Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje seberozvoj na divoko život s kmeny

Dnes se nespalo: rituál začátku sklizně – den, kdy se nebe a země propojí

By on 21.7.2017

Letos jsem už tušila, co přijde. Prozíravě jsem se proto prospala již před večeří, abych mohla celou noc bdít a sdílet jedinečný den roku s ostatními z kmene Abui.

Spánku před večeří, o který se samozřejmě pokusila většina vesnice, předcházely dlouhé přípravy.

  • Muselo být zabito prase. Lukem a šípem a to tak hladce, že smrt přišla bez jakéhokoli trápení, v mžiku.
  • Musela se uvařit tradiční červená rýže. Ta se nejprve rozvaří v kotlících postavených v rituálním kruhu kolem oltáře, pak se vytvaruje do homolí a zabalí do banánových listů, kde ztuhne. Vypadá pak trochu jako dort a chutná dost příšerně 🙂

    Příprava tradiční rýže, která se odehrává v obřadním kruhu.

  • A hlavně! Musely se opravit střechy na Domech paměti, nebo také Domech dávných věků (nevím, jak nejlépe přeložit). Domy paměti jsou dva, stojí nad rituálním kruhem a oltářem. Jeden je pomalovaný bíle a v den rituálu se na jeho střechu vyvěsí tři bílé vlajky. Druhý dům je pomalován černě a na jeho střeše zavlály vlajky černé. Bílý dům představuje nebe, černý zemi. Oba domy musí být po celý rok zavřené a vstoupit do nich je možné jediný den v roce, kdy je možné propojit nebe a zemi.
  • Tento den se lze v Bílém domě modlit a hovořit s předky, přinést jim oběť ze svého dílu jídla, prosit o podporu. Tento den je lidem přístupná spojnice nebe a země. Proto místní šaman, můj hostitel bapak Abner i tento den spolu se staršími vesnice vkročil do Bílého domu.

 

Poté následovalo samozřejmě obligátní pití kávy, pokuřování, žvýkání betele, povídání a čekání na únavu, která umožní podvečerní spánek. Poté večeře a horečné očekávání chvíle, kdy starší vesnice zavelí k tanci.

V tomto mezičase již děti nacvičují kroky i slova tradičních tanců a písní. Zpívá se nikoli indonésky a dokonce nikoli pouze lokálním kmenovým jazykem, ale jeho vyšší magickou formou, kterou alespoň z části ovládá již většina pětiletých.

 

Kolem desáté jedenácté večer první ze starších vesnice přichází do rituálního kruhu, chytají se kolem pasů a začínají zpívat a tančit. Postupně se přidávají další a další, až nakonec tančí a objímá se celá vesnice. Včetně mě, samozřejmě, a to bez ohledu na to, že v tanečních krocích mě trumfnou i děti, co se sotva drží na nohou.

Ano a většina dětí se na nohou drží skutečně celou noc. Některé usnou maminkám a tatínkům v náručí, kteří se svými spícími ratolestmi tančí dál. Jiné doslova vytuhnou na lavičkách a jen co se trochu zmátoří, tančí dál.

Střídavě lidé odpočívají, pijí kávu, místní alkohol sopi vyráběný z palmy, žvýkají betel a povídají si.

Tak to jde až do východu slunce. Jakmile je celé nebe modré a první paprsky se derou skrze mraky, změní se tanec i písně. Lidé se již nedrží kolem ramen, ale za ruce a dál a dál gradují své tance do závratných rychlostí.

Každá píseň má jiný vyznám a každá se smí zpívat jen v určitou hodinu. Hlavním poselstvím a cílem této noci je posílení soudržnosti komunity, vědomí jednoty, oslava předků a prosba k nim, duchům i starému bohu, aby chránili svůj kmen.

Domy paměti (dávných časů). Bílý dům představuje nebe, černý dům zemi. Do domů je možné vkročit jen jeden den v roce, jinak musí zůstat zavřené.

Na závěr starší z žen každému rozdají jeden betelový ořech. Předává se skrytě, neviděn, z ruky do ruky a následuje úklona obdarovaného. Nakonec šaman bapak Abner vystoupí na vyvýšené pódium. Tak, aby stál mezi nebem a zemí. Tak, aby je propojil. Hovoří k předkům, duchům i bohu. K bohu starému, který zde byl předtím, než „přišel ten křesťanský“. Prosí o ochranu, prosí o dostatek. Během své modlitby rozkousne betelový ořech a naplive do všech světových stran. Pak rozstříká vodu – na sever, východ, jih i západ. Několikrát poklekne a všichni zúčastnění s ním. Nakonec sestoupí z pódia a podetne vysoký bambus připravený uprostřed obřadního místa, na oltáři.

Tím rituál končí, nastává čas odpočinku a jídla, které je ještě den po rituálu, stejně jako v obřadní den velice prosté.

Vesničané se rozchází odpočívat, spát, přemýšlet.

 

Během protančené noci se děje něco zvláštního, vzduch se chvěje, všichni jsou uvolnění a zároveň napjatí, snad betelem, sopi, či hrdelním zpěvem a tancem jako v transu.

Když jsem tančila a na okamžik zavřela oči, zpět, výkřiky a dupot mohou ověšených těžkými náramky mi rezonovaly v lebce. V těle. Tep, jakoby následoval taneční kroky. Chvílemi jsem přestávala cítit, kde končí mé tělo a začíná tělo druhého. Jako bych byla ztraceny v jedinečném rytmu, jednotě, vůni desítek zpocených těl. Velice s nimi, málo se sebou samou.

Nevím přesně, co se tuto noc, kdy se propojí nebe a země, kdy začíná sklizeň, děje. Ale jsem ráda, že mohu být součástí vesnice, kde otázka „jakého boha myslíš, starého nebo nového?“ může být myšlena vážně a je zcela legitimní.

TAGS
RELATED POSTS