Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divožáci divožáci světa

Divožáci: divy divých dětí divochů

By on 14.5.2017

Pořád ještě úplně tu záhadu úplně nechápu. Strávila jsem sice mnoho dní životem kmenových vesnicích. Pracovala jsem s tamními lidmi, hrála si s jejich dětmi a pozorovala je. Hodiny a hodiny pozorovala, jak si hrají, učí se a vyrůstají děti „divochů“, prostě jak žijí DIVOŽÁCI. 

Jednoduše řečeno, viděla a zažila jsem kde co. To, co jsem viděla mě fascinovalo, ale ještě víc mě fascinovalo to, co jsem neviděla. Neviděla jsem:

  • brečící mimino;
  • vztekajícího se předškoláka;
  • děcka vynucující si sladkost nebo hračku;
  • výprask;
  • zákazy typu, „na to jsi ještě malý“;
  • strašení „pozor, spadneš…“;
  • dítě, co by fakt spadlo;
  • děti vyhýbající se pomáhání rodičům;
  • nudící se dítě;
  • dítě, které má strach nebo se stydí;
  • načuřeného puberťáka;
  • vystresované, unavené a nevyspalé rodiče.

 

A to je přesně ta záhada, kterou úplně nechápu. Jak je to vlastně možné! Proč to ve vesnici bez elektriky a pitné vody jde a v rodinách mnoha mých přátel a známých ne? Rozklíčování téhle záhady je pro mě výzvou pro všechny další cesty a dny, kdy budu žít se stejnými či novými kmeny. Ale pár odpovědí, nebo aspoň odlišností od evropské výchovy se rýsuje už nyní. Některé jsou známé, třeba:

  • děti si hrají ve věkově smíšených skupinách
  • děti se kojí do samoodstavu (Jo a uznávám, osobně s tím mám trochu problém. Za což se rovnou omlouvám všem, které se přes tento blok přenesly (a zvlášť, těm, co přenesli!). Já se nepřenesla a ani přenést neplánuji :-))

 

A některé jsou o něco překvapivější, možná neznámější nebo pro evropské vnímání kontroverznější a netroufám si u nich tvrdit, zda jsou dobré či špatné:

 

Attachment funguje

Teorie attachmentu (formulovaná Johnem Bowlbym) říká, že děti, které si v raném věku nevytvoří pevnou vazbu a pocit bezpečí skrze pevný kontakt s rodiči, se vyvíjí odlišně a nesou si řadu problémů. Dokonce zobrazovací metody potvrdily, že jejich mozek se vyvíjí často odlišně. Pro dobrý vývoj dítěte by tak mělo být hlavní, aby dítě bylo v intenzivním kontaktu s matkou. Pocaď teorie 🙂

No a to v kmenových vesnicích, kde se děti stále nosí a spí s rodiči v ložnici…vlastně ložnice ani postele tam nemají, prostě spí s rodiči, funguje.

Na druhou stranu ale matka nebo rodiče nejsou jedinými, s kým jsou malé děti v hodně pevném kontaktu. Předávají si je babičky, tetičky, sousedky, dědečkové, strejdové, sousedi, bráchové a sestry, bratranci a sestřenky… a často ani nevíte, čí dítě je čí. Všichni se k miminkům chovají láskyplně a mateřsky. A tady už jsme možná v lehkém rozporu s teorií attachmentu, která střídání vychovatelů spíše kritizuje… Možná ale stačí pocit bezpečí, které dítě od celé komunity má a fakt, že matka k dispozici někde je.

Každopádně výsledkem jsou klidné sebevědomé děti bez studu, kteří jsou s vámi ihned za kámoše.

 

Žije se s dětmi, ne pro děti

Děti „divochů“ jsou milované a pořád jsou pro ně dospělí k dispozici. Ale nevnucují se jim. Dělání vopiček, šklíbání a prdění na bříška je mnohem méně časté, než v našich zeměpisných šířkách a délkách.

Nikdo se děti nesnaží zabavovat. Jen s nimi prostě žijí, děti jsou součástí všech denních činností a mohou se zapojit, když sami chtějí. Rodiče a celá vesnice ale nejsou žádnými animátory a organizátory zábavy. Když děti zábavu a pozornost chtějí, přijdou samy, když nechtějí, tak prostě koukají, hrají si, napodobují. Samy, respektive s dalšími dětmi. A dospělí si jich někdy půl dne ani nevšimnou…ale jsou tam pro ně.

Děti nejsou zvyklé, že se jim někdo stále věnuje a pozornost si nevynucují, nebrečí a nenudí se, když zrovna netráví čas s někým jiným.

 

Co mohou udělat děti, dělají děti

Dětem ani nikdo moc nepomáhá. Obléknou si triko naruby? Hlavně, že si ho oblékly samy… Pokecaly se při jídle? Hlavně, že se najedly samy… Nezvládají jíst lžící? Ať jedí rukama, hlavně, že jí samy…

Výsledkem je, že děti kolem roku a půl se oblékají a stravují samy, jsou schopné pomoci s mytím nádobí, zametáním. Ta samostatnost mě nepřestává fascinovat.

 

Nikdo není na nic malý

Protože dětem nikdo přes míru nepomáhá, nemají děti tendenci pouště se do činností, které nezvládnou. Jakoby měly nějakou intuici a znaly své schopnosti a svůj vývoj. V momentě, kdy se chopí nože, tak jsou schopné ho ovládnout. Když začnou lézt na strom, lezou jen tak vysoko a daleko, že nespadnou. Jsou víc v kontaktu se svým tělem a schopnostmi.

Asi i proto, jim nikdo neříká „ne, řízneš se…“, „neblázni, spadneš“, „na to jsi malý…“ Divožáci prostě mohou dělat to, na co si troufnou, protože odhadnou své schopnosti.

A protože rodiny žijí spolu na malém prostoru a soukromí skoro neexistuje, jsou děti svědky i vážných rozhovorů. O financích, bojích se sousední vesnicí, o nedostatku úrody…nikdo je neodhání s tím, že to nepochopí, že jsou na to malé, že je nechtějí děsit. Děti poslouchají a učí se a když jim něco není jasné, tak se prostě zeptají.

 

Prostředí se přizpůsobí dětem, ne děti prostředí

Po návratu z cest jsem podrobila podrobnému a důkladnému zkoumání svůj byt. Co by se stalo, kdybych do něj pustila divožáka? Asi by během pár minut byly všechny věci venku ze skříně, stůl pokydaný jídlem, stěny počmárané… Prostě by tam byl binčus. Byla by to chyba divožáka? Nebo je to chyba bytu, že není připravený na přirozený a objevitelský způsob učení dítěte?

V kmenových vesnicích a v tradičních domech ale binčus není. A vlastně ani nemůže, protože není jak ho udělat. Třeba kuchyňské náčiní (oblíbené hračky asi všech batolat světa a zdroj věčného bince a starostí rodičů) mají rodiče divožáků zavěšené nebo umístěné v koších mimo dosah dětských ruček. Ale zároveň nejsou nedostupné zcela. Divocí rodiče pravidelně ten či onen koš sundají a nechají napospas dětem. Ano, děti ho rozkramaří. Co s ním taky jiného, že jo?! Ale v koši je tak šest věcí, takže velký binec nevznikne.

Navíc děti mají omezený zdroj předmětů ke kramaření. Prostě jenom ten jeden koš. A tak si vystačí s těmi, které mají. Jejich pozornost neodvádí stále nové a nové věci, které by šlo ještě kreativním a nekonvenčním způsobem rozkramařit. A byla jsem fakt v šoku, když jsem viděla ani ne dvouleté děti, které si samostatně hrály s jednou vařečkou a jednou pokličkou víc jak třičtvrtě hodiny. Žádný binec, vysoká pozornost, žádné rozptylování…

 

Děti s rodiči pracují

Díky tomu, že v kmenových vesnicích neexistuje nic jako „chodit do zaměstnání“ a všechna práce se odehrává kolem domů nebo na přilehlých polích, tak děti přesně vidí, co dělají rodiče. A jak je to malým dětem vlastní, napodobují. Dospělí je do pomáhání nenutí a když děti udělají chybu, nepeskují je a neopravují. Jen jim dají prostor, aby se zeptali, nechali si poradit… A nechávají jim volný přístup ke všem nástrojům, co používají dospělí. A děti? V osmi jsou schopné vyřezávat, plést rohože, vařit…

A věřte nebo ne, nikdo v celé vesnici nepamatuje, že by se při hře a napodobování zahrnující třeba sekání mačetou zabilo či zmrzačilo. Asi to až tak nebezpečné není.

A světe div se, divožáci pomáhají rádi. Možná proto, že to není povinnost. Je to čest. Známka toho, že jsou už velké a schopné, že zvládnou to, co dospělí.

A možná má svůj vliv i to, že na práci nikdo z rodičů a dospěláků nenadává, neříká, jaká je to pruda a že už chce volno.

 

Pravidelný režim neexistuje

Nikdo nehlídá režim divožáků. Nikdo neřeší, že je sedm a čas na koupání. Bdí se, když je světlo a spí, když je tma. A když se náhodou koná v noci slavnost, nikdo děti neuspává. Mohou tančit a zpívat, do kdy chtějí, dokud neusnou samy.

A když náhodou někdo potřebuje spát přes den, ať spí. Skvělým příkladem byl Ati – puberťák. Nosil přes hlavu šátek, aby se odlišil a byl za rebela. Strašně moc jedl. Byl v té fázi, kdy dospívající kluci prostě žerou a žerou. A furt spal. Zase taková ta typická pubertální fáze, kdy večer nejde puberťákovi usnout a tak potřebuje vytuhnout se přes den, kdy se mění hormonální rovnováha v těle, testosteron je zvýšen až 400x a spánkový hormon se vyplavuje v jiných hodinách, než u zbytku populace. Prostě Ati spal. Často. Jenom večer a v noci ne. A rodiče? Když potřebovali od něj pomoc, zkusili ho vzbudit. A když neuspěli, (skoro nikdy neuspěli) nechali ho spát s tím, že to asi potřebuje.

 

 

A hlavně – nikdo z výchovy a učení nedělá vědu.

Rodiče i děti poslouchají svou intuici a nejvyšší hodnotou je pro ně vzájemný vztah, důvěra a láska.

Jasně, výchova a učení v kmenové vesnici sama o sobě z nikoho neudělá úspěšného podnikatele, vědce, nenaučí tamní děti orientovat se v celé komplexitě stále složitějšího světa. Ale v kmenových vesnicích vyrůstají veselé, sebevědomé, hrdé a samostatné děti spokojených, klidných a nevystresovaných rodičů. A to je možná dostatečný důvod, proč se aspoň trochu od divožáků inspirovat.

Vědu, výkon, technologie, to můžeme přidat později.

 

 

TAGS
RELATED POSTS