Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
divopraxe pohádky

O princezně a chudém tulákovi: marocká pohádka

By on 5.2.2017

pohádka z Maroka

„Už jste to slyšeli, další neuspěl…“

„Strašlivá tragédie…“

„Nebohá princezna, co s ní jen bude! Nikdo jí není schopen zachránit.“

„Již jsou to dva měsíce, co se objevil ten příšerný drak…“

„Snad se její otec, moudrý král neumře žalem!“

Podobné hovory plnily náves každé vesnice, vedly se v každém obchůdku a v každé kavárničce, kolem které mladý Abás procházel. Abás byl synem farmářů, který měl pět bratrů a tři sestry. Jeho rodiče byli chudí a poté, co museli živit devět hladových krků, byli ještě chudší. A proto, jakmile Abás dospěl, vydal se raději do světa, aby hledal své štěstí a také aby ulevil rodičům. Abás byl zvyklý hledět si svého. Na klepy si nepotrpěl, nikoho nechtěl obtěžovat, proto se i od vzrušených hovorů o nebohé princezně držel dál.

Když ale přišel už do páté vesnice, kde viděl tutéž scénu lomení rukama, lkaní a vyděšených hovorů o strašlivé tragédii, neudržel svou zvědavost na uzdě. „Co se stalo?“ Zeptal se starého prodavače čaje.

„Jak je možné, že nevíte, jaká hrůza postihla naše království? Naši milovanou princeznu unesl strašlivý drak!“

„Vynořil se z čistého nebe,“ přidala se k výkladu mladá žena nesoucí z trhu tuřín, „a unesl ji i s celým kočárem.“

„To zlí džinové, ti to zavinili!“ Pokřikovali děti.

„Je to marné,“ pokračovala starší korpulentní pasačka koz, „už desítky urozených princů se snažili naši princeznu vypátrat a zachránit a nikdo neuspěl. A náš moudrý král chřadne a chřadne, jak jej zmáhá žal!“

Abás byl z celé tragédie moc smutný, jako všichni v království. Princezna byla milovaná pro svou vlídnost a pomoc chudým, její otec král byl zase obdivovaný pro svou moudrost a spravedlnost. Abás zachmuřeně vyšel z vesnice. Myslel na princeznu, dělal si starosti a tak ve svých myšlenkách jen šel a šel. A jakoby jeho smutek nakazil i nebesa, náhle začalo pršet. Úkaz to v poušti velice neobvyklý. Ale i přes déšť Abás pokračoval ve své cestě do světa, přemýšlel o princezně a mokl a mokl, až celý promokl. Žádná vesnice v dohledu, slunce již zapadalo a pomalu se smiřoval s myšlenkou, že dnešní noc stráví sám, smutný a na dešti. V posledních slunečních paprscích ale zahlédl v dáli zborcený palác. „Tam budu alespoň v suchu“, pomyslel si a rozběhl se k němu.

***

Doběhl ke zřícenině a nesměle zaklepal na to, co zbylo ze zpráchnivělých vrat: „Je někdo doma? Haló?“ Zavolal do tmy. Odpověděla mu jen ozvěna a pak následovalo ticho. Abás vešel dovnitř a v té tmě se nemohl ani rozkoukat. Náhle se však ze tmy zjevila ruka nesoucí svíci. Plamínek svíčky skomíral a osvítil stěží tu ruku, která svíci nesla. Mihotání plamínku však stačilo na to, aby Abás jasně viděl, jak mu jeden prst ruky pokynul, jako by jej zval „pojď za mnou…“

Abás měl pro strach uděláno a vydal se za přízračným světýlkem. Plamínek jej vedl síní, proplétal se sloupovím, podcházel průchody a nízké klenby a po chvíli začal klesat dolů. Abás jej stále následoval. Scházel po dlouhých točitých schodech, pod nohami cítil jen prach a musel dávat pozor, aby mu nepodjela noha a neskoulel se dolů.

Vše kolem bylo zaprášené a polorozpadlé. Po mnoha schodech jej však plamínek dovedl do velké místnosti. Místnost byla pravým opakem zříceného a zaprášeného paláce. Velká síň byla osvětlená lampami, zdobená gobelíny, vyřezávaným nábytkem, koberci a polštáři, voněla kořením a horkým mátovým čajem. A co víc! Uprostřed místnosti stál stůl plný lahodného jídla. Prohýbal se pod ještě kouřící dušenou zeleninou zvanou tajin, saláty a polévkami, horami mandarinek a jiného šťavnatého ovoce.

Abás, celý hladový neváhal a pustil se do jídla. Najedl se tak výtečně, jako nikdy v životě. Když dojedl a dopil, objevil se v temném výklenku opět plamínek svíčky a ruka zvoucí Abáse k sobě. Abás se slovy díků ruku následoval, až došel do dalšího pokoje, ve kterém čekala běloskvoucí postel s nadýchanými polštáři a teplou přikrývkou. Byl tak unavený a přejedený, že skočil do postele i v šatech a sotva položil hlavu, usnul.

Až ráno jej vzbudilo něžné poklepání na rameno. Abás sebou škubl, ale nikoho v místnosti neviděl. „Děkuji ti, laskavý dobrodinče za skvělé jídlo a nocleh, jak jen se ti odměním?“ Volal do ticha prázdného pokoje. „Netřeba se odměňovat,“ odpověděl hlas, „odměnou je, že jsi zlomil mou samotu. Jsi první, kdo se nebál vstoupit. Pokud máš odvahu ještě větší, zůstaň další tři dny a tři noci. Nebudou tak příjemné jako tato noc, možná tě potkají věci tak děsivé, že se na ně bojíš jen pomyslet. Pokud ale zůstaneš a nepokusíš se o útěk a ani nebudeš křičet strachem či bolestí, zlomíš strašlivé kouzlo zlých džinů!“

„Nebojím se,“ odvětil Abás, „a nemám v celém širém světě kam jít. Zůstanu tedy, třeba se tu něčemu přiučím.“

Přes den Abás odpočíval a v noci, opět po skvělém jídle, ulehl do postele. Až do půlnoci spal klidně. Pak jej ale vzbudilo podivné praskání. A v mžiku byl pokoj plný nájezdníků v děsivé zbroji ozdobené kostmi a zvířecími tesáky. Útočili na Abáse. Hodnou chvíli se bránil, ale po chvíli jej přemohli. A pak jej bili a bili… Abás si v duchu opakoval, „hlavně nekřičet, hlavně nekřičet!“, až bolestí a vyčerpáním upadl do spánku.

Ráno opět Abáse vzbudila tajemná ruka. Tentokrát přinášela nejen jídlo, ale i hojivé masti a balzámy. Pomazala Abásovy rány a ty byly v mžiku zhojené a Abás se opět cítil silný a zdravý.

Druhé noci, opět s úderem půlnoci vzbudilo Abáse podivné šimrání. Otevřel oči a uviděl… obří pavouky jak lezou po peřině i pod ní, spouští se od stropu, lezou mu po nohou i hlavě. Jen stěží potlačil výkřik. Začal se ohánět a pavouky shazovat. To je ale jen rozdráždilo a začali kousat velikými kusadly. A čím víc je odháněl, tím více kousali.

Ráno se opět zjevila ruka, ošetřila Abáse a pohostila jej výborným chlebem, máslem, ovocem a ořechy.

Třetí noci vzbudil Abáse pocit, že nemůže dýchat. Kolem hrdla měl obtočeného obřího hada, který jej škrtil. Abás sice byl odvážný mladík, ale hadů se prostě bál. Byli jeho noční můrou. Pomyslel si však, „ten laskavý hlas by jistě nikdy nedopustil, abych zde zemřel, je to jen další zkouška.“ Dodal si naději a hada ze svého krku sundal.

Čtvrtého dne ráno se Abás probudil sám od sebe. Žádná ruka mu na rameno nepoklepala. Čekal a čekal, kdy se tajemný hostitel zjeví. Už se začínal o svého neviditelného přítele, jehož znal jen podle ruky a hlasu, bát.

V pravé poledne vešla do jeho pokoje mladá žena. Usmála se a jala se ošetřovat rány. Abás hleděl na její ruce. Ano, byly to ty, které tak důvěrně znal z předchozích dnů. Abás se začal vyptávat, proč mladá přívětivá dívka jako ona, žije zde v ruině? „Jsem princezna, kterou unesl drak, možná jsi slyšel…“ Abás se hluboce uklonil, ale princezna jej přerušila. „Neklaň se mi, to já bych se měla klanět tobě a tvé odvaze.“ „Ne, to ty jsi odvážná…“ Špitl Abás. Povídali si a smáli se až do slunce západu. Jakmile však slunce zašlo za obzor, princezna zmizela, jako by se rozplynula. A spolu s ní i všechny gobelíny a polštáře, postel i stůl. Abás stál sám uprostřed zříceného paláce a po jeho přítelkyni princezně ani vidu ani slechu.

Jenže Abás, i poté co zlomil kouzlo džinů a přežil tři děsivé noci v rozpadlém paláci, byl stejně chudý jako předtím. Neměl peníze ani koně, jediné co měl, bylo odhodlání: „Musím princeznu najít stůj co stůj, alespoň ještě jednou jí spatřit!“

***

Poté, co princezna zmizela, ocitla se rázem jako mávnutím kouzelného proutku zpátky doma, ve svých komnatách. Celá rozradostněná běžela za svým otcem. Radost a štěstí zachvátilo celé království.

Vyprávěla svému otci o mladém milém muži, který ji zachránil. Královi poddaní se jej vydali hledat. Projeli celé království, ale nenašli. Hledali totiž jen mezi urozenými muži, nebo alespoň mezi mladíky ze slušných rodin. Nikdo nehledal mezi nuznými tuláky ve špinavých košilích.

Uplynul rok a princezna pomalu ztrácela naději. A její otec, moudrý král, byl plný obav, aby jeho milovaná dcera nezůstala sama. Vždyť on tu také nebude věčně! A tak nakonec princezna souhlasila, že se provdá. Vybrala si prince, se kterým si hrávala, když byli oba dětmi. S princem byli přátelé, ale o nějaké velké lásce ale nemohla být řeč.

***

Ve svůj svatební den projížděla princezna městem ve svém kočáře. Bylo to veliké procesí. Král, dvorní dámy, králova stráž, princeznin kočár, za ním na koni princ, který se za chvíli měl stát jejím manželem a budoucím králem.

Princezna mávala z kočáru, zdravila se s lidmi, přijímala gratulace. Náhle ale, jako by jí projel blesk! Vzadu u hradeb uviděla známou tvář. Milovanou, usměvavou tvář, která na ní hleděla zpod špinavých slepených vlasů, splývajících na ramena oblečená v zažloutlé staré košili. Ale okamžitě ho poznala. Byl to on! Abás, její přítel! Její zachránce! Její láska!

„Zastavte!“ Zvolala na kočího. Vyhlédla z kočáru a přivolala k sobě prince a zeptala se ho. „Můj milý princi, představ si, že před rokem jsem ztratila klíč ke své truhle s nejcennějšími šperky po mamince. Nechala jsem si tedy vyrobit nový. Pak jsem ale ten starý našla. Který klíč bych měl používat?“

„Ten starý, samozřejmě!“ Odpověděl princ.

***

A tak si princezna zvolila svou starou a pravou lásku, chuďase Abáse.

TAGS
RELATED POSTS