Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog temná strana cestování

Historky z temné strany: Žízeň? Je libo výkaly nebo mrtvoly?

By on 2.4.2017

Cestování vypadá, jako něco strašně cool a snadného (většinou je), ale občas se během cest naskytne možnost vidět zemi, lidi i sebe sama z té temné strany. Historky z temné strany cestování – někdy děsivé, někdy anekdotické a hloupé, vždycky poučné. Když nahlédnete na temnou stranu tak dvojnásob platí, že svět vzdělává.

 Většinu z těchto příběhů jsem nechtěla vyprávět v přímém čase, kdy se děly. Přišly mi moc vážné, nehezké nebo banální, blbé a nechutné. Čas optiku změnil. Přišla chvíle vyprávět.

 

 

Žízeň? Je libo výkaly nebo mrtvoly?

 

Dnes to bude krapet nechutné. Ale přesně takové cestování někdy je. Nechutné a s prominutím k posrání. A přesně to se nám při výpravě na jednu kyrgyzskou sedmitisícovku stalo.

Málo co se vyrovná pohledu na sedmitisícové zasněžené vrcholky hor. Málokdy vám příroda ukáže svou sílu s takovou vehemencí, jako když usínáte a pod vaším tělem, v porovnání s mohutností hor zcela nicotným, praská ledovec, a do spánku vás z pár kilometrové dálky ukolébává zvuk řítících se lavin. A málokdy vám to nicotné tělo, bez kterého byste nežili, ukáže svou slabost tak intenzivně, jako když si v něm dá dostaveníčko výšková nemoc s žaludeční a střevní infekcí.

***

Po víc jak dvaceti kilometrech s pětadvaceti kily na zádech a převýšením aspoň 1300 m jsme dorazili do prvního výškového tábora na štěrkovém hřbítku táhnoucím se po ledovci stékajícím ze sedmitisícového Pik Lenina. Tábor byl zalit sluncem, naše nálada byla zalita sluncem a po obou stranách hřbítku si to uháněly pramínky křišťálově čisté vody.

Ta průzračná vodička nám připomněla, že vše až tak sluncem zalité není, protože máme žízeň a hlad. Honem pro vodu (od výprav z minulých let jsme měli echo, že se z těchto pramínků bez problémů pije), rozfajrovat benzinový vařič a vrhnout se do pití a vaření. Dát si cigárko, vyzout zapařené nohy z pohorek, hřát se na posledním slunci, než přijde noc a očekávaných -25 stupňů.

Noc přišla rychle. A spolu s ukrutnou zimou a sněhovou bouří přinesla i bouři do břich některých členů naší expedice. Ta nás donutila i v tom krutomrazu sprintovat k dírám vyhloubeným v štěrku a určeným pro vyměšování.

No co, jsme ve víc jak 4000 nad mořem, jedli jsme kdo ví co, to se stane…

Následující dny jsme se aklimatizovali, dělali drobné výstupy a vynášeli vybavení do druhého výškového tábora. A jak proviantu a vybavení v prvním táboře ubývalo, škrundání v břiše přibývalo a noční sprinty se stali koloritem a zábavou pro všechny z naší výpravy.

Už to začínalo být divné. Vydali jsme se tedy proti proudu pramínku na průzkum. A ejhle. Neodtávalo do něj nic jiného než kadiboudy, které si vybudovaly ruské cestovky pro své zhýčkané klienty, jimž kadící díry nebyly dost dobré.

Ok, příčinu známe. Řešení je nasnadě: brát vodu z druhého pramínku.

Další noc odpadla první dvojice z naší šestičlenné výpravy. A odpadla totálně. Horečka, průjem, zvracení, třes a slabost taková, že ani cepín člověk neuzvedl.

Další noci jsem odpadla já. Trochu jsem tehdá i brečela. Přiznávám. Však si to představte. Noc, mínus třicet, vánice, ostré vločky sněhu co řežou do nechráněné obnažené kůže jak malé jehličky. A jak na potvoru člověk musí mít nechráněý a obnažený zrovna zadek. V jednu chvíli být na velké s nehorázným průjmem, zvracet a do toho brečet. Myslela jsem, že umřu a ráno najdou mé tělo s holým zadkem na místě kakacího a zvracecího činu. Odporné. Možná jen strach z takhle ponižující smrti mi pomohl dojít zpátky do stanu.

Bylo nám jasné, že se náš stav zhoršil. Ti, co byli ve stavu chodit, se dalšího dne vydali opět po stopách pramínku. Do tohohle potůčku neodtávaly kadibudky. Odtával do něj ledovcový splaz. Splaz, který obnažil mrtvá těla obětí z velkého horolezeckého neštěstí v devadesátých letech, kdy lavina smetla druhý výškový tábor.

Z toho plyne poučení: lepší pít vodu z výkalů, než z mrtvých horolezeckých kolegů.

Po pití výkalů přišel jen průjem, po mrtvolách horečky, zvracení a pocity na umření a rozhojnění tak počtu objetí Pik Lenina.

A od té doby jsme pili jen rozpouštěly sníh.

***

Střevní potíže nás nepustily ještě nějakou dobu, ale mohly jsme fungovat. Dokonce dva z nás zdolali sedmitisícový vrchol. A my ostatní máme aspoň na co vzpomínat.

Takže tadá, happy end a nezapomenutelná storka, která pobaví v každé nepříliš distinguované a úzkoprsé společnosti je na světě!

TAGS
RELATED POSTS