Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci divožáci z Česka

Divožáci mezi námi I. – seznamte se s divokou rodinou z paneláku

By on 25.9.2017

Věřte nebo ne, divožáci jsou i mezi námi! V srdci Evropy, v Praze, Ostravě, Jihlavě, možná ve vašem domě, možná i přímo u vás doma. A mám trochu podezření, jak postupně poznávám vás – své čtenáře, že pravděpodobnost výskytu divožáků u vás doma je značně vysoká.

 

Zrovna před nedávnem jsem shodou okolností našla dvě malé divožačky v jednom panelovém domě. V třípokojovém bytě. V rodině dvou průvodců z jedné naší ScioŠkoly.

Jen jsem vešla do bytu, hned mě uvítaly dvě sebevědomé holčiny – tříletá a šestiletá. A ani jedna z nich se mě – cizí, potetované, v černém triku oblečené a dost zmoklé dospělačky – nestyděla ani nebála. Představily se, potřásly si rukou a zbytek večera mi povídaly o své školce, o lese, o oblíbených knížkách, o afrických šnecích, co mají jako domácí mazlíčky… A když jsme si začali povídat s jejich rodiči, nevynucovaly si pozornost a hrály si samy. A když nastal čas, samy se chopily kartáčků a vyčistily si zoubky.

Tolik mi připomínaly divožačky z divokých kmenových vesnic. Hlavně svou…

…samostatností,

bezprostředností,

důvěrou,

nerozmazleností.

 

S jejich rodiči, kolegy ze ScioŠkol, jsme se samozřejmě bavili o učení a dětech. Vášni a zájmu, který nás pojí. A postupně se mi odkrýval obraz jejich rodinného života, který se až tak moc neliší od rodinného života mých kmenových divošských přátel. Jen jeho kulisy jsou jiné.

 

A jak to chodí u průvodců vychovávající české divožačky?

Sousedé a návštěvy proudí bytem – a děti je znají, jsou zvyklé na přítomnost cizích dospělých, znají jejich vrtochy a příběhy

Holky spí s rodiči v posteli – ještě i ve svých třech a šesti letech. Může se vám to nezdát (osobně si také nejsem jistá, zda to tak chci, zda bych to dala), ale jedna věc je nezpochybnitelná – společné spaní dává dětem pocit bezpečí a vyrovnanost.

Co mohou udělat děti, dělají děti – holky mají své povinnosti a nikdo jim zbytečně nepomáhá.

Rodiče děti skutečně slyší – když holky něco nechtějí, něco jim vadí, rodiče je vyslechnou. Třeba když ta starší nechtěla chodit do školky. Rodiče to nebrali jako rozmar, ale vyslechli ji. A její důvody, mezi které patřilo, že děti ve školce nesmí v dešti chodit den apod. pro ně byly dostatečně zásadní, aby dceři vyhověli a školku změnili.

Rodiče dětem neotročí – umí nastavit hranice, aby si uchovali svůj prostor pro manželský život. A ačkoli dětem naslouchají a vyhoví, tak jen pokud je děti přesvědčí. Neotročí každému rozmaru, zůstávají autoritou, těmi zodpovědnými.

Děti chodí s rodiči do práce – celé léto pracovali průvodci na plánování a zvelebování školy. Děti tam byli s nimi. Učili se pomáhat, i nepřekážet.

Rodina žije spolu – doma se jen nepotkávají, nežijí vedle sebe a vzájemný čas si nenahrazují rychlou návštěvou zábavního parku. I z banalit typu čištění zubů sálala pohoda a odhodlání užívat si každou společnou chvíli.

Zní to banálně? Jo. Ale možná o té banalitě to je. Koneckonců už Nietzsche říkal, že velké věci přichází na holubičích nožkách. Tiše, nenápadně, tak, že si jich ani nevšimneme. Nietzsche sice mluvil o celospolečenských změnách, o velkých věcech. Ale velké věci se skládají z těch malých. A holubičí cupitání v rodinách, v nichž vyrůstají spokojené, sebevědomé, citlivé a kriticky smýšlející děti třeba jednou přinese i ty velké věci!

 

 

TAGS
RELATED POSTS