Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje malé příběhy o velkých věcech

Jak pan Blasius ke kousku ráje přišel

By on 9.7.2017

Pan Blasius našel svůj kousek ráje. A protože to byl ráj vskutku rajský a navíc dobře zásobený mladými kokosáky, nakýblovali jsme se k panu Blasiusovi a jeho rodině, abychom si z ráje také něco urvali.

Příběh Blasiuse je na Indonésana trochu neobvyklý, na druhou stranu je tím nejtypičtějším z typických. Obvykle ve venkovských oblastech Indonésie, zvláště pak na ostrovech regionu Nussa Tenggara máte dva typy mužů. Ty, kteří takřka neopustí svou vesnici a prožijí svůj život v tamní komunitě a dle tradic svého etnika. Těch je většina.

A pak ty, kteří zkusí své štěstí na bohatším ostrově, nebo dokonce za mořem – v Malajsii, Singapuru. A to jen proto, aby se nakonec vrátili do své vesnice a žili v tamní komunitě a dle tradic svého etnika.

Pan Blasius je ten druhý případ. Roky pracoval jako námořník v Malajsii, Singapuru a Thajsku. Pak se vrátil do Indonésie a začal šoférovat. Na Kalimantanu a Jávě, aby nakonec vyjel zase do zahraničí a řídil taxík v Dilí ve Východním Timoru, nebo jak říkají Indonésané na Timor Leste.

A tam potkal svou osudovou lásku, Cerfinu. Často jezdíval kolem univerzity, kde Cerfina studovala. Protože se mu líbila, strašně toužil dát se s ní do řeči a někam ji pozvat. A tak to udělal jako typický Indonésan. Jal se na ní pokřikovat z auta 😊 Stále častěji jezdil kolem univerzity a volal na Cerfinu ty nejtypičtější fráze, které v Indonésii slouží k prolomení ledů: „Jak se jmenuješ?“ „Co děláš?“ a samozřejmě nejtypičtější „kam jdeš?“

Po pár dnech pokřikování dostal i svoje odpovědi. A o dalších pár dní později i Cerfinu.

Jenže vdát se za Indonésana není pro dívku s vysokou školou ekonomickou žádné termo. Otec Cerfiny zuřil a nechtěl jí Blasiusovi dát. Ale to jim v jejich lásce nezabránilo. Jednoho dne se prostě vzali a vrátili na ostrov Flores, aby mohli žít s Blasiusovou komunitou a dle tradic etnika Lio.

A protože Blasius měl našetřené něco peněz z práce za mořem, mohl vybudovat svůj ráj. Mnoho hektarů zahrad, kde rostou kokosové ořechy, kakao, káva, spousta ovoce a všemožnézeleiny. Nejprve měli dům na kopci, ale jakmile přešla možnost zabrat si místo pro dům u snad nejkrásnější pláže na ostrově, využil ji.

Jídlo mu roste na zahradě, mu kvoká po dvoře, nebo mu to kamarádi vyloví z moře. A na věci, které nelze vypěstovat či ulovit si vydělá jednoduše tak, že prodá kokosáky nebo jeho žena navaří těm, kteří se mu na hodinku, odpoledne nebo pár dní vetřou do jeho soukromého ráje.

Třináct let žije se svou ženou Cerfinou, má tři syny a již sedm let tráví své dny v ráji.

Již sedm let nepospíchá, nikam se nehoní jako kdysi za mořem, jen žije se svými blízkými.

TAGS
RELATED POSTS