Adéla Zelenda Kupcová
Prague, Czech Republic

Putuji za učením na divoko! Cestuji na divoko: nezávisle, nízkonákladově, punkově! A víc, než všechna "must see" z průvodců mě zajímají lidé a to, co se od nich mohu naučit. Láká mě zejména život v tradičních kmenových společnostech a to, jak se učí a rozvíjí jejich děti - divožáci!

sledujte na facebooku
Newsletter
Učení na divoko přímo do Vašeho emailu!
Instagram Feed
1
blog edunomád putuje malé příběhy o velkých věcech

Hasan: chlapík od plotny a velbloudů a jak jsme se nic nedozvěděli

By on 30.1.2017

„Vy máte ale těžká jména!“ Diví se Hasan, do jehož z hlíny uplácaného domku v poušti jsme se nakýblovali.

„Odteď budeš Mustafa,“ ukazuje na Zelendu, mého muže, „a ty budeš Aisha“ kyne ke mně.

A protože víme, že Hasan i jeho tři bratranci mají rádi fotbal a znají dokonce i ten český, tak odvětíme: „A ty budeš Petr, ty Čech, ty Tomáš a ty Rosický.“ Brzy ale zapomeneme, který je Petr, který Čech, který Tomáš a který Rosický, protože v turbanech, které si navíc neustále mění, je rozlišujeme jen těžko. My však pro naše nové přátele, kteří neopomínají neustále zdůrazňovat, že jsou nomádi, už natrvalo zůstáváme Mustafou a Aishou. A po chvíli na to i slyšíme.

 

V poušti se nespěchá

Hasan a spol. nám vykládají o životě v poušti a neustále zdůrazňují s patřičnou hrdostí nomádskou identitu lidí Sahary. A to, že jako nomádi jsou svobodní. A opravdu, život na venkově v poušti se liší od venkovského života snad kdekoli. Zatímco běžný farmář vesničan vstává za kuropění, tak „nomádi vstávají kdy se jim chce“, hlásí Hasan hrdě první večer. A opravdu, ráno jsme to my, kdo je první na nohou.

Když se vyhrabe Hasan a bratranci, začne šrumec kolem velbloudů. A velbloudi i bratranci a další členové rodiny se množí geometrickou řadou. Zatímco v noci naše hliněné domky obývali všeho všudy dva nomádi, dva Češi a kolem se poflakovalo sedm velbloudů, je tu najednou víc o další dva bratrance, souseda, Hasanova tatínka a dalších pět velbloudů. Ráno, pro nás ovšem hodně pozdní ráno, začíná výpravou ke vzdálené studni, aby se napojili velbloudi. Cestou se velbloudi pouští do vzájemných soubojů. A jako na potvoru hlavně ti, které vedu já nebo Zelenda.

Po napojení velbloudů čeká celou výpravu cesta zpět a vaření snídaně. Na střídačku krmí naši hostitelé svých třináct velbloudů a své dva Čechy. A než se nadějeme a najíme, je poledne…

A tak poklidně plynou dny v poušti. Tu čaj, tu jídlo, tu karetní hra a neustálé legrácky. Občas se někdo staví na návštěvu, občas si někdo půjčí velblouda…

 

Vydělat a oženit se…

Pro Hasana jsou právě velbloudi hlavním živobytím. Ať už je půjčuje lidem z vesnice, vozí náklad a nebo turisty. Ale nepředře se. K životu v pouštním hliněném domku moc peněz nepotřebuje. Ale jak sám říká, v posledních měsících ho peníze pálí. Ne, netouží ani po novém telefonu, ani po nové motorce či nedejbože značkovém oblečení. Touží se oženit. A aby měl na „věno“, které musí složit rodině své ženy a také aby mohl uložit pro svou budoucí manželku peníze bokem, které by jí posloužily jako rezerva „kdyby něco“.

 

…ale hlavně ne moc brzy

Hasan se chce oženit tak za rok za dva. Dnes je mu jednatřicet, jeho nastávající čtyřiadvacet. A těší se. Na druhou stranu ale zase tak s vyděláváním peněz nespěchá. Ostatně, Hasan nespěchá s ničím. Po svatbě mu skončí volnomyšlenkářský pouštní život. Odstěhuje se do vesnice a večery nebude trávit s bratránky u ohně zpěvem a hraním na bubny, ale s rodinou. Občas si zajde do kavárny, občas vyjede do pouště za výdělkem, ale tohle poflakování skončí.

Snažíme se z Hasana a bratránků vytáhnout co nejvíc o jejich představě manželství, ideální ženy, lásky… Ale odpověď vždy zamluví. Nakonec nás radši vytáhnou do kuchyně, že se jde vařit. A místní chlapi drží kuchyni pevně ve svých rukou. Umí se u plotny pořádně otáčet.

Jídlo chystáme společně u kulatého stolu v družném hovoru a srandičkách. Srandičkách většinou na náš účet. Zeleninu krájíme prostě divně. Zatímco všichni oturbanovaní muži krájí směrem od sebe, my krájíme k sobě. A zděšení vzbudí, když při krájení mrkve nevyřezáváme takový ten slaďoučký šťavnatý střed. Ten je prý dobrý tak akorát pro velbloudy! No co, tak se přizpůsobíme…šťavnaté srdíčko mrkve vykrojíme. A sníme. K obrovskému pobavení nomádů.

 

Nic nezjistíme, nic neřešíme

Stále se ale nevzdáváme s otázkami. Dozvídáme se, že je normální, že muži vaří. Ale to je asi tak všechno. Když se ptáme dál, dozvíme se maximálně to, že já jsem velitelka. Snažím se jim to rozmluvit, ale po chvíli marných snah pochopím, že tím to jen zhoršuji (a že na zdejší poměry asi jsem). Naštěstí můj muž se před nomádskými chlapáky od plotny zahanben necítí.

Rezignujeme na vyptávání, rezignujeme na výzkum manželství pouštích lidí. Jíme tajin, zobeme datle, přesouváme se k ohni, nezávazně tlacháme, bubnujeme, zpíváme. Už nic neřešíme. Přesně tak, jak to dělají nomádi ze Sahary.

TAGS
RELATED POSTS