ať přijdete kamkoli, musíte nejprve posedět. Slova „duduk dulu“, nejprve si posedíme, jsou vždy a všude zaznívající mantrou.

A ano, zpočátku jdou mnohdy na nervy. Unavení se chcete ubytovat a musíte nejdřív „duduk“. Chcete se zeptat na cestu a než vám někdo odpoví, musíte nejdřív „duduk“…  Navíc během duduk nesmí žádné vážné téma přijít na program, takže nějaké dohadování ceny, data odjezdu… Nejdřív mě to štvalo, pak jsem si zvykla, pak si „duduk“ zamilovala. A teď, zpátky v Praze, svědomitě aplikuji „duduk“.

Po probuzení, po příchodu do práce, po návratu domů, před odjezdem na výletem, po příjezdu do cíle výletu… Žádné honem k počítači nebo k plotně, prostě vždy a všude „duduk dulu“. Aspoň na pět minut. Sama nebo s manželem, přáteli. Chvilka „dudukování“ je chvilkou na to se zastavit. Vnímat vůni vzduchu, sluneční svit, mluvit s milovaným člověkem, je chvilkou, kdy jde neřešit věci, jen prostě být.

Zkuste každý den, nejlépe několikrát, prostě posedět a nic vážného neřešit.

.

2. Pomalé pohyby

Pozorovali jsme Indonésany, jak nám vaří jídlo. Hlad jsme měli takový, že naše žaludky požíraly sebe sama. Nervózně jsme se dohadovali, zda jsou Indonésané vůbec schopní rychlých pohybů. A došli jsme k tomu, že ne.

Po návratu do Prahy to netrvalo ani tři dny a už jsem byla v jednom kole, poletovala, pospíchala. Potřebovala věci vyřešit rychle a pak jsem se i hýbala rychle. Tep se zvyšoval a stresový hormon kortizol stoupal o sto šest. Utíkala jsem v práci od kopírky někam (ani nevím kam, možná to ani nebylo až tak důležité) a hlavou mi bleskl výjev z indonéské kuchyně. Pomalé pohyby! Zabrzdila jsem tak prudce, že kdybychom měli v práci na zemi hlínu, zvedne se kolem oblak prachu. A zbytek jsem došla pomalu.

A od té doby, jakmile začnu stresovat zrychlovat, řeknu si „Adélo, nejsi schopná rychlých pohybů“ a zařadím rychlost „Indonésan“. A hleďme… Hladina stresu klesá, roztěkanost mizí, mysl se koncentruje.

Stejně jako mysl ovlivňuje tělo, může tělo ovlivnit mysl. Uberte plyn ve výkonu, rychlosti a roztěkanosti těla a hle…mysl zpomaluje, zklidňuje se.

Až na vás zase přijde rychlé tempo „workoholik z velkoměsta“, zpomalte a zařaďte rychlost „Indonésan z vesnice“

.

3. Umění pochválit

Indonésie má rozsáhlou plejádu námětů pro malou nezávislou konverzaci. Od vlezlých „kam jdeš, odkud jsi“, až po roztomilé lichocení „jsi krásný, jsi chytrá“. A takové lichotky si říkají i lidé, kteří se absolutně neznají. Třeba se jen míjejí na ulici. Nikdy předtím se neviděli! Jasně, říkat cizím lidem v Česku, že jsou krásní, by alespoň pro mě stres spíš způsobilo, než rozpustilo. Ale pochválit prakticky cokoli kamarádům, kolegům, sousedům proti stresu funguje. A to z několika důvodů:

  • Abyste mohli pochválit, musíte být všímaví – nesoustředit se na své starosti, ale na druhé lidi.
  • Na chvíli opustíte pracovní tempo a vyšetříte si čas na příjemný lidský kontakt.
  • Soustředíte se cíleně na to pozitivní a hezké. A na co se soustředíte, to silněji vnímáte. Taková je síla nastavení mysli.
  • Vykouzlíte druhému člověku na tváři úsměv a ten je nakažlivý.
  • Lidé začnou častěji říkat hezké věci i vám

Takže další mantrou je: každý den vnímejte lidi kolem, ne jen svou práci a každý den někomu něco pochvalte.

.

4. Podívat se na nebe

Všimli jste si někdy lidí spěchajících do práce? Unavených, často vyfiknutých dle jednotného dress coeu a jdoucích ve špalíru k jedné kancelářské budově? A všimli jste si někdy, kam koukají? Buď před sebe, nebo do země. Nebo do mobilů. Naopak Indonésané nejen, že moc nespěchají, ale také okouní všude kolem.

A okounění je další z tipů, jak ve městě zpomalit. Stačí se podívat na nebe nebo do korun stromů. To vás zaprvé zpomalí (pokud tedy nechcete do někoho nebo něčeho vrazit a rozbít si frňák), za druhé vám to dá úplně jiný vjem, spojí s přírodou, denním i ročním obdobím, tempem života. Je to jako výlet uprostřed cesty do práce.

Takže poslední indonéský hack proti stresu zní: dívejte se do nebe a do korun stromů.

.

.

Všechny tyhle triky jsou zadarmo a stojí vás jen pár minut. Pár minut práce a stresování se, ne pár minut života. Protože právě v těchto okamžicích, je to ten pravý život – jste sami se sebou a s těmi, které máte rádi.

Tak se mějte krásně a „no stress“ 😊

TAGS
RELATED POSTS