Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog divožáci divožáci z Česka edunomád doma je inovativní školy

„Žežu dševo!“ aneb upozadnit se, nezasahovat, děti příliš nechránit

By on 9.3.2017

„Užížnu ši tohje dševo!“ ozve se od úrovně mého pasu, kde blonďatá dívčina v růžovém triku na mě mává laťkou a zubatou pilou.

A v tom okamžiku mi hlavou, v jediné vteřině projede celé spektrum protichůdných myšlenek:

  • Takhle to má být!
  • Domorodé děti na Aloru sekající mačetou od věku tří let.
  • Ostré zuby pily se vražedně blyští.
  • Máme dětem věřit!
  • Jak ty malé ručky pilu zvládnou?
  • Děti zvládnou víc, než si myslíme.
  • Nejhorší je děti znekompetentňovat.
  • Má kuráž, holčina!
  • A pak že děti drží genderové role.
  • Co když se jí něco stane, co na to její rodiče?
  • Pětiletí domorodí řezbáři vyřezávají káči na hraní.
  • Takhle to má být, odvaha, optimismus a chuť zkoušet nové věci!

A zuby pily se blýskají. Na jejich ostrých koncích se odráží denní světlo a zářivky, odlesky vytváří symetrické hvězdičky, jako to bývá v animáčích. Myšlenka na hvězdičky na pile v animáčích evokuje animované uřízlé ruce a stříkající krev.

 

Jsem v brněnské ScioŠkole a v šoku. Ne z holčičky s pilou, ale ze sebe. Z toho, že zrovna já myslím na blyštivé hvězdičky a stříkající krev! Já, zastánce zkompetentňování dětí takřka od kolébky! Já, fanoušek tříletých domorodých dětí s mačetou! Zhluboka vydechnu, potlačím myšlenku, že to není moje dítě a odpovědnost je velká. Myslím na dívčinu kompetenci a chuť zkoušet nové věci, tvořit, řezat.

„Kde a jak chceš řezat?“

„Tady,“ názorně demonstruje holčina, dřevo jí ujíždí. „To dševo ujíždí, podlžíš mi ho?“

Držím dřevo přitisknuté k pracovní desce a protože je to malý kus dřeva, tak dva centimetry od mých prstů projíždí ty blyštivé, ostré, pilové zuby ovládané šestiletými ručičkami.

Věřit dětem, óm, věřit dětem, óm…opakuji si v hlavě svojí mantru. Po třech opakováních mám pocit, že se právě děje to nejpřirozenější. Pily se nebojím. Děti tvoří, řežou, učí se a já jim pomohu, pokud ony samy chtějí. Věřím jim. Na pár minut je svět zase v pořádku.

Když jsme dořezaly dřevo, připravila si pro mě dívčina další výzvu: „Teť ty laťky mušíme pšidělat k destičce, abych měla stoleček pjo panenku.“

„A jak je chceš přidělat?“

„Išolepou.“

Polykám slova o tom, že to držet nebude. Jen ať to zkusí a přijde na to sama. Holčina lepí, nohy nedrží. „To nedlší. Poladíš mi jak to pšidělat?“

A v tomhle okamžiku jsem si na sebe ušila další bič, došlo mi to v momentě, kdy ta slova vycházela mojí pusou: „Můžeš to zkusit přitlouct hřebíčkama.“

A to už se na mě zubí ta dívčí miniatura a v ruce drží kladivo o velikosti vlastního těla. „Tak to pšibijeme!“

Vypodkládám desku stolku jiným dřevem, přikládám nohu, která má být svrchu přitlučena. Můj osud je zpečetěn! Beru hřebík, držím ho. „Tak můžeš.“ A nad mé prsty dopadá kladivo, jehož topůrko dívčina stěží obemkne prsty svými šestiletými prsty.

Jeden hřebík, uf. Je to jako ruská ruleta. Druhý hřebík, uf. Napětí vzrůstá, hlavou mi běží propočty statistické pravděpodobnosti, že dostanu přes prsty. Pravděpodobnost s každým hřebíkem vzrůstá. Třetí, čtrvtý. Statistika opustila mou hlavu, svět je zase v pořádku. Děti tvoří, zkoumají, buší kladivem. Tak zo má být. Stůl je hotov. Holčina ví jak řezat a zatloukat hřebíky. Já jsem nezraněná a zas o něco pokornější.

***

Ona totiž je pravda, že stokrát můžete být přesvědčeni, že něco má být tak nebo onak (děti mají být zkompetentňováni a dospělí jim nemají rvát kladiva z rukou a křičet „né, bouchneš se“). Ale dokud to neustojíte v reálu, dokud neovládnete své chování i mluvení, je to pouze přesvědčení, které nemá smysl. A jednat v souladu s přesvědčeními, může být boj, protože mnohdy je v rozporu s tím, co je považováno za normu.

A když i já, pankáč a bezstarostný liberální jezdec, jsem myslela na zlomek vteřiny na ostré zuby a stříkající krev, jak teprve obtížné to musí být pro úzkostnější a více pečující povahy?

Suma sumárum – dneska mě děti naučily:

  • že se něco snadno říká, obtížněji koná;
  • že opravdu zvládnou víc, než se na první pohled zdá;
  • a že i s ostrým nářadím nezabijí ani sebe a ani nezmrzačí mě;
  • že se zraním spíš sama, než aby mě zranily děti – povedlo se mi spálit si předloktí o koberec, když jsme s dětmi hráli mrazíka 😊 Jsem větší nešika než ta šestiletá blonďatá královna pil a kladiv.

 

Přeji krásný den a odvahu!

 

 

 

Více o našich ScioŠkolách, kde děti dělají mnohem více než že zůstávají nezraněné, řezají pilou a buší kladivy můžete zjistit ZDE:

TAGS
RELATED POSTS