Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog temná strana cestování

Historky z temné strany: Střet s úřadem třetího světa, podvody a inzultace kvůli žabkám

By on 23.4.2017

Cestování vypadá strašně cool a snadně (většinou je), ale občas se naskytne možnost vidět i tu temnou stranu. Historky z temné strany cestování – někdy děsivé, někdy anekdotické, hloupé a ponižující, skoro vždycky poučné.

 Většinu z těchto příběhů jsem nechtěla vyprávět v přímém čase, kdy se děly. Přišly mi moc vážné, nehezké nebo naopak banální a úplně pitomé (jako ta dnešní). Čas optiku změnil. Je na čase vyprávět.

 

Střet s úřadem třetího světa, podvody a inzultace kvůli žabkám

Před odjezdem jsem věděla, že v Indonésii budu skoro 90 dní, tak jsem si pořídila 60-ti denní vízum, které dle vyjádření ambasády „jde snadno prodloužit“. A já, blázen jeden naivní, husa jedna sluníčková, úřadu uvěřila.

V důvěře a naivitě mě utvrzovala vyjádření mých nových náhodných známých z Evropy, které jsem v Indonésii potkávala. Prodloužení víz? Žádný problém! Jenže oni prodlužovali na východě, v provincii Nussa Tenngara, kde je ruka úřadu tááák slabá. Já prodlužovala v Medanu na Sumatře. Druhém největším městě Indonésie. Kde je ruka úřadu tááák silná!

 

První střet s úřadem: najdi si přítele!

Takže přijdu na úřad Kantor Imigrasi na zahraniční oddělení. Nikdo tu nemluví anglicky. Po lámaném vysvětlování v indonéštině úředníci pochopí, co chci a začíná byrokratická anabáze jak z Dvanácti úkolů pro Asterixe:

Kopíruj, děvče, kopíruj! Ale ne u nás!

  • Dostávám tunu formulářů a povinnost jít okopírovat svůj pas, víza a zpáteční letenku do nějakého obchodu na ulici. Stojím v kanclu vedle kopírky a ptám se – „nejde to okopírovat tady?“ „Ne.“
  • Ok, jdu kopírovat. Vyplňuji formuláře pro cizince (polovina formulářů je jen v indonéštině). Odevzdávám formuláře a vysvětluji, že jsem nevyplnila kolonku „trvalá adresa v Indonésii“ protože jsem turista a cestuji sem a tam. Dostává se mi odpověď, že „i turista musí někde bydlet“. Ok, zapisuji jméno a adresu hotelu, který jsem náhodou viděla cestou na úřad.

 

Čekej, holčičko, čekej, v cizí zemi bez pasu!

  • Všechny formuláře odevzdávám 18. srpna a ptám se, kdy bude moje vízum. „Přijďte 23. 8.“, zní odpověď. Divím se, že je to nějak za dlouho – to ještě netuším, co bude následovat. 23. 8. mám přijít pouze se vyfotit a zaplatit. Pak budu muset čekat další 3 dny. Plány na cestu po Sumatře se sypou jak domeček z karet a chce se mi řvát – měla jsem letět do Kuala Lumpur, užít si den dva v civilizaci a aquaparku a pak se vrátit a dostat víza na vstupu!
  • Ale ok, odevzdávám formuláře a nechávám na úřadě svůj pas, místo kterého dostávám cár papíru, co by ho měl nahradit.
  • Sedám si před úřadem, nervózně pokuřuji a zapínám notebook, abych se podívala do průvodce (mám ho jen v pdf) a vymyslela, co dál, když budu muset ještě dvakrát zpět do Medanu. Vymýšlím plán, který obnáší dojít si vyzvednout vízum s dvoudenním zpožděním. Vracím se zeptat, zda to jde.

 

Podváděj, děvče, podváděj! Systém úřadů je vždy dobrý.

  • A to už mě úředník volá, že je tu problém. Vysvětluje, že pro můj typ víza (dle ambasády snadno prodloužitelného) potřebuji v Indonésii tzv. sponzora. Člověka, co se za mě zaručí. Nepotřebovala bych ho prý pro jiný typ víza, které ale dle informací ambasády v ČR vůbec prodloužit nejde. „Ok“, říkám – „může to být můj kamarád ze Sulawesi?“ „Ne. Musí to být někdo z Medanu.“ A pak se úředník diví, že tu nemám žádného partnera „boyfrienda“ (proč bych sakra měla mít?!?).
  • Ptám se, „co mám tedy dělat?“ „Najít si přítele, sponzora, který za mě ponese odpovědnost.“ Wow, to je fakt snadný úkol! Úředník říká, že „mohu zkusit požádat někoho v hotelu.“ Jsem vytočená. Má láska k pravdě a nenávist k úřednímu šimlu mě rozpálí do běla a ptám se ho, „zda si uvědomuje, že to bude jen formální zaručení, že mě ten člověk nebude znát a nemůže za mě ručit.“ Úředník jen kouká. Ptám se, „zda je pro něj důležitější formalita, papír, než skutečnost, že za mě někdo fakt ručí.“ Říká, že „tohle je systém, že takhle to funguje.“ Ptám se, „zda si myslí, že je to dobrý systém.“ Říká, že „systém úřadů je vždy dobrý.“
  • Balím si věci včetně pasu a jdu hledat „přítele, sponzora“. Lovím lidi na ulici. Většina lidí se bojí, prý „jsou úřady nebezpečné, a kdyby se cokoli stalo, odnesou to oni. Vláda a úředníci si prý dělají, co chtějí a mohli by to použít proti nim.“
  • Jsem zoufalá. Nakonec se jeden klučina zdá být ochotný. Bere si můj pas a někam s ním mizí. Nervozita vzrůstá. Nakonec se vrací a vyplní všechny formuláře a dokonce mi dá kopii své občanky. Ptám se, zda „za to chce nějaké peníze.“ Prý „chce jen být můj kamarád, abych věděla, že v Indonésii jsou dobří lidé.“ Přidáváme se do přátel na facebooku a já zdrceně odcházím na Kantor Imigrasi. Měla jsem letět do Kuala Lumpur.
  • Odevzdávám potřebné formuláře, odevzdávám svůj pas. Vysvětluji, kdy se přijdu vyfotit a že pro víza si dojdu později. Nechci se vzdát svých plánů na objevování Sumatry.
  • Zdrceně odcházím, mrmlám, že jsem měla letět do Kuala Lumpur a chytám první transport na autobusák a mizím z Medanu.

 

O týden později

Druhý střet s úřadem: dáme ti to sežrat a ty nám za to zaplať!

  • Potvory úřednické z oddělení pro cizince, které nemluví anglicky, už pochopily, že já mluvím indonésky. Tak na mě – a vsadím se, že schválně – mluvily rychle jak kulomet. A pak se potvory vztekaly, že nerozumím…
  • No ale vedle asi půl hodinového čekání na vytištění účtenky za poplatek, to už šlo hladce. Vyfotili mě, sejmuli otisky prstů, prolustrovali otázkami a nechali jít… Tak za týden zas na Kantor Imigrasi a snad už dostanu jak prodloužené vízum, tak i svůj pas.

 

O další týden později

Třetí střet s úřadem: inzultace kvůli žabce

  • Vcházím do areálu úřadu Kantor Imigrasi. „Hej, hej, tam nesmíte,“ volá ostraha. „Proč? Jdu si pro pas.“ „Tak mi ukažte pas.“ „Pas je na úřadě, jdu si pro něj.“ „Ale takhle tam nesmíte.“ „Proč?“ „Zákaz vstupu v žabkách.“ „Jiné boty nemám.“ „Ale v žabkách se na úřad nesmí.“ Udělám zdejší oblíbené citoslovce „whueee“, kterým se obvykle odhání kuřata a drzé děti, zuji se a pokračuji bosá. Sekuriťák je tak perplex a neví co říct, že mu naštěstí uniknu.
  • Před kanclem se znova obouvám. Naštěstí už jde vše rychle. Dostávám pas i s potřebným razítkem. Úřednice stojící vedle kopírky dává poslední instrukci: mám jít do sousedního obchodu okopírovat razítko, které mi dali do pasu a kopii donést zpět. Lupnu okem po metr vzdálené kopírce. Nic ale už nenamítám a jdu.
  • Sekuriťáka ignoruji a i on dělá, že mě nevidí. Radši. Vracím se, odevzdávám kopii a mám vyhráno. S pasem v ruce a žabkách na nohou si vesele ťapu z úřadu.
  • Najednou mě někdo chytne za rameno. Visí na mě o dvě hlavy menší úřednice z oddělení pro místňáky. A řve na mě. Jak jsem si prý mohla dovolit jít do úřadu v žabkách! Je hysterická. Asi jsem znesvětila její milovaný úřad. Pravděpodobně budou muset provést nějaký rituál, aby úřad znesvěcený běloškou v žabkách znovu nabyl důstojnosti.
  • Sklepávám ji ze sebe a za doprovodu hysterického řevu malé vzteklé úřednice vítězoslavně odcházím. Vízum prodloužené mám, pas mám, vytočila jsem pár blbečků…prostě úspěšný výlet!

 

 

Kdyby náhodou nebylo jasno. Tento článek je poctou všem českým úředníkům. I těm nejzamračenějším a nejnerudnějším! Díky, jste skvělí!

Navíc v posledních letech mi přijde, že výskyt usmívajících se úředníků má v Česku vzestupnou tendenci. Další díky!

A i kdyby neměl, oproti mocnému úřadu třetího světa, máme skvělé úředníky.

Takž ještě jednou díky všem českým úředníkům! Díky za to, že jsem Evropanka!

 

 

TAGS
RELATED POSTS