Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje život s kmeny

Zpět mezi lidmi Abui: tam, kde žijí draci a i já jsem součástí kmene

By on 20.7.2017

Jen co jsem sesedla z motorky ve vesnici na pobřeží, rozbušilo se mi srdce. Nahoru k „mé“ vesnici jsem stoupala pomalu. Se zatajeným dechem. A taky s patnácti kily na zádech. Po pár desítkách výškových metrů mi přišlo, že musí být tak padesát stupňů celsia.

Jak jsem se blížila k vesnici, ze křovisek a zpoza kamenů začaly vykukovat první děti. Pokřikovaly na sebe ve svém rodném jazyce Abui, ze kterého samozřejmě nerozumím ani slovo. Děti, které jsem míjela, se ke mně postupně připojovaly. Zas jsem si připadala jako Krysař, za kterým místo hlodavců táhnou děti. Lil ze mě pot a děti se mi posmívaly.

Dorazila jsem do vesnice. Mezi domy ze dřeva a bambusu a s vysokými střechami z palmových listů završených magickými symboly. Do vesnice v horách. V lese, o kterém místní mluví jako o zahradě, pokud jde o obživu, již jim dává. Nebo jako o místě, kde žijí duchové – pokud jde o hrozby, jimž čelí. Do vesnice, kde stále věří na draky, obří hady i duchy. A já věřím, že pro zdejší kmen jsou všechny magické bytosti naprosto reálné.

Nesměle jsem vkročila a sedla si nedaleko centrálního kruhu s oltářem z kamenů, který je srdcem vesnice. A čekala. Děti brousily kolem a rozruch po chvíli přivolal i dospělé. Netrvalo dlouho a ozvalo se „nona Adel!“ – „slečna Adéla!“. A následovala už jen objetí a vítání. Po chvíli dorazil i bapak Abner, místní šaman, s jehož rodinou jsem loni žila. Zrovna se vrátil z vesnice na pobřeží a byl zpocený skoro jako já. Objetí bylo vlhké a smradlavé, o to ale vřelejší.

Pár úsměvů a byla jsem zase jejich. A od té chvíle žiji znovu svůj Abui sen.

Být zde je skutečně, jako na okamžik vstoupit do snu, vykročit mimo běžnou realitu.

Jak mě na Indonésii leccos štve, zde k mé kmenové vesnici je mi prostě jen dobře. Jednoduše, bezstarostně, přirozeně. Jakoby všechny starosti moderního světa zmizely. Zde není žádná frustrující politická situace, žádné zaplevelení země odpady, žádné kácení pralesů, žádný stres, nejsou zde žádné peníze, jichž by byl nedostatek. Lidé mají vše, co skutečně potřebují – jeden druhého. Je tu jen spousta lidí se srdcem na dlani. Ano, je to pouhá bublina uprostřed světa plného problémů. Ale na pár dní je to i moje bublina. Bublina, ve které nemám na práci nic jiného než sem tam pomoci s přípravou potravin, povídání si s lidmi, jež mám ráda, a hraní si s dětmi.

Mám pár dní ve vesnici, kde život vypadá jako před sto lety. Jako před dvě stě lety. Kde tradiční víra a způsob života jsou stále živé. Kde početné rodiny tvoří skutečnou komunitu. Kde každý má vše, co potřebuje a vše sdílí s druhými. Kde mně řekli: „až se budou ptát, proč tu žiješ s námi, řekni: protože i Adél je součást z kmene Abui“.

TAGS
RELATED POSTS