Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog temná strana cestování

Historky z temné strany: každý má svého hatera

By on 23.4.2017

Cestování vypadá strašně cool a snadně (většinou je), ale občas se naskytne možnost vidět i tu temnou stranu. Historky z temné strany cestování – někdy děsivé, někdy anekdotické, hloupé a ponižující, skoro vždycky poučné.

Většinu z těchto příběhů jsem nechtěla vyprávět v přímém čase, kdy se děly. Přišly mi moc vážné, nehezké nebo naopak banální a úplně pitomé. Čas optiku změnil. Je na čase vyprávět.

 

Nad rýžovými poli se přehnala tropická bouřka. Horká a voňavá. Vzduch se chvěl vlhkostí, vůní pylů nejroztodivnějších květin a rozechvíval paprsky slunce nabývajícími síly poté, co vystřídaly bouřková mračna. Moje nohy v žabkách capaly po mokrém asfaltu, nevyhýbaly se loužím, protože beztak už byly mokré a zespodu plné varhánků. V dobré náladě, svěží jak pobouřkový vzduch a prozářené jak chvějící se paprsky, jsem dotlapala až do své oblíbené kavárny, poručila si zázvorovou kávu a jako správná bule (bílý turista, jak nás Indonésané nazývají) vytáhla smartphone a připojila se. A jako správný bloger šla zkontrolovat facebook, odpovědět na komentáře a tak.

V upozornění na mě vyskočilo 15 nových likeů a asi tři komentáře. Skvěle, o zábavu postaráno! A jeden z komentářů zněl: „Chcípni ty  muslimácká děvko…“ Cože, co to, proč to? A další podobné se valily… Valily se pod příspěvek o křesťanském chlapci, který má sen, že bude jednou turistickým průvodcem na volné noze, a který nejen že umí skvěle anglicky (už to je v Indonésii takřka nevídané), ale i německy a trochu francouzsky a japonsky. (Mimochodem, přečíst si o něm můžete TADY.)

Pořád mi unikala souvislost mezi „muslimáckou děvkou“ a křesťanským učenlivým chlapcem. A pak mi to došlo! Je léto 2016, hysterie z uprchlické vlny v Evropě vrcholí a nebohý chlapec Sany má na sobě tradiční oblek kmene manggarai a na hlavě tradiční čepičku. A už jsem doma! Co na tom, že jsem Saniho poznala na táboře pořádaném katolickou církví, co na tom, že je křesťan a chce prožít šťastný život na Floresu v Indonésii, co na tom, že se skvěle učí! Jednou je snědý a má na hlavě čepičku. Pro některé úhlavní nepřítel!

Pocit uraženosti, že mě někdo nazval „děvkou“ přebíjí pocit křivdy, která byla učiněna na Sanim. Klid Adél, tvou hodnotou je otevřenost a než jsi odjížděla, tak ti u kávy Dan Přibáň povídal, že jednou z věcí, kterou lze dělat pro změnu společenské nálady, je diskutovat. Věcně a slušně. Tak jo, no… Držím dekorum, slušnost a diskutuji.

Jenže když vy na debila chlebem a argumentem, on na vás nožem a výhrůžkami…

A pak jedné noci nadešla pro pana hatera krizová chvíle. Úplně ho vidím, jak sedí u laptopu, jak ve dvě ráno sedí pod mdlým světlem lampičky a živí svou nenávist – vůči mně, holce co cestuje a snaží se být laskavá k lidem a vůči patnáctiletému farmářskému chlapci s devíti sourozenci z křesťanské rodiny. Živí svůj hněv, živí svou nenávist a do klávesnice datluje třeba toto:

 

A tak mi došlo, že diskuse v některých případech nemají cenu. Tohle pochopení zabolelo a jako nouze Dalibora naučilo mě novou dovednost – zablokovat někoho na facebooku (mimochodem, po podání stížnosti na dotyčného hatera nejen ode mě, ale od nějaké té desítky dalších čtenářů, vyhodnotil facebook, že podobné výroky nejsou v rozporu s jeho pravidly). Blokování jsem za rok existence edunomáda použila celkem na dva lidi a vždy až po mnoha dnech diskusí.

Zbývalo jen jediné – uchlácholit své blízké, manžela i maminku, že mi opravdu nikdo z haterů neublíží a že si náladu zkazit nenechám. To bylo asi nejtěžší, komunikovat s mými milovanými o tom, jak mě někdo nazýval a co všechno mi přál…

 

No, tento banální příběh, který mi na ostrově Flores zvyšoval tep a jemuž podobný zažila zřejmě většina blogerů, by asi měl nést nějaké poučení. Do teďka vlastně nevím, jaké poučení přinesl, možná toto:

  • Kdo chce nenávidět, bude nenávidět! Ať uděláte cokoli, ať už k tomu má důvod nebo ne.
  • Je povznášející mít pocit, že jste udělali, co bylo ve vašich silách. V mém případě, že jsem diskutovala a vysvětlovala dle nejlepšího vědomí a svědomí. Ale na něco ani všechny síly nestačí. A pak je načase chránit svůj prostor a prostředí, které vytváříte pro ostatním. V mém případě to znamenalo v pravou chvíli blokovat.
  • A hlavně – každý bloger má prostě nějakého hatera. A když ho nemá, tak asi neděláte nic zajímavého.

 

No a tak jsem si nakonec koupila jedno pivko Bintang a komorně oslavila svého prvního hatera.

 

Přeji pevné nervy i vám, ať už se budete stýkat a potýkat s kýmkoli. A přeji pevnou víru, v to, co děláte, ať už to zpochybňuje kdokoli.

 

TAGS
RELATED POSTS