Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci divožáci světa

Kacířské poznámky: má vůbec cenu inspirovat se „divožáky“ z tradičních společností?

By on 18.7.2017

Indonésii mám skutečně ráda. Hluboce, opravdově. Ale i má obliba Indonésie má spoustu „ale“… Spousta věcí mě vytáčí, spoustu věcí tu nesnáším a spousta věcí je tu prostě principiálně špatně.

A stejně mnoho „ale“ má i výchova místních dětí, „divožáků“. Ostatně jako má svá „ale“ asi vše na tomto světě, nebo minimálně v oblastech lidské činnosti. Protože koneckonců my lidé jsme sice fascinující bytosti, ale máme také svá „ale“.

Navíc občas i v komentářích pod mými textu na facebooku i vy píšete mnohá „ale“. Ale musím říct, že většina vašich „ale“ je oprávněná a jsem za ně ráda.

Takže dneska budu psát o nejvýraznějších „ale“, která vyrůstání a výchova „divožáků“ z třetího světa, má.

 

Na začátek přiznávám, že asi i já mám občas sklon nasazovat si růžové brýle a na zdejší život nahlížet optikou představ romantismu o „vznešeném divochovi“. Naštěstí místní mě často vyvedou z míry. Už jsem se snad s Indonésii i „divožáky“ sžila dostatečně, aby mi bylo jasné, že romantiky se zde jen za nehet vejde. Ale za velký nehet 😊. Prostě za typický nehet indonéských chlapů, kteří si své drápy pěstují do neuvěřitelné délky, aby se jimi mohli drbat, otvírat věci a dali najevo, že se nepředřou, že nemusí pracovat rukama a patří tak k „lepší společnosti“. Inu, za takový nehet se romantiky vejde přeci jen o něco víc 😊. V případě výchovy a vyrůstání dětí je to třeba (mluvím o dětech z tradičních vesnic, nikoli z měst a bohatých rodin):

  • Děti mají volnost pohybu, který skýtá bezpečí vesnice, kde každý každého zná.
  • Rodiče jim nechávají dostatek prostoru pro volnou neřízenou hru a objevováním.
  • Většině praktických věcí se naučí spontánně hrou a napodobováním.
  • Mají prostor dělat chyby. Prakticky nejsou trestány, ale vždy jen nesou důsledky svých chyb.
  • Rodiče s dětmi jednají jako s partnery, ale respektují i jejich dětskost – potřebu hry, nevážnosti, chybování.
  • Rodiče dětem důvěřují. V rámci vzájemných vztahů i jejich schopností, děti nikdo neznekopmetentňuje.
  • Děti jsou tu nadmíru samostatné. Protože důležité pro zdejší rodiče je, aby děti zvládaly co nejvíc věcí samostatně. Radši tedy nechají dítě upatlat, hlavně aby se najedlo samo, než aby ho krmili.
  • Rodiny drží pospolu a všichni si pomáhají.
  • Děti tu mají přímý kontakt se světem svých rodičů, prarodičů, s prací, kulturou… Vidí jej, užívají jej, poznávají i utváří. Nejsou vydělovány do světa dětí odděleného od světa dospělých zdmi pokojíků, mateřských škol, jiným způsobem mluvy a skrýváním problémů. Dospělí žijí své dospělé životy spolu s dětmi a děti se tak učí. Prostě děti-divožáci jsou v těsném kontaktu se světem kolem sebe.

 

Jenže problém, z nějž vyrůstá většina našich milých „ale“ je v tom, JAKÝ JE TEN SVĚT, obklopující zdejší děti. A tím nemyslím jen to, že tu bují spousta nemocí, lékařská péče je mizerná, vláda nedobrá a životní úroveň nízká (aspoň z našeho pohledu).

Problémem jsou daleko měkčí a hůře uchopitelné nedostatky zdejšího světa. Pokusím se vyjmenovat alespoň některé z nich:

  • Nedostatek informačních zdrojů. Knihovny? Nejsou. Knihy? Nejsou. Internet málokdo umí používat, jako zdroj vědění. Vlastně zdejší lidé většinou ani neví, kolik zajímavého ve světě kolem je a tak to ani nehledají. Schopnost myslet kriticky je tak velice nízká a lidé jsou snadno manipulovatelní.
  • Nedomýšlení vlastních činů. Respektive vlastního konání v souvislosti s vymoženostmi moderní doby. Zdejší děti i dospělí dokáží žít (a v nejtradičnějších vesnicích tak naplno žijí) v úzkém sepětí s přírodou. Rozumí jí. Čemu ale díky nedostatku informací a kritického myšlení nerozumí, jsou fénomény, které přinesla moderní doba. Třeba plasty – výrobky v plastových obalech zaplavily indonéské obchody a použité obaly zaplavily Indonésii. Přišly rychleji, než se s nimi místní mohli naučit zacházet, nikdo jim neřekl, jak dlouho se rozkládají a že zabíjí vše, co jim dává život a obživu – rostliny, ryby, zvířata…
  • Mizerné školy. Nejde ani tak o to, že školami jsou mnohdy oprýskané budovy či prosté chýše. Problémem je způsob výuky založené na memorování, absence diskuse, kritického náhledu. A toto si mnohdy místní ze škol odnáší i do života – o věcech nepřemýšlí, jen dělají, co jim kdo řekne. A jsme zpět u manipulovatelnosti a neschopnosti kriticky myslet. Tento fakt podtrhuje to, že lidé, které jsem poznala a kteří se snaží měnit komunitu kolem sebe (prosazují recyklaci, bojují proti odlesňování apod.) jsou buď výborně vzdělaní ze zahraničních univerzit, nebo ti, kteří zdejším vzdělávacím systémem takřka neprošli.
  • Absence abstrakce. Zdejší děti se přirozeně naučí a osvojí si praktickou moudrost potřebnou pro každodenní život. Abstraktní myšlení, které je však nezbytné pro zvládání komplikovaného moderního (v případě třetího světa modernizujícího se) světa, je však na nízké úrovni. Navíc abstraktní myšlení je, minimálně z pohledu člověka ukotveného v evropské vědecké tradici hodnotou samo o sobě.

A po „ale“ následují i otazníky.

  • Turismus. Ano, dámy a pánové, i my „bule“ potulující se po Indonésii jsme potenciálním rizikem. Nevhodným chováním (rozdáváním peněz, odtažitostí, ofrňováním se) podkopáváme sebevědomí místních – cítí se být něčím míň a chtějí být víc jako my. Ono „my“ však většinou znají jen z telenovel, kde je líčen nereálný život. A pak od nás, kteří sem zavítáme. Nikdy nezapomenu na reakce místních, když jim popisuji, co znamená pracovat na plný úvazek, jaké platíme daně a že hypotéku za byt splácíme třicet let. Otevřenost a přátelskost nás „bule“, jakož i dobrý příklad (například co se právěbodpadů týče) může pozitivně měnit svět místních – dávat dobrý příklad, rozšiřovat obzory a uvědomit si, co je pro ně důležité. Např. mnoho místních po vzájemném srovnání životních stylů v jejich vesnici a u nás v Česku říkalo: „Jo, máte se dobře, máte lepší domy, cestujete… Ale já si radši každý den čtyři hodiny poklábosím se svou rodinou. Nemá cenu snažit se vás dohnat, nebyli bychom tak šťastní.“
  • Chybějící „dopřednost“, touha jít dál, zlepšovat se. Tenhle fenomén je pro mě osobně největším otazníkem. Na té nejprvnější, nejzákladnější úrovni mě irituje a je mi naprosto cizí. Když se nad tím ale zamyslím, tak si nejsem jistá, jak velký je to problém. Ze své kultury jsem přijala, že je potřeba víc a víc růst, rozvíjet se, zlepšovat – sebe, svět, vědu, techniku, všechno… Na druhou stranu je naše „západní dopřednost“ víc a víc předmětem kritiky – honíme se, jsme méně spolu, trpíme civilizačními chorobami, umíme být šťastní a mít radost z maličkostí? Kritizují to odborníci, psychologové, filozofové, lékaři…. A zakritizuje si asi občas i každý z nás povzdechem, jak jsme přetažení, unavení, nemáme na nic čas. Tak nevím, zda „dopřednost“ nebo naopak její absence je výhodou či nevýhodou. Asi ideál by byl, kdybychom se my Evropané a Indonésané potkali někde uprostřed. Ale čert ví, zda to jde. Navíc zhruba uprostřed mezi naší Evropou a Indonésií je Blízký východ a tam se mi moc potkávat nechce 😊

„Ale“ i „otazníků“ by se jistě našlo víc (špatná zkorumpovaná vláda, mizerný stav lidských práv, absence ochrany životního prostředí). Ale i jen tyto vyjmenované dávají prostor k mnohahodinovým úvahám. (Ty jsou mimochodem výborné pro zamstnání hlavy při mnohahodinových přesunech místními autobusy 🙂

 

Ve vztahu k dětem si z toho však odnáším jedno jisté předsevzetí:

Chci jednou vychovávat své děti na divoko jako divožáky, ale přeci jen v našem světě.

V našem světě i se všemi jeho „ale“, kterých také není málo. Ale který mám i přes „ale“ ráda.

 

***

Nutno říct, že mnohé z prvků výchovy a rozvoje divožáků pronikají, resp. jsou znovu objevovány i v našich zeměpisných šířkách. Ať již díky intuici a přirozenosti rodičů, nebo prostřednictvím různých alternativních pedagogických směrů. A mnohé (důvěra k dětem, práce s důsledky, samostatnost aj.) uplatňujeme i v našich ScioŠkolách.

TAGS
RELATED POSTS