Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog temná strana cestování

Historky z temné strany: s teroristou v posteli

By on 2.4.2017

Cestování vypadá, jako něco strašně cool a snadného (většinou je), ale občas se během cest naskytne možnost vidět zemi, lidi i sebe sama z té temné strany. Historky z temné strany cestování – někdy děsivé, někdy anekdotické a hloupé, vždycky poučné. Když nahlédnete na temnou stranu tak dvojnásob platí, že svět vzdělává.

Většinu z těchto příběhů jsem nechtěla vyprávět v přímém čase, kdy se děly. Přišly mi moc vážné, nehezké nebo banální. Čas optiku změnil. Je na čase vyprávět.

 

 

S teroristou v posteli

 

Už několik dní se nezjevil v domě „mé“ rodiny, s níž jsem na jihu indonéského ostrova Sulawesi žila. Zato ale na mě pravidelně číhal ve vesnici, nedalekém městě, v polích. Pronásledoval mě, kde se dalo. A toho parného prašného dne mě na motorce málem vytlačil ze silnice. Honička jak z akčního filmu. Já na skútru, on na motorce, předjíždění, vzájemné najíždění, řev. Řvala jsem na něj, odháněla ho, povolala na pomoc místní lidi. Nic moc nepomáhalo. Pokus místních mi pomoci hrozil přerůst v lynč a mlácení mého stalkera – Aishiho. Radši jsem tento pokus ukončila sama a místní „zachránce“ s díky poslala pryč. Sedla jsem si s Aishim do pangétu a dlouze s ním mluvila. Brečel, litoval svého života, lidí, kterým ublížil. Říkal, že se neměl nikdy narodit. Brečel. Bludy a stihomamy jej pronásledovaly. Byl obětí i viníkem. Omlouval se. Prosil o odpuštění. I přes zápach jsem ho chytla kolem ramen a řekla, že mu nemohu odpustit, co kdy udělal. Že to mu neodpustí nikdy nikdo. Musí s tím žít a zemřít. Ale že mu odpouštím to, co dělal mně. Brečel. Naposledy jsem stiskla jeho rameno, poplácala ho, nasedla na skútr a odjela. Od té doby jsem Aishiho neviděla.

 ***

Všechno ale začalo před více než týdnem. Seděli jsme s Madim a jeho rodinou před domem. Koukali na rýžová pole, na které se snášel soumrak, pili kávu, tlachali o možném i nemožném, hráli na kytaru, proháněli děti prohánějící slepice. Prostě indonéská rodinná idylka (pro hnidopichy: zkrátka zevlování).

Padající tmu rozřízli světla motorky a zvuk kytary rozřízli skřípějící brzdy. Nic neobvyklého, zřejmě jedna z častých nečekaných návštěv. Tedy, v Indonésii neexistuje nečekaná návštěva v pravém smyslu, protože skoro vždycky se někdo staví na kus řeči a kávu, vy jen nevíte koho čekat.

A tohohle příchozího rozhodně nečekal nikdo. Jak silueta ve tmě nabírala tvar, členové rodiny utichali. „Aishi,“ špitla paní domu. A to už u nás ta silueta seděla. Do obličeje jí nebylo přes slepené dlouhé vlasy vidět. Jen bylo cítit, že se několik dní nemyla. A beze slova mi brala cigaretu z krabičky. Madi, můj hostitel si povzdechl. „To je Aishi, můj bratr. A to je Adéla, kamarádka, co tu se mnou učí.“ Aishi si mě změřil pohledem a odvrátil se. Madi vstal, odtáhl Aishiho bokem a do ticha rýžových polí už zněla jen hádka v tak emocemi nadupané indonéštině, že jsem nerozuměla ani slovo.

Paní domu zavolala k večeři. Do domu jsem směla ale jen já, děti, Madi a jeho žena. Aishi dostal svůj příděl venku. Bylo mi stydno a Aishiho líto. Stačilo pár společných minut aby mi bylo jasné, že ten mladý muž je prostě psychicky nemocný. Ten mladý muž, který kdyby se umyl, by byl i pohledný. Na Indonésana vysoký, s ostrými rysy a perfektní angličtinou. Madi mi začal vysvětlovat, jak to v rodině mají. Aishi žije ve městě s třetím z bratrů. Od malička byl jiný a neschopný fungovat sám. Prý tu dnes přespí a zítra ho vyženou. Zdůrazňovala jsem, že mi Aishi nevadí, že za to nemůže… A celý tenhle rozhovor pod okny bez skel poslouchal Aishi. Po večeři jsem tak pro něj přestala být tou, které se ruka nepodává. Stala jsem se tou, která ho může zachránit. Myšlenkový a pocitový veletoč v nemocné mysli. Prý po něm jdou agenti CIA a Ruska (ano, jmenoval i své „nepřátele“, kteří jsou dávno mrtvi, jako třeba Jurij Vladimirovič Andropov). Prý se musí dostat z Indonésie. Prý jsou Evropané otevřenější a tak ho jen já mohu pochopit. Večer se táhnul. Nikdo nechtěl jít spát dřív něž Aishi. Aishi prý krade, špitla mi paní domu do ucha. V jednu ráno jsme ho zahnali. Madi mu ustlal v předsíni na zemi hned vedle zaparkovaného mopedu a fůry rozházených bot.

Já usnula obýváku, kde byla závěsy oddělená má matrace. Jediný kout soukromí. V indonéském vesnickém domě pravý luxus. V noci mě vzbudil smrad. Říkám si v polospánku, ty jo, se mi o tom Aishiho smradu i zdá…když tu vycítím, že nejsem sama. V posteli, nad mým spícím tělem se tyčil Aishi. Smrděl a prosil, ať ho zachráním. Že musí z Indonésie, začít nový život, vykonat velké věci. Nebo ať ho aspoň políbím a že bychom ostatním aspoň mohli říkat, že mezi námi něco bylo. Vysvětlovala jsem, vyháněla ho, po chvíli odešel.

Usnula jsem znovu, tentokrát s nožem v roce zastrčené pod polštářem. Pro sichr. Po chvíli mě opět vzbudil smrad a ten divný pocit, který má spící v přítomnosti nevítaného cizince. Zahnala jsem Aishiho nožem. A tak to šlo až do ranního křiku kohoutů.

Ráno Aishiho Madi se ženou poslal pryč. No, spíš vyhnali, došlo i na plácání koštětem po Aishiho zádech a honění mezi slepicemi. Jak z grotesky. Madi poznal, že noc tak groteskní nebyla. Pochopil, že se v noci něco stalo, i když jsem Aishiho napráskla. Nedokázala jsem to. Madi vyhrožoval, že ho dá do psychiatrické léčebny a já k tomu nechtěla přispět. Máloco je větší peklo než indonéská psychiatrie. A Aishi měl beztak peklo ve své hlavě.

Večer byl zpět. V domě již nesměl. Zamkli jsme všechny dveře.

Spala jsem klidněji. Nůž stále při ruce. V noci opět známý zápach a doteky na rameni. Aishiho ruka až po rameno zaklíněná mezi plaňkami, kterými bylo zabedněné okno, se snažila na mě dosáhnout. Aishiho pusa plná proseb o pomoc. A pro mě noc plná vyjednávání a šermování s nožem.

Třetí noc vlezl Aishi do domu větracími otvory po střechou. A opět přesvědčoval mě, domnělou zachránkyni. Toho rána jsem už vše Madimu řekla. Aishiho Madi vyhnal. Větrací průduchy jsme společně zmenšili dřevěnými laťkami, které jsme tam přibyli jako mříže. Když byl dům zajištěn, dovyprávěl mi Madi celý příběh svého bratra, za nějž se styděl. Vysvětlil, proč s Aishim nechce mít nic společného.

Aishi byl nemocný odmala. Nemocný a mimořádně inteligentní. Jeho bludy a neschopnost vyjít s lidmi v kombinaci s vysokou inteligencí nikdo nezvládal. Část psychicky nemocných v Indonésii zůstane s rodinami, pracuje na polích a vede vcelku běžný život. Aishimu to nestačilo. Byl sečtělý, ambiciózní, ale školu ani práci nezvládal. Frustrace narůstala, pocit nedocenění a absence místa v životě. Jednoho dne zmizel. Odjel na Jávu, kde se zradikalizoval a chytl se skupiny islamistických teroristů. Dva roky s nimi operoval na Jávě a v Banda Acehu na Sumatře. Pak se vrátil. Nejen stejně nemocný, jako když odjížděl, ale zároveň i zlomený.

 

Takže jsem měla v posteli (nevítaného a asi na pět minut) teroristu.

Vyháněla jsem nožem ze své postele teroristu.

Na rameni mi brečel terorista.

Divný pocit.

 

TAGS
RELATED POSTS