Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci světa edunomád putuje

Sedět a koukat k učení nestačí! Hra a experiment posouvá dál. Nejen děti z odlehlých ostrovů Indického oceánu.

By on 13.7.2017

Seď, koukej a uč se! To zní docela jako nuda, že jo? A taky to trochu zavání klasickou školou, jak jí známe z vlastních školních škamen, kde jsme seděli, koukali na učitele a tak nějak se předpokládalo, že se při tom učíme.

V indonéských vesnicích, kde je asi nejoblíbenější činností většiny lidí sedět a koukat, však poučka „seď, koukej se a uč se“, dostává zcela jiný význam. Asi záleží, kde sedíte, na co koukáte a co se učíte.

Ať již dospělí ze zdejších vesnic dělají cokoli, jsou obklopeny hroznem dětí, které kolem nich sedí a koukají.

To, že se přitom i učí vyjde najevo až po chvíli, kdy se k poučce „seď, koukej se a uč se“ přidá další imperativ: „hraj si, napodobuj, zkoušej“.

 

V jedné rybářské vesnici jsem se ráno vypravila na pláž pozorovat rybáře, jak vyplouvají na svůj lov. Ani jsem se při zírání na ně necítila nepatřičně, protože byl kolem i dav zírajících dětí. Když rybáři odpluli, myslela jsem, že už se nic zajímavého dít nebude a málem jsem odešla. V tu chvíli se však začalo dít to nejzajímavější. To, co je pro učení mnohem důležitější než koukání: hra a experiment.

Jakmile lodě s dospěláky zmizely za obzorem, shodily ze sebe děti šaty a vydaly se pro starou rozbitou loďku, s níž si mohly hrát. Chvíli s ní jen tak blbly ve vlnách. Lezly na ní, skákaly z ní, plavaly kolem, křičely a řádily. Po chvíli se ale loďka, protože přeci jen byla stará a rozbitá, začala plnit vodou. Nebylo zbití – loďka musí na břeh, voda se musí vylít.

Moře však bylo příbojné a svah pláže prudký, děti nemohly loďku vytáhnout. Ale protože asi dostatečně seděly a koukaly, věděly jak na to. Rybáři, aby dostali své lodě na moře, používají kulaté klády, které kladou pod loď, aby zmenšili odpor písku.

I děti vyběhly najít patřičné klacky. Menší, protože i jejich loďka byla menší.

Chvíli koumaly, v jaké fázi přicházející vlny zabrat, na jakých místech loď tlačit, kde táhnout. Různé děti předkládaly různé návrhy. A ať už přišlo s nápadem dítě nejstarší, nebo to úplně nejmenší, ostatní jeho návrh bez reptání vyzkoušely.

Když se podařilo loď vytáhnout, vylily z ní vodu. Chvíli se dohadovaly, co dál. Někdo chtěl plavat, jiný skákat z lodi. Ale nakonec se shodly, že ještě párkrát zkusí loď na moře vrátit a vytáhnout, aby se to naučily pořádně.

 

Když děcka seděla a koukala, naučila se teorii – loď se lépe táhne, když pod ní dále klacky. Ale dovednost manipulovat s lodí a ovládat jí přišla až ve chvíli, kdy si hrály, napodobovaly a zkoušely.

 

A tak je to asi s veškerým učením.

Přeji příjemné sezení, koukání a hlavně hru a experiment! Prostě přeji krásné učení – protože svět vzdělává a experimentovat s ním je krásné!

TAGS
RELATED POSTS