Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci divožáci světa

Nepomáhat! Tak indonéští rodiče z vesnic pomáhají svým dětem.

By on 9.7.2017

Když do indonéské vesnice, zapadlé kdesi v horách, přijedou Indonésané z Jakarty, uhodí vás do očí mnoho rozdílů.

Nejen to, že vypadají jinak. Přeci jen Jávánci jsou jiné etnikum – světlejší a s jemnějšími rysy než etnika obývající východ oblasti Nussa Tenggara Timur. Do očí vás praští i rozdíl v oblečení, vybavenosti technikou apod., přeci jen Jávánci patří k těm bohatším Indonésanům. Zvlášť pak ti, kteří výletničí po odlehlejších oblastech (a výletničí vždy v drahých autech s najatým řidičem). Ale ani míra bohatství, poevropštění a městské kultivovanosti není tím největším rozdílem.

Hezky česky řečeno, jako nebe a dudy je jejich přístup k dětem.

Zrovna před pár dny, dorazila do městečka, kde jsme přebývali i my, jedna rodina z Jávy. Potkali jsme je v restauraci. Vlastně jsme je  dřív slyšeli, nepotkali tváří v tvář. Hlavně tedy byli slyšet jejich děti předškolního věku hlasitě se dožadující čokolády. A pak utěšování, když zakoply na schopech.

A jako správné jávánské děti, dorazily řádně ověšené plastovými a mimořádně nevkusnými hračkami. A o pár metrů dál si hrály děti místních, které si hračky většinou samy vyrobily – z bambusu, dřeva, odpadků…

Malá javánská děcka celé odpoledne a večer nepřestávali křičet. Chtěla sladkost. Chtěla pozornost. Chtěla…prostě něco. Místňácké děti se pokojně popelily kolem a když chtějí pozornost, pohlazení, pomazlení od svých rodičů, tak prostě přišly k dospělému a začaly se mazlit.

A rozdílně se samozřejmě chovají i rodiče.

Bohatá vyšší třída z Jávy svoje děti stále zabavuje, dělá na ně opičky, cpejim pořád jiné a nové hračky, nebo mobil či tablet. Samozřejmě. A jakmile se jejich drobotina přiblíží k potenciálnímu riziku (většinou malichernému), běží za dětmi s transkulturním výkřikem „pozor, spadneš“. A v tu chvíli se malé Jávánče většinou rozbrečí. Ať už spadne nebo ne.

Zároveň si Jávánčata užívají luxusu, že jim rodiče pomáhají. Tu je vysadí na větev, tu je zvednou, aby lépe viděli, tu jim vedou ruku při krájení. A Jávánčata chtějí být vysazována výš a výš. Snaží se lézt výš a výš. Nablízku je přeci rodič, který jim pomůže, který je chytne…

Malým dětem ze zdejších etnik, ať již jsou to děti Manggarai, Ngada, Nagaeko, Lio, Sikka… se tohoto přepychu nedostává. Stejně jako Jávánčata (a snad všechny děti světa), chtějí lézt po stromech. Ale nikdo je na větve nevysadí. Vylezou tak jen tam, kam zvládnou. A odkud se zvládnou bezpečně vrátit samy. Už v předškolním věku se většinou chopí mačety, ale mají tak dobře odpozorováno, jak s ní zacházet, že si prsty neuseknou. A kupodivu po mačetě nesáhnou dřív, než jsou s to ji ovládat.

To samé platí pro rozdělávání ohýnků, opékání vlastnoručně ulovených ryb… Děti vědí, že dospělí někde na blízku jsou, ale zároveň si jsou jisti, že dospěláci nebudou nic řešit za ně. Pokud nepůjde do tuhého. Možná i proto dělají jen to, na co jejich odpovědnost a dovednosti stačí.

Doufám, že jednou budu mít dost sebekontroly, abych své děti nevysazovala na větve.

TAGS
RELATED POSTS